7 Ads 252/2016 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 252/2016- 80 - text 7 Ads 252/2016 - 82 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupena Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2016, č. j. 18 Ad 43/2015 - 72, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi Mgr. Petru Miketovi, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobkyně podala dne 28. 1. 2015 k Úřadu práce – krajská pobočka v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost o přiznání dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a to od 1. 1. 2015. Správní orgán I. stupně žalobčinu žádost zamítl rozhodnutím ze dne 23. 2. 2015, č. j. 187593/15/OT, neboť dnem právní moci usnesení o nařízení exekuce vůči stěžovatelce, tedy 29. 4. 2009, došlo k zániku členství žalobkyně v bytovém družstvu a následně již v družstevním bytě, na nějž byl vázán příspěvek na bydlení, pobývala bez právního důvodu. [2] Na základě žalobčina odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 5. 2015, č. j. MPSV-UM/11472/15/4S-MSK, rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že z výroku vypustil text „v návaznosti na ustanovení § 52“ a ve zbytku jej potvrdil. II. [3] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu, v níž namítala, že je stále členkou bytového družstva. Bytové družstvo totiž přijalo od žalobkyně za říjen 2014 platbu nájemného, nelze proto tvrdit, že nájem bytu zanikl. Řízení o uložení povinnosti vyklidit byt nadto nebylo v průběhu čtvrtého čtvrtletí roku 2014 ještě uzavřeno, neboť Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci uložení povinnosti vyklidit předmětný byt až dne 26. 3. 2015. Trvala tudíž tzv. fikce nájmu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře ve spojení s § 714 věty druhé a § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. [4] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. V důsledku usnesení Okresního soudu v Ostravě o nařízení exekuce ze dne 21. 12. 2007, č. j. 94 Nc 11486/2007 - 4, a exekučního příkazu ze dne 2. 6. 2008, č. j. 043 EX 119/08-11, k provedení exekuce postižením žalobčiných majetkových práv (členských práv a povinností), došlo totiž podle § 231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k zániku žalobčina členství v Bytovém družstvu H. 1427. Zánikem žalobčina členství v bytovém družstvu došlo podle § 714 tehdy účinného občanského zákoníku zároveň k zániku nájmu bytu na ulici H. 1427/60, O. – H. Protože žalobkyně nebyla ani vlastníkem ani nájemcem předmětného bytu, nesplnila podmínky § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. [5] Nárok na příspěvek žalobkyni podle krajského soudu nevznikl ani podle § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, neboť byla přípisem právního zástupce bytového družstva ze dne 13. 7. 2011 vyzvána k vyklizení bytu a bylo jí nabídnuto náhradní přístřeší v Hotelovém domě Hlubina, Horní 54, Ostrava – Hrabůvka; následně bylo k 26. 3. 2015 pravomocně skončeno soudní řízení o vyklizení předmětného bytu. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byla zajištěna bytová náhrada, nemohlo se jednat v předmětné době o dobu trvání nájemního vztahu pro účely nároku na příspěvek na bydlení. III. [6] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [7] Podle stěžovatelky její nájemní vztah k předmětnému bytu v posuzovaném období trval, neboť řízení o vyklizení bytu bylo pravomocně skončeno teprve 20. 4. 2015. Samotná výzva k vyklizení bytu není postačující, až do skončení soudního řízení o vyklizení bytu totiž bylo sporné, zda měla stěžovatelka povinnost byt vyklidit. Stěžovatelce zároveň nebyla poskytnuta odpovídající bytová náhrada, ale pouze náhradní přístřeší, nebyly tudíž splněny podmínky stanovené v § 714 tehdy účinného občanského zákoníku. V důsledku toho byla stěžovatelka až do data pravomocného skončení řízení o vyklizení bytu nájemkyní bytu a mělo dojít k aplikaci § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře a § 714 věty druhé ve spojení s § 712a občanského zákoníku. Námitka týkající se aplikace § 24 odst. 2 zákona přitom nemohla být soudem posouzena jako opožděná, neboť soud měl tyto podmínky posoudit v souladu se zásadou iura novit curia. IV. [8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že její žalobní námitku týkající se § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře nesprávně posoudil jako opožděnou. Je pravda, že krajský soud bez dalšího uvedl, že stěžovatelčina námitka je opožděná, zároveň však dodal, že navíc není oprávněná. K aplikaci § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře tedy přistoupil bez ohledu na to, zda byla aplikace tohoto ustanovení požadována v žalobě či nikoliv. Dané ustanovení je totiž jako lex specialis normativně navázáno na § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře (lex generalis), nelze je tudíž při aplikaci odstavce prvního pominout, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 16. Krajský soud přitom řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč se na stěžovatelčin případ § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře nevztahuje, v tomto ohledu proto nepochybil. Z toho důvodu je nepřiléhavý stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 37/2015 - 16, který se týkal její žádosti o příspěvek na bydlení za jiné období. Tímto rozsudkem totiž došlo ke zrušení rozsudku krajského soudu právě z toho důvodu, že se krajský soud vůbec nevypořádal s aplikací § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře na projednávaný případ; o takovou situaci se však nyní nejedná. [12] Další námitka spočívá v tvrzení, že stěžovatelce měl být přiznán příspěvek na bydlení až do pravomocného skončení soudního řízení o vyklizení bytu. Svou argumentaci stěžovatelka staví na tvrzení, že krajský soud nesprávně aplikoval § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Toto ustanovení totiž považuje za dobu trvání nájemního vztahu i dobu od zániku členství v bytovém družstvu do uplynutí lhůty k vyklizení bytu. Aby však lhůta k vyklizení bytu počala běžet a vznikla navazující povinnost vystěhovat se z bytu, musela být dosavadnímu nájemci zajištěna bytová náhrada, popřípadě poskytnuto přístřeší (§ 714 občanského zákoníku). Stěžovatelka nijak nerozporuje, že k zániku nájmu bytu došlo zánikem členství v bytovém družstvu (§ 714 občanského zákoníku ve spojení s § 231 obchodního zákoníku) a že o poskytnutí náhradního přístřeší byla vyrozuměna výzvou bytového družstva k vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě ze dne 13. 7. 2011. Spornou otázkou tudíž je, zda je lhůtou k vyklizení bytu podle § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře myšlena lhůta počítaná ode dne zajištění bytové náhrady bytovým družstvem, anebo zda je myšlena teprve lhůta stanovená rozhodnutím soudu v řízení o vyklizení bytu. [13] Pro zodpovězení této otázky je nutné přihlédnout ke smyslu a účelu příspěvku na bydlení a s ním související fikce trvání nájmu zakotvené v § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Podle účinného znění § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek „vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu“, odst. 2 pak stanoví, že „[z]a dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i […] doba od zániku členství v bytovém družstvu do uplynutí lhůty k vyklizení bytu […]“. Ustanovení § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře ve znění účinném do 31. 12. 2013 znělo následovně: „Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle § 712a občanského zákoníku, doba od zániku členství v bytovém družstvu do zajištění bytové náhrady podle § 714 občanského zákoníku…“. [14] Smyslem tzv. fikce trvání nájmu v obou zněních § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře je poskytnutí příspěvku na bydlení i těm osobám, jež už sice nejsou nájemníky bytu, ale mají zachováno od nájemního práva odvozené právo v bytu nadále bydlet.