9 As 117/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 117/2016- 25 - text 9 As 117/2016 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Mgr. P. K., zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 586/22, Praha 4, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2012, č. j. 141/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, č. j. 8 Ad 11/2012 – 47, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství policie Prahy IV ze dne 20. 2. 2012, číslo 6/2012 (dále „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byl uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku tím, že porušil povinnost jemu danou dle § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), protože dne 16. 12. 2011 odeslal písemnost bez předchozího schválení vedoucím pracovníkem. To bylo v rozporu s pokynem nadřízeného pracovníka npor. Mgr. M. F., vedoucího odboru hospodářské kriminality Obvodního ředitelství policie Praha IV (dále jen „vedoucí odboru“), k předkládání všech jím vytvořených písemností ke kontrole a schválení. [2] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že popisy skutku, tak jak byly uvedeny v prvoinstančním rozhodnutí, v přípise o zahájení řízení a v záznamu o projednání kázeňského přestupku, se sice neshodují slovo od slova, ale je v nich shodně popsáno místo, čas a způsob provedeného jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu. Tuto námitku stěžovatel ani nijak nekonkretizoval a neuplatnil v podaném odvolání. [3] Bez ohledu na to, zda nadřízený pracovník, vedoucí odboru, byl oprávněn k vydávání interních aktů řízení nebo nikoliv, bylo nesporné, že dle čl. 2 odst. 3 a odst. 5 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009 (dále jen „ZPPP č. 30/2009“) byl odpovědný za činnost jemu podřízených policistů a byl oprávněn k vyhrazení písemností, které vždy potvrdí svým podpisem. Soud uvedl, že tuto pravomoc je možno vyložit i tak, že mohl stěžovateli uložit, aby předkládal ke kontrole a odsouhlasení všechny písemnosti vedoucí 3. oddělení hospodářské kriminality. Nebylo zřejmé, že by takovýto pokyn vybočoval z účelu a smyslu uvedeného článku, tedy kontrolovat činnost podřízených policistů, nebo že by se stěžovateli ukládala povinnost nesouvisející s jeho prací. Městský soud uvedl, že ZPPP č. 30/2009 stanovil policistům, kteří řídí výkon služby dalších policistů, oprávnění dávat podřízeným policistům rozkazy k výkonu služby. V tomto smyslu byl pak vydaný pokyn vedoucího odboru nutno považovat za rozkaz. [4] Městský soud uvedl, že nerespektování pokynu naplňuje pojem „porušení služební kázně“ dle § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru. Takovým jednáním porušil povinnost uloženou v § 45 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. [5] K námitce, že vydání pokynu nebylo prokázáno, soud uvedl, že jde o novou žalobní námitku, která nebyla uplatněna v žalobě, ale až při jednání soudu. Proto se jí v souladu s § 71 odst. 2 s. ř. s. nezabýval. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel uvedl, že městský soud se nevypořádal s podklady svědčícími v jeho prospěch, zejména se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 222/2008 (dále jen „ZPPP č. 222/2008“), se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 125/2008 (dále jen „ZPPP č. 125/2008“), náplní práce stěžovatele a nepřihlédl k podstatným okolnostem případu. Nesprávný je názor soudu, že zmocnění k vydávání rozkazů plyne ze ZPPP č. 30/2009, když je toto upraveno v ZPPP č. 222/2008. Tento předpis však městský soud nevzal v úvahu. [8] Dle náplně práce, kterou má podle nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, ve znění pozdějších předpisů, vykonávat, odpovídal za případné průtahy a „neřádné“ vyřízení přidělených věcí stěžovatel. [9] Z čl. 2 odst. 4 a odst. 5 ZPPP č. 30/2009 plyne, že si vedoucí pracovníci mohli zákonným způsobem vyhradit písemnosti, které svým podpisem schválí. Tuto činnost však nemohli na nikoho delegovat. Zmíněný zákonný způsob ovšem spočívá výhradně ve vydání pokynu v souladu se ZPPP č. 125/2008 v rámci příslušné události, nebo vydání interního aktu řízení v souladu se ZPPP č. 222/2008. Interní akt však vydán nebyl. [10] Vydaný pokyn ke kontrole všech písemností vybočil z mantinelů oprávnění, jelikož v takovém rozsahu, v jakém byl vydán, se již nejednalo o kontrolu ani řízení, ale o šikanózní jednání a znemožnění práce. V důsledku postupu vedoucí při schvalování písemností docházelo k průtahům při vyřizování spisů, což bylo stěžovateli vytýkáno a byla proti němu vedena kázeňská řízení. [11] Městský soud se měl zabývat otázkami, zda byl pokyn vydán v příslušné události, zda nebyl vydaný pokyn v rozporu s právními akty vyšší právní síly, z jakého důvodu se pokyn vztahoval pouze na stěžovatele a proč vedoucí státní zástupkyně nespatřovala v činnosti stěžovatele pochybení. [12] Stěžovatel neporušil žádný rozkaz, jelikož vedoucí odboru nebyl oprávněn vydat rozkaz, nebyl vydán interní akt řízení, ani nebyl v příslušné události vydán pokyn k předkládání písemností. [13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel opakuje chybné žalobní námitky, když ztotožňuje pokyn, resp. rozkaz nadřízeného příslušníka, s vydáním služebního předpisu. Dále odkázal na vyjádření k žalobě. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou pasivní legitimace správního orgánu, neboť pokud soud po celou dobu řízení jedná s někým, kdo k tomu není pasivně procesně legitimován, zatíží řízení vadou, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, k níž by soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 31/2015 - 28). [16] V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 - 61, publ. pod č. 1014/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dovodil, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Tento závěr dopadá také na řízení ve věcech služebního poměru podle zákona o služebním poměru, kterým byl zrušen s účinností od 1. 1. 2007 citovaný zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (shodně viz rozsudek kasačního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 1 As 94/2015 – 41). [17] Pravomoc rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je dána v § 2 zákona o služebním poměru, v nyní posuzovaném případě se jedná o ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy. [18] Městský soud sice jako žalovaného nesprávně označil Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, tímto postupem však skutečnému žalovanému, který je jediný oprávněn obhajovat své rozhodnutí, nebyla odepřena možnost účasti na řízení. Ze soudního spisu totiž jednoznačně vyplývá, že soud de facto jednal s pasivně legitimovaným služebním funkcionářem. Krajský ředitel podepsal vyjádření k žalobě a také všechny písemnosti pocházející od žalovaného, které jsou v soudním spisu založeny, byly podány osobami, které sám ředitel pověřil k jeho zastupování. Je tedy zřejmé, že nemohla být jakkoliv zkrácena procesní práva žalovaného - ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, neboť ten měl zjevně o veškerém dění v řízení před městský