1 As 93/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 93/2018- 36 - text pokračování 1 As 93/2018 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: UNIM spol. s r. o., se sídlem Všestudy 18, Veltrusy, zastoupena JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2016, č. j. 024488/2016/KUSK, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) GasNet, s. r. o., se sídlem Klíšská 940/86, Ústí nad Labem, zastoupena Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, II) S. N., a III) A. N., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 48 A 34/2016 - 50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení I), II) a III) n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Městský úřad Veltrusy (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 8. 7. 2015 na žádost osoby zúčastněné na řízení I) rozhodnutí o umístění stavby nazvané „Reko SKAO Všestudy“ na pozemcích p. č. X, X, X a X v k. ú. X u X. Jednalo se o rekonstrukci stanice katodické ochrany Všestudy. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že k dané stavbě jako vlastník pozemku nedala souhlas. Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016 zamítl. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji jako nedůvodnou zamítl. [3] Krajský soud považoval rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné, i když jeho úvahy nebyly vedeny snadno srozumitelným způsobem, neboť nadbytečně odkazoval na irelevantní právní předpisy [občanský zákoník a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“)]. Z odůvodnění však dle krajského soudu bylo zřejmé, že žalovaný stavbu považoval za distribuční soustavu podle § 2 odst. 2 písm. b) bodu 1. zákona č. 258/2000 Sb. o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). Následně vycházel z § 59 odst. 2 energetického zákona, z něhož dovodil, že pro takovou stavbu by v krajním případě mohl být pozemek žalobkyně vyvlastněn, což znamená, že podle § 86 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) souhlas žalobkyně nemusel stavební úřad vyžadovat. [4] Soud se dále neztotožnil s námitkou žalobkyně, že stavba nespadá pod žádný z pojmů definovaných v § 2 odst. 2 písm. b) energetického zákona. Stavba přímo souvisí s provozem plynovodů v příslušné oblasti, konkrétně slouží k jejich ochraně před korozí. Stavbu proto lze považovat za jeden ze souvisejících technologických objektů. Na podporu této argumentace soud odkázal na metodickou pomůcku Ministerstva pro místní rozvoj a komentář k energetickému zákonu. Žalovaný proto správně uvedl, že pro účely této stavby lze vyvlastnit odpovídající věcná práva k pozemku žalobkyni dle § 59 odst. 2 energetického zákona. Soud dále uvedl, že zákon o elektronických komunikacích v dané věci nebyl aplikován, z rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že jej užily pouze na podporu své argumentace, která však byla primárně založena na § 59 odst. 2 energetického zákona ve spojení s § 83 odst. 3 stavebního zákona. Správní orgány pouze poukázaly na podobnost s umisťováním veřejných komunikačních sítí, neboť § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích obsahuje obdobný vyvlastňovací titul jako § 59 odst. 2 energetického zákona. [5] K námitce stěžovatelky ohledně nesprávné interpretace § 86 odst. 2 a 3 stavebního zákona odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 As 231/2016 – 40: „[S]tavební zákon i ostatní právní předpisy předpokládají, že v případě staveb, pro které lze vyvlastnit, se nejprve rozhoduje o jejich umístění v územním řízení. … Pokud by mělo být o vyvlastnění rozhodnuto již před vydáním územního rozhodnutí, nedávalo by žádný smysl v územním řízení posuzovat, zda lze pozemek nebo stavbu vyvlastnit. Zákon by jednoduše uložil žadateli povinnost předložit v územním řízení předchozí rozhodnutí o vyvlastnění. Takto je ostatně koncipován § 18 odst. 3 písm. b) zákona o vyvlastnění, podle něhož je k žádosti o vyvlastnění třeba připojit územní rozhodnutí, vyžaduje-li jeho vydání pro daný účel vyvlastnění zvláštní právní předpis a není-li stavební úřad, který je vydal, současně vyvlastňovacím úřadem. V okamžiku podání žádosti o vyvlastnění tudíž musí žadatel disponovat pravomocným územním rozhodnutím. Pravomocné územní rozhodnutí tak představuje předpoklad pro následné zahájení vyvlastňovacího řízení, což potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud (z aktuálních rozhodnutí např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016 – 83, nebo ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 As 294/2016 – 29).“ Krajský soud uzavřel, že vzájemný vztah stavebního zákona a zákona o vyvlastnění je přesně opačný, než se domnívá žalobkyně. Nejprve je vydáno územní rozhodnutí a až následně rozhoduje vyvlastňovací úřad o omezení vlastnických práv k dotčenému pozemku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stavba nemusí vyžadovat stavební povolení či ohlášení a lze ji tak z pohledu veřejného práva realizovat již na základě rozhodnutí o jejím umístění. Absence příslušného soukromoprávního titulu totiž brání stavebníkovi v postavení stavby na cizím pozemku. Taková stavba by sice byla povolená, nicméně z hlediska soukromoprávního neoprávněná. [6] Námitku, že stavební úřad měl při posuzování předběžné otázky vyvlastnění přednostně postupovat podle § 57 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), posoudil krajský soud jako opožděně uplatněný nový žalobní bod. Nadto však dodal, že i kdyby byla uplatněna včas, nemohl by ji soud s ohledem na shora uvedené závěry posoudit jako důvodnou, neboť stavební úřad je oprávněn v řízení o umístění stavby sám posoudit možnost vyvlastnění pozemku jako otázku předběžnou [§ 57 odst. 1 písm. c) správního řádu]. II. Kasační stížnost [7] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Sám krajský soud uvedl, že úvahy žalovaného nejsou vedeny srozumitelným způsobem. Krajský soud za žalovaného sám vysvětlil povahu stavby Reko SKAO, čímž nedovoleně dotvořil správní rozhodnutí, tak aby odpovídalo požadavkům na přezkoumatelnost. Žalovaný se totiž otázkou, zda může být tato stavba podřazena pod § 2 odst. 2 písm. b) bod 1 energetického zákona, nezabýval. Metodická pomůcka Ministerstva pro místní rozvoj, na kterou soud odkázal, není právně závazná a soud ji v rozsudku ani přesně neoznačil. Nepřezkoumatelností proto soud zatížil i vlastní rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že žalovaný nepostupoval podle zákona o elektronických komunikacích, neboť na něj výslovně odkazoval a neuváděl, že se jedná pouze o podpůrnou argumentaci. [9] Stěžovatelka dále namítá, že výklad ustanovení § 86 odst. 2 a 3 stavebního zákona, který provedl krajský soud, je přípustný pouze tehdy, pokud po územním řízení bude následovat stavební řízení, ve kterém již stavebník musí předložit spolu se žádostí o vydání stavebního povolení právní titul, který jej opravňuje k realizaci stavby na pozemku třetí osoby. Tato zákonná povinnost tak má zabránit tomu, aby byly stavby na pozemcích třetích osob stavěny bez jejich souhlasu. Stavebník se nejdříve musí dohodnout s vlastníkem pozemku na soukromoprávní bázi, teprve poté může být vydáno stavební povolení. Případ stěžovatelky je však odlišný, neboť pro předmětnou stavbu není vyžadováno stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Žadateli byly v územním rozhodnutí stanoveny podmínky, za jakých dojde k faktické realizaci stavby. Stavebníkovi nyní nic nebrání tomu, aby předmětnou stavu realizoval bez souhlasu stěžovatelky. Nebude muset dokládat existenci právního titulu či souhlasu stěžovatelky dle § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, neboť stavební řízení nebude vedeno. [10] Námitka, že stavební úřad nebyl oprávněn posoudit, zda se v případě stavby Reko SKAO jedná o stavbu, pro jejíž realizaci je možné provést vyvlastnění, byla dle názoru stěžovatelky důvodná a včasná, neboť se jednalo pouze o podrobnější rozvíjení námitky nespr