10 Afs 187/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 187/2017- 35 - text 10 Afs 187/2017 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Ladislava Derky a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Dodávky automatizace, spol. s r. o., IČO 60779969, se sídlem 1. máje 34/120, Ostrava - Vítkovice, zast. JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem Věšínova 2877/7a, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2015, čj. 3884/15/5200-20443-711458, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2017, čj. 22 Af 25/2015–33, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2017, čj. 22 Af 25/2015–33 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014 vyzval podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen zákon o DPH), žalobce jako ručitele k zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 1 186 298 Kč, namísto společnosti Arrow line, a. s., v likvidaci (dále jen „daňový dlužník“). Žalovaný odvolání žalobce zamítl rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku. Krajský soud v Ostravě na základě žaloby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] Správce daně své rozhodnutí vyzvat žalobce k platbě odůvodnil tím, že dne 27. 9. 2013 vystavil daňový dlužník daňové doklady, které byly označeny v číselné řadě 20131031, 20131032 a 20131033 s datem uskutečnění zdanitelného plnění shodným s datem vystavení; odběratelem byl žalobce. Žalobce i daňový dlužník byli ke dni uskutečnění obchodní transakce registrováni jako plátci DPH. Předmětem plnění byla dodávka výkresové dokumentace „akumulátorové lokomotivy 710.210.5“, „kójového tahače KT 3710“ a užitného vzoru „manipulátor pro manipulaci s nejméně jedním železničním vozem“ v souhrnné hodnotě 5 649 039 Kč, čemuž odpovídala DPH v základní sazbě ve výši 1 186 298,20 Kč. Vystavitelem daňových dokladů byl Ing. Jiří Hučka. [3] Daňové přiznání za zdaňovací období září 2013, ve kterém byly uvedené doklady zahrnuty, podal žalobce dne 25. 10. 2013 a daňový dlužník dne 24. 10. 2013. Na základě těchto přiznání byla stanovena daň z přidané hodnoty, výsledná daňová povinnost ve výši 1 395 512 Kč, splatná 25. 10. 2013, však nebyla uhrazena. Ode dne 21. 10. 2013 čelí daňový dlužník insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na prohlášení konkursu, navrhovatelem je Československá obchodní banka, a. s. Od počátku kalendářního roku 2013 jde již o třetí návrh ze strany věřitelů. Správce daně proto uzavřel, že na základě personálního propojení žalobce a daňového dlužníka osobou Ing. Jiřího Hučky žalobce měl a mohl vědět, že se daňový dlužník úmyslně dostane do situace, ve které nemůže DPH zaplatit, a proto se žalobce stal ručitelem za nezaplacenou daň podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona o DPH. [4] Žalobce v odvolání proti výzvě k zaplacení daně mimo jiné zpochybnil, že by Ing. Jiří Hučka jako prokurista společnosti žalobce a zároveň účetní daňového dlužníka mohl mít ke dni 27. 9. 2013 informace o tom, že daň nebude úmyslně uhrazena. [5] Žalovaný se ztotožnil se závěrem, podle kterého žalobce buď věděl, nebo vědět měl a mohl, že daň na dotyčných fakturách nebude úmyslně zaplacena. Vycházel z toho, že k úhradě zdanitelného plnění došlo započtením pohledávek dne 27. 9. 2013 na základě dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků. Transakce mezi daňovým dlužníkem a žalobcem generovala příjmy v řádu miliónů korun, ale v důsledku započtení žalobce za plnění přímo nezaplatil, a daňový dlužník se tak vědomě připravil o možnost získat finanční prostředky, jež by k úhradě daňové povinnosti plně postačovaly. Mezi daňovým dlužníkem a žalobcem je personální propojení prostřednictvím Ing. Jiřího Hučky. Ten za měsíce květen, červen a červenec roku 2013 sestavoval daňové přiznání k DPH; za červen a červenec daň z přidané hodnoty zaplacena nebyla, za zdaňovací období měsíce srpna vznikl daňovému dlužníkovi nadměrný odpočet ve výši 6 500 Kč a za září 2013 daň nezaplatil. Kromě interních informací o daňovém dlužníku měl žalobce k dispozici i veřejně dostupné informace, ze kterých mu bylo známo, že k 23. 4. 2013 a k 11. 6. 2013 na něho byly podány dva insolvenční návrhy. Daňový dlužník se v roce 2013 zbavoval majetku. Od prvého čtvrtletí roku 2013 byl v prodlení s úhradami svých závazků vůči peněžním institucím a v listopadu 2013 odstoupil od smlouvy o poskytnutí účelové podpory formou dotace z 9. 2. 2011, dotaci 6 425 000 Kč ale nevrátil. Žalovaný proto rozhodnutí správce daně potvrdil a odvolání zamítl. [6] Krajský soud uvedl, že úprava § 109 odst. 1 písm. b) zákona o DPH vychází z článku 205 Směrnice Rady 206/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty a měla zabránit zejména kolotočovým podvodům. Krajský soud zdůraznil, že pro vznik ručení podle citovaného ustanovení zákona nestačí prokázat vědomost o špatné finanční situaci daňového dlužníka ani o vstupu daňového dlužníka do likvidace, neboť by se jednalo o nepřípustný rozšiřující výklad podmínek pro vznik ručitelské odpovědnosti podle tohoto ustanovení v rozporu s principem právní jistoty. Zákon pro vznik ručitelské odpovědnosti předpokládá alespoň nevědomou nedbalost, která musí být jednoznačně prokázána tak, aby přenesení daňové zátěže na třetí subjekt bylo slučitelné s principem proporcionality, tedy aby opravdu postihlo ten případ, kdy se tento třetí subjekt  alespoň nevědomě nedbale – účastní daňového podvodu. Nevědomá nedbalost potenciálního ručitele se vztahuje k úmyslnému zavinění daňového dlužníka dostat se do situace, kdy nemůže zaplatit daň. [7] Krajský soud odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu, který v rozhodnutí ze dne 10. 6. 2015, čj. 2 Afs 15/2014-59, definoval některé indicie svědčící o úmyslu daňového dlužníka dostat se do situace, kdy nemůže zaplatit daň, přičemž neověření, resp. nerespektování existence těchto indicií potenciálním ručitelem a obchodním partnerem daňového dlužníka považoval za naplnění nevědomé nedbalosti. Jsou jimi neobvyklá cena obchodované komodity, dlouhodobě nestandardní způsob obchodování (obchodování s nově založenými společnostmi s minimálním základním kapitálem, jež svou nabídku veřejně neprezentují, jejichž sídlo se nachází v rodinných domech či bytech apod.) a absence účinných vnitřních kontrolních mechanismů. Žalovaný existenci těchto indicií na straně daňového dlužníka a jejich neověření či nerespektování žalobcem nezjistil. Své dokazování zaměřil výhradně k tomu, jaká byla ekonomická situace daňového dlužníka a k personálnímu propojení mezi žalobcem a daňovým dlužníkem v osobě Ing. Hučky, z čehož dovodil, že žalobce měl vědět o špatné finanční situaci daňového dlužníka, což jsou okolnosti sice pro dokreslení celkové situace nepochybně významné, nicméně na vznik ručení žalobce nemají vliv. Stejně tak jsou nepodstatné okolnosti, které nastaly až po uskutečnění zdanitelného plnění (vstup daňového dlužníka do likvidace, odstoupení Technické agentury České republiky od smlouvy s daňovým dlužníkem o poskytnutí účelové podpory formou dotace z 9. 2. 2011, insolvence daňového dlužníka). Krajský soud se ztotožnil s názorem žalobce, že Ing. Jiří Hučka z pozice externího účetního nemohl chování daňového dlužníka ovlivnit a z jeho působení, které trvalo krátkou dobu (přibližně 3 měsíce) před uskutečněním předmětného zdanitelného plnění, bez dalšího nevyplývá, že by o úmyslech daňového dlužníka cokoliv věděl. [8] Závěr žalovaného o vědomosti žalobce o úmyslu daňového dlužníka dostat se do postavení, kdy nemůže zaplatit daň, je tak podle krajského soudu bez dalších zjištění pouze spekulativní. Alespoň nevědomá nedbalost žalobce, který by se vztahovala k úmyslu daňového dlužníka dostat se do postavení, kdy nebude schopen zaplatit daň, ze skutkových zjištění nevyplývá. Zjištěný skutkový stav tak nenaplňuje skutkovou podstatu ručení podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, žalovaný toto ustanovení aplikoval nesprávně. Jeho rozhodnutí zhodnotil krajský soud jako nezákonné, podle § 78 odst. 1 s. ř. s. je zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Shrnutí argumentů v kasační stížnosti žalovaného a vyjádření žalobce [9] Proti rozsudku podal žalovaný (dále jen stěžovatel) kasační stížnost. Namítl, že jeho závěr o vědomosti žalobce o úmyslu daňového účastníka ocitnout se v postavení, kdy nebude moci zaplatit DPH, nebyl spekulativní. Jak stěžovatel uvedl v rozhodnutí o odvolání, žalobce prostřednictvím svého prokuristy Ing. Hučky, který byl zároveň účetním daňového dlužníka, věděl, že daňový dlužník daň nezaplatí. Daňový dlužník se zbavil veškerých významných zakázek (některé za něho zajistil žalobce), rozprodal majetek, neplnil daňové povinnosti a namísto úhrady od žalobce zvolil platbu předmětných faktur formou započtení. V rám