2 Ads 371/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 371/2017- 28 - text 2 Ads 371/2017 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. I., zastoupený JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2016, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 48 Ad 5/2016 – 45, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 48 Ad 5/2016 – 45, se zrušuje. II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 4. 2016, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3146 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Antonína Janáka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, narozený dne 7. 4. 1948, je starobním důchodcem, který převážnou část svého ekonomicky aktivního života pracoval jako horník, z toho okolo deseti let v uranových dolech u Příbrami. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce proti jejímu rozhodnutí ze dne 14. 12. 2015, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž zamítla žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění, z důvodu, že zápočet dodatečně doložených dob pojištění se neprojevil ve výši důchodu. Starobní důchod žalobce upravený dle § 76a zákona o důchodovém pojištění je stále vyšší. [2] Žalobu podanou proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že pro výpočet výše starobního důchodu měla být zohledněna náhradní doba pojištění poživatele invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Žalobci jako bývalému horníku v hlubinném uranovém dole vznikl nárok na starobní důchod dle § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění dne 7. 4. 2003. Po tomto dni není možné dobu pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně zohlednit. Podle krajského soudu je třeba rozlišovat mezi vznikem nároku na starobní důchod a nárokem na výplatu důchodu. Nárok na důchod vzniká dnem splnění zákonných podmínek (§ 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), zatímco nárok na výplatu důchodu vzniká až na základě podání žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu (§ 54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Podle § 33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nelze zahrnout náhradní doby pojištění (tedy i dobu, kdy žalobci náležel invalidní důchod třetího stupně) do doby pojištění získané po vzniku nároku na starobní důchod. Podle § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se výše procentní výměry starobního důchodu zvyšuje pojištěnci, jen pokud po vzniku nároku na starobní důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom invalidní důchod. Pojištěnec splňující kritéria dle § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nemá na výběr, zda využije sníženého důchodového věku, neboť nárok na starobní důchod vzniká ze zákona. Ve vztahu k uvedené námitce krajský soud dále konstatoval, že ačkoli žalovaná v napadeném rozhodnutí výslovně nereagovala na obecnou námitku žalobce, že ve věci „chybí dopočet do 65 let“, napadené rozhodnutí pro tuto vadu nezrušil. Námitka byla blíže upřesněna teprve v žalobě, žalovaná se k ní řádně vyjádřila. Z napadeného rozhodnutí je navíc patrné, že se výší starobního důchodu žalobce i zjištěnou dobou pojištění komplexně zabývala, přičemž požadavek žalobce na zvýšení důchodu neshledala důvodným. Implicitně tak nepřisvědčila námitce o nutnosti započtení náhradních dob pojištění. [3] K námitkám ohledně nesprávně započtených dob pojištění za dobu zaměstnání v podniku Cukrovar Žatec, s. p., a v restauraci Saigon krajský soud uvedl, že i kdyby akceptoval žalobcova tvrzení a předložené doklady a procentní výměra důchodu by se tím zvýšila, celková výše důchodu by stejně byla nižší, než starobní důchod přiznaný žalobci na základě úpravy podle § 76a zákona o důchodovém pojištění. Zrušení napadeného rozhodnutí za účelem započtení namítaných dob by tedy bylo pouze formálním aktem a na výši žalobcova důchodu by vliv nemělo. Ohledně chybějící odpracované doby od 1. 7. 1962 do 12. 1. 1964 krajský soud konstatoval, že žalovaná učinila veškerá rozumná opatření k dodatečnému zjištění doby pojištění žalobce v letech 1962 – 1964. Tvrzení žalobce, že v dané době hrozil nezaměstnaným trest odnětí svobody či umístění do výchovného ústavu, nemůže být dostatečné k prokázání konkrétního počtu odpracovaných dní pro započtení doby pojištění. Krajský soud na závěr konstatoval, že předmětem soudního přezkumu je napadené rozhodnutí vydané v samostatném řízení, které s řízením o invalidním důchodu žalobce proběhlém v roce 1983 nesouvisí. Žalovaná nepochybila, pokud v nyní vedeném řízení při výpočtu starobního důchodu žalobce vycházela z údajů zachycených v osobním listě důchodového zabezpečení, a nikoli z rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení o přiznání částečného invalidního důchodu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle stěžovatele nesprávně aplikoval § 74 a § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost osobního listu důchodového pojištění ve vztahu k součtu dob pojištění do žádosti o starobní důchod, tj. od 1. 7. 1962 do 6. 4. 2013. Sníženou věkovou hranici u tzv. hornických důchodů nelze považovat za zákonný důchodový věk. V opačném případě by si ani poživatelé invalidních důchodů prvního a druhého stupně nemohli zvýšit starobní důchod o obvyklých 1,5 % výpočtového základu za 90 dní od 55 let, ale pouze o 0,4 % za 365 dní. Snížený důchodový věk není výhodný pro každého horníka. Na rozdíl od poživatelů invalidního důchodu prvního a druhého stupně se poživatelům invalidního důchodu třetího stupně procentní výměra započte do nároku obecného starobního důchodu pouze ve výši 1,5 % za každý celý rok. Stěžovatel nežádal o dopočet invalidního důchodu podle § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, nýbrž podle § 34 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel dále odkazuje na informace k tzv. hornickým důchodům uvedeným na internetových stránkách žalované, poukazuje na neodůvodněné rozdíly mezi invalidním důchodem prvního, druhého a třetího stupně a zdůrazňuje, že kdyby s třetím stupněm invalidity pracoval, poškozoval by si tím zdraví. Žalovaná provedla porovnání výše důchodu podle § 74a zákona o důchodovém pojištění, neprovedla však porovnání obecného důchodového věku, na což stěžovatel upozorňoval již v podaných námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí. Disproporce se projevila ve chvíli, kdy stěžovatel požádal o přiznání starobního důchodu. [5] Stěžovatel dále namítá, že žalovaná se nijak nevyjádřila k námitce, že podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění, a podle § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění, vzniká nárok na starobní důchod již v 55 letech, přesto bylo žalobci výše zmiňovaným rozhodnutím Úřadu důchodového zabezpečení vypočteno 42 let a 95 % doby zaměstnání, bez přihlédnutí k době zaměstnání do 18 a od 60 let. Žádný zákon nemůže snížit dobu zaměstnání již jednou započtenou. Není chybou stěžovatele, že žalovaná vede správní spisy nesprávně. Výše procentní výměry starobního důchodu se stanoví dle § 32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle § 5 zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění účastni mimo jiné poživatelé invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně [§ 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění] z českého pojištění, a to do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod podle § 32 téhož zákona. Podle § 12 odst. 1 citovaného zákona se tato doba pojištění považuje za náhradní dobu pojištění. Na invaliditu třetího stupně nelze proto až do 62 let a 2 měsíců aplikovat § 34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle zákona č. 43/2010 Sb. se náhradní doba pojištění za plný invalidní důchod snižuje zpětně od 1. 1. 1996 na 80 %, nikoliv však již od roku 1983. Náhradní doba pojištění měla být stěžovateli započtena do 31. 12. 1995 ve výši 100 % a teprve od 1. 1. 1996 ve výši 80 %. [6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně odkazuje na § 74 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,