2 As 106/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 106/2018- 33 - text 2 As 106/2018 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. E., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. DSH/4028/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2018, č. j. 17 A 97/2016 – 39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. DSH/4028/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo jako opožděné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Rokycany, Odbor dopravy (dále jen „městský úřad“ či „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 1. 2016, č. j. MeRo/738/OD/16, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), pro porušení § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona, kterého se dopustil tím, že dne 28. 11. 2015 v 10:30 hodin řídil motorové vozidlo Peugeot Boxer, r. z. X, když při jízdě na 60. km dálnice D5 ve směru na Prahu za jízdy jakožto řidič držel v levé ruce hovorové zařízení a měl ho přiložené u levého ucha. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.700 Kč a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 12. 10. 2016 u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. [3] Žalobce v podané žalobě nesouhlasil s tím, že emailové podání (odvolání ze dne 8. 2. 2016) nebylo na výzvu správního orgánu ve lhůtě dle § 37 odst. 4 s. ř. řádně doplněno, neboť tak bylo učiněno až dne 16. 2. 2016, přestože zmocněnec žalobce dne 15. 2. 2016 (poslední den lhůty) v 19:31 hodin na internetových stránkách držitele poštovní licence České pošty zadal do systému služby „DopisOnline“ objednávku na vytvoření zásilky a její odeslání, která obsahovala požadované doplnění odvolání. Žalobce rozporoval názor správního orgánu, že k podání ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) dojde až tehdy, kdy držitel poštovní licence započne s přepravou zásilky, která předmětné podání obsahuje. [4] Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. [5] Krajský soud v dané věci vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 10 As 20/2017 - 49, ze kterého hojně citoval, přičemž konstatoval, že jeho právní názor je shodný. Krajský soud proto neakceptoval tvrzení žalobce, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve věci samé bylo včasné, neboť za datum potvrzení e-mailem podaného odvolání nelze ve shodě s usnesením rozšířeného senátu považovat již datum objednávky služby „DopisOnline“ uvedené na podacím lístku (zde datum 15. 2. 2016). Rozhodným datem je totiž teprve okamžik, kdy byla zásilka v písemné podobě vytvořena a předána k poštovní přepravě. Tento úkon osvědčuje kulaté razítko pošty na obálce písemné zásilky, která je součástí správního spisu, a tímto rozhodným datem je v daném případě až datum 17. 2. 2016. Dle názoru krajského soudu žalovaný nepochybil, když toto podání v dané věci posoudil jako opožděné odvolání. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se krajský soud nevypořádal s některými jeho námitkami. Jednak bylo porušeno jeho legitimní očekávání, když odvolání podané jeho zmocněncem bylo zamítnuto jako opožděné, ačkoliv mu Česká pošta vystavila podací lístek, podle kterého učinil podání včas. Dále pak nebyla vypořádána námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí, když žalovaný vyzval stěžovatele k doložení podacího lístku, přičemž stěžovatel této výzvě vyhověl, a přesto žalovaný zamítl jeho odvolání jako opožděné, ačkoliv stěžovatel učinil vše, co po něm žalovaný požadoval. Stěžovatel rozsudku krajského soudu taktéž vytýká, že v něm nejsou obsaženy žádné vlastní úvahy, kterými by vypořádal jeho žalobní argumentaci, ale jde pouze o rozsáhlou citaci usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, čímž je porušena povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí vlastními úvahami, které jej vedly k určitému právnímu závěru v konkrétní věci. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 As 352/2016 - 36. [8] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky, kdy dojde k podání ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu. Podle názoru stěžovatele došlo k podání odvolání již dne 15. 2. 2016 prostřednictvím služby „DopisOnline“, neboť v tento den byl držitel poštovní licence Česká pošta požádán o doručení předmětné zásilky a toto stvrdil jako datum podání na podacím lístku. Stěžovatel uvádí, že správní řád výslovně nevyžaduje, aby byla poštovní zásilka podána držiteli poštovní licence ve fyzické podobě nebo aby ji držitel poštovní licence již začal přepravovat, ale pouze uvádí, že „poštovní zásilka obsahující podání musí být poslední den lhůty podána držiteli poštovních služeb“. Zákon však dle stěžovatele neuvádí, co konkrétně znamená „podat poštovní zásilku držiteli poštovní licence“. Stěžovatel je toho přesvědčení, že závěr, ke kterému dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a o nějž se opřel krajský soud v napadeném rozsudku (totiž že k procesním účinkům podání je nutné uzavření veřejnoprávní poštovní smlouvy podle zákona o poštovních službách), je pouze jedním z možných výkladů. Stěžovatel se naopak dovolává výkladu, který byl podán v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 As 330/2016 - 39. [9] V přístupu krajského soudu, který vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, stěžovatel spatřuje porušení principu priority ústavně konformního výkladu, dle nějž je nutné upřednostnit výklad příznivější pro dotčenou osobu, jíž je v tomto případě právě stěžovatel v pozici obviněného z přestupku. Stěžovatel má za to, že krajský soud (stejně jako předtím rozšířený senát Nejvyššího správního soudu) nerespektoval tento princip „in dubio pro libertate“, čímž způsobil protiústavnost napadeného rozsudku a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel k tomuto dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 283/96, ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, či na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 1 As 6/2010 či ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 1 As 13/2015, dále na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 1998 ve věci Pérez de Rada Cavanilles proti Španělsku, stížnost č. 28090/95. [10] Stěžovatel považuje za přepjatě formalistický výklad § 2 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), podle kterého poštovní zásilkou není zásilka zadaná prostřednictvím služby „DopisOnline“, jelikož se jedná pouze o zásilku v elektronické podobě. Dle stěžovatele neexistuje racionální důvod, proč by se mělo rozlišovat mezi standardním podáním a „hybridním“ elektronickým podáním. K tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06. Navíc jelikož zákon o poštovních službách nedefinuje poštovní zásilku nutně jako písemnost, je dle stěžovatele nutné a contrario dovodit, že poštovní zásilka může být též elektronická. [11] Stěžovatel dále poukazuje na poštovní podmínky, dle kterých se za den podání považuje den, kdy byla Česká pošta o poštovní službu požádána, nikoliv den, kdy je zásilka vytisknuta, zkompletována a kdy je započato s její přepravou. [12] Nadto stěžovatel uvádí, že i kdyby elektronická objednávka služby „DopisOnline“ skutečně nebyla podáním dle § 40 odst. 1 písm. d) s. ř., nic to nemění na tom, že v tomto konkrétním případě nebylo nijak prokázáno, že by Česká pošta v den uvedený na podacím lístku (tj. 15. 2. 2016) předmětnou poštovní zásilku skutečně nezkompletovala a nezačala ji přepravovat (jak vyžaduje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu). Dle přesvědčení stěžovatele je nutné presumovat, že k vytvoření zásilky a k počátku přepravy došlo již dne 15. 2. 2016, j