2 As 232/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 232/2017- 77 - text 2 As 232/2017 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: nezl. R. A., zastoupený matkou S. A. jako zákonnou zástupkyní, zastoupený Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 1. 2015, č. j. MV149085-4/VS-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 6 A 74/2015 - 25, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rodiče žalobce za něj dne 24. 4. 2014 učinili prohlášení podle § 36 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2014, č. j. VS-4367/835.8.5/2-2014 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalovaný rozhodl, že žalobce státní občanství České republiky prohlášením nenabyl. Rozklad žalobce ministr vnitra v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Podle § 36 odst. 1 zákona o státním občanství prohlášením může nabýt státní občanství České republiky dítě, které se na území České republiky zdržuje v souladu s jinými právními předpisy, pokud bylo svěřeno do náhradní péče. Účelem institutu nabytí státního občanství prohlášením dle citovaného ustanovení je dle městského soudu usnadnit integraci do české společnosti dítěti, o které se dlouhodobě nemohou postarat rodiče a které tak bylo svěřeno do náhradní péče. Zákon dává s ohledem na použití slova „může“ v textu ustanovení správním orgánům prostor k uvážení; splnění podmínek svěření do náhradní péče a legality pobytu na území tak k nabytí státního občanství nevede automaticky. Žalobce byl v době prohlášení ve faktické péči svých rodičů, svěření do péče bylo pouze dočasným opatřením, rodiče jsou jiné státní příslušnosti a v době rozhodování již bylo svěření do náhradní péče zrušeno. Žalovaný proto správně rozhodl o nenabytí státního občanství, přičemž správní rozhodnutí nevykazují znaky svévole. Ministr vnitra vypořádal všechny námitky již ve správním řízení, městský soud tak námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal důvodnou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem. Nesouhlasí se závěry městského soudu, že získání občanství prohlášením dle § 36 zákona o státním občanství podléhá správnímu uvážení a že citované ustanovení nedopadá s ohledem na svůj účel na případ stěžovatele, kterému sice ústavní výchova nařízena byla, byl však na dlouhodobé propustce u svých rodičů a v době prohlášení již bylo rozhodováno o zrušení ústavní výchovy. [4] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně nadřadil jazykový výklad posuzovaného ustanovení, konkrétně použití slovesa „může“, ostatním výkladovým metodám a jeho názor je v rozporu s ustálenou správní praxí, judikaturou Nejvyššího správního soudu, důvodovou zprávou k citovanému ustanovení i odbornou literaturou. Nadto, sám žalovaný odmítl, že by se při aplikaci § 36 zákona o státním občanství uplatnilo správní uvážení. Důvodová zpráva ve vztahu k § 35 zákona o státním občanství uvádí, že v případě splnění stanovených podmínek bude na nabytí státního občanství právní nárok. Institut nabytí občanství prohlášením dle § 35 zákona o státním občanství se od § 36 téhož zákona nijak neliší. Že je na získání občanství dle § 36 zákona o státním občanství právní nárok, dokládá i „Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství“ žalovaného z roku 2005. Podle odborné literatury (viz ČIŽINSKÝ, P. a kol. Cizinecké právo. Praha: Linde, 2012) má prohlašovatel na získání občanství, na rozdíl od institutu udělení občanství, právní nárok. K obdobným závěrům dochází i komentář k zákonu o státním občanství z roku 2006. K výkladu slova „může“ v textu § 36 zákona o státním občanství stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 85/2007. Dodává, že v případě posuzovaného ustanovení navíc slovo „může“ neupravuje postup orgánu veřejné moci, ale je jej třeba chápat tak, že dává prohlašovateli možnost rozhodnout se, zda prohlášení učiní či nikoli. [5] Dále stěžovatel zdůrazňuje, že podmínky pro učinění prohlášení o státním občanství je třeba posuzovat ke dni učinění tohoto prohlášení. Nemůže tedy hrát roli skutečnost, že po učinění prohlášení došlo dne 3. 7. 2014 k ukončení nařízené ústavní výchovy. Pro posouzení případu jsou důležité pouze následující skutečnosti: dočasnost nařízení ústavní výchovy z důvodu vzetí rodičů do vazby a do výkonu trestu odnětí svobody, dlouhodobá propustka z ústavní výchovy v době učinění prohlášení a zahájení řízení o zrušení ústavní výchovy před učiněním prohlášení. Stěžovatel namítá, že právní norma vždy dopadá na určitou množinu případů, přičemž některé jsou typičtější než ostatní. Neznamená to však, že se neuplatní na případy, které zákonodárce přímo nenapadly. Ustanovení § 36 zákona o státním občanství nestanoví podmínku, že dítě musí trávit většinu času v ústavu, a nikoli u svých rodičů. Restriktivní výklad předmětného ustanovení, konkrétně že má dopadat pouze na děti, které jsou určitým způsobem znevýhodněné, nemá oporu ani v zákoně ani v důvodové zprávě. Městský soud a žalovaný do svého výkladu promítají svůj vlastní nevstřícný postoj vůči cizincům. Smyslem posuzovaného ustanovení je naopak přiznat určitým skupinám cizinců příznivějšího zacházení. Je nadto třeba zdůraznit, že stěžovatel se ve znevýhodněném postavení nachází. Ve svých třech letech zažil vzetí rodičů do vazby a byl pak dva roky od svých rodičů zcela odloučen. V následujících letech se o něj rodiče nemohli naplno starat a musel proto zůstat v ústavní výchově. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by dočasná náhradní péče byla méně závažná. Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů by každá náhradní péče měla být pouze dočasná, neboť jejím základním smyslem je obnovení fungování rodiny, případně začlenění dítěte do rodiny nové (k tomu rovněž viz § 972 a 973 nového občanského zákoníku). Vedení řízení ohledně nařízené ústavní výchovy je obvyklé, souhlas ze strany všech zúčastněných osob je spíše výjimkou. Rodiče stěžovatele se navíc o zrušení ústavní výchovy pokoušeli již od roku 2010. K účelu § 36 zákona o státním občanství stěžovatel dodává, že zásada jednotného státního občanství v rodině se uplatní pouze při nabývání státního občanství udělením, kde je dán prostor ke správnímu uvážení, nikoli však při nabývání občanství prohlášením dle § 36 zákona o státním občanství. Předmětné ustanovení ostatně přímo předpokládá, že rodiče dítěte jsou cizinci. [6] Závěrem stěžovatel brojí proti tvrzení žalovaného, že v posuzovaném případě došlo k obcházení zákona. Rodiče stěžovatele nemohli učinit prohlášení dříve, neboť daný institut byl do právního řádu zakotven až s účinností od 1. 1. 2014. Využití nové právní úpravy, která je vůči stěžovateli příznivější, není obcházením zákona. Za obcházení zákona by bylo možné považovat situaci, kdy by rodiče stěžovatele záměrně dosáhli nařízení náhradní péče s úmyslem získat pro stěžovatele státní občanství. [7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vzhledem ke znění zákonného ustanovení a důvodové zprávy zastává názor (vyjádřený již v napadeném rozhodnutí), že nebyl naplněn účel § 36 odst. 1 zákona o státním občanství, kterým je nabytí občanství dítětem v náhradní péči. V době rozhodování žalovaného nadto bylo svěření nezletilého do ústavní péče zrušeno. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že zásadu zachování jednoty státního občanství rodiny lze vztáhnout i na § 36 zákona o státním občanství. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nim