3 Afs 140/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 140/2017- 29 - text 3 Afs 140/2017 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. arch. M. H., zast. Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou se sídlem Eliášova 266/3, Praha 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2013, č. j. 16638/12/5000-14401-701836, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 Af 45/2013 – 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2013, č. j. 16638/12/5000-14401-701836. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z převodu nemovitostí, vydanému dne 5. 2. 2013 Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územním pracovištěm v Berouně (dále jen „správce daně“) pod č. j. 326222/13/2104-24400-203367. [2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce byl jedním ze tří podílových spoluvlastníků stavby č. p. X se stavební parcelou č. X, parcely č. X a parcely č. X, vše zapsáno na LV č. X pro k. ú. P., obec K. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj - katastrální pracoviště Beroun. Na návrh ostatních spoluvlastníků bylo toto podílové spoluvlastnictví zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 C 10/2008 – 242 a ostatním spoluvlastníkům byla uložena povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl v celkové výši 4 000 000 Kč. Jelikož žalobce ve stanovené lhůtě nepodal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, správce daně mu dne 10. 10. 2012 doručil výzvu k jeho podání. Daňové přiznání podal žalobce dne 18. 10. 2012. Platebním výměrem ze dne 30. 10. 2012, č. j. 160145/12/026960203367, vyměřil správce daně žalobci daň z převodu nemovitostí ve výši 120 000 Kč, platebním výměrem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 160189/12/026960203367, mu uložil pokutu za opožděné tvrzení daně ve výši 6 000 Kč a platebním výměrem č. j. 160242/12/026960203367, mu stanovil úrok z prodlení ve výši 7 814 Kč. Dne 18. 10. 2012 podal žalobce také žádost o posečkání úhrady daně, přičemž dne 12. 11. 2012 vydal správce daně rozhodnutí, kterým žalobci povolil posečkání úhrady daně z převodu nemovitostí a jejího příslušenství do doby, než dojde k úhradě hotovosti za převod podílu na předmětných nemovitostech nabyvateli, nejdéle však do 31. 10. 2013. Dne 26. 11. 2012 podal žalobce odvolání proti platebním výměrům na pokutu za opožděné tvrzení daně a na úrok z prodlení. Obě odvolání byla dne 21. 12. 2012 zamítnuta. [3] Dne 26. 11. 2012 podal žalobce přiznání k dani z převodu nemovitostí, které označil jako opravné. Současně s ním zaslal správci daně přípis, ve kterém uvedl, že není poplatníkem daně podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“), ani se k úhradě daně dobrovolně nezavázal, pouze se v původním daňovém přiznání chybně označil za převodce. Dále uvedl, že ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nedošlo dohodou ani soudním smírem, tudíž nedošlo k převodu, ale k přechodu vlastnického práva, proto mají podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani daňovou povinnost nabyvatelé. Dne 11. 12. 2012 vydal správce daně ve věci podání opravného daňového přiznání rozhodnutí o zastavení řízení, proti kterému se žalobce odvolal dne 2. 1. 2013. Toto odvolání žalobce obsahovalo také podnět k řízení o nicotnosti výzvy k podání daňového přiznání ze dne 5. 10. 2012 a všech dalších rozhodnutí, které po této výzvě následovaly. Finanční úřad pro Středočeský kraj vrátil dne 23. 1. 2013 odvolání zpět správci daně k autoremeduře. Dospěl totiž k závěru, že řízení nemělo být zastaveno, ale mělo být rozhodnuto ve věci, poněvadž daňové přiznání ze dne 26. 11. 2012, které bylo nesprávně žalobcem označeno jako opravné, bylo ve skutečnosti přiznáním dodatečným. Správce daně byl také poučen, že v rozhodnutí, v němž vyhoví odvolání, se musí vypořádat též s námitkou nicotnosti výzvy k podání daňového přiznání, neboť je uvedena jako odvolací námitka. Dne 31. 1. 2013 správce daně rozhodl o odvolání žalobce tak, že zrušil napadené rozhodnutí o zastavení řízení. V rozhodnutí dále uvedl, že bude o dodatečném přiznání žalobce k dani z převodu nemovitostí vedeno doměřovací řízení. [4] Dne 5. 2. 2013 vydal správce daně shora uvedený dodatečný platební výměr, kterým byla žalobci doměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 0 Kč. Výše daně z převodu nemovitostí, která byla žalobci vyměřena na základě přiznání k dani podaného dne 18. 10. 2012 v částce 120 000 Kč, přitom zůstala nezměněna. Dne 27. 2. 2013 podal žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, které žalovaný zamítl dne 25. 6. 2013, jelikož dospěl k závěru, že žalobce je poplatníkem daně z převodu nemovitostí. [5] Po posouzení věci dospěl městský soud k závěru, že výzva k podání daňového přiznání ze dne 5. 10. 2012 není nicotná. Důvodnou neshledal ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť primárním úkolem odvolacího orgánu není posuzovat soulad platné právní úpravy s ústavním pořádkem, ale zhodnotit soulad postupu správce daně se zákonem. Podle soudu „[e]xistenci odlišného nastavení daňových povinností a její ospravedlnitelnost žalovaný vypořádal odkazem na existenci případů, kdy stát daňovou povinnost přesouvá na nabyvatele tehdy, když by převodce nebyl schopen daň uhradit, jelikož výtěžek z převodu nemovitosti připadne jiné osobě. S otázkou rozdílu mezi převodem a přechodem vlastnictví nemovitosti se odvolací orgán vypořádal dostatečně v rámci svého výkladu ust. § 8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. (…).“ Soud neakceptoval ani námitku analogie projednávané věci s vyvlastněním, neboť z rozhodnutí soudu je zřejmé, že mezi účastníky nebyl spor o to, že spoluvlastnictví má být vypořádáno a jakým způsobem, ani o výši vypořádacího podílu pro žalobce. [6] Tvrzení žalobce, že poplatníkem daně z převodu nemovitostí je nabyvatel a že v § 8 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani jsou uvedeny pouze nejčastější případy, soud neakceptoval s tím, že uvedené ustanovení obsahuje taxativní výčet případů, kdy není poplatníkem daně z převodu převodce, ale nabyvatel, který nelze rozšířit a ani použít na situaci žalobce (k tomu poukázal na rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 Afs 59/2012 – 28). Žalobce nadto s návrhem na zrušení spoluvlastnictví souhlasil, což implikuje, že nešlo o nedobrovolný či nucený přechod vlastnického práva, nýbrž o jeho převod. Jediné s čím žalobce nesouhlasil, byl způsob vyplacení vypořádacího podílu. Soud nepřisvědčil ani námitce, že měl být poplatníkem daně nabyvatel, protože zapsání nových vlastníků do katastru nemovitostí provedené na základě konstitutivního rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je „výkonem rozhodnutí“. Rozpor Pokynů k vyplnění přiznání k dani z převodu nemovitostí s obsahem § 8 odst. 1 odst. b) zákona o trojdani, pak soud neakceptoval, neboť v případě nejasností je rozhodná úprava v zákoně. Skutečnost, že žalobci dosud nebyl vypořádací podíl vyplacen, městský soud nepovažoval za podstatnou pro rozhodnutí v nyní projednávané věci. Neakceptoval pak ani námitku směřující proti extenzivnímu výkladu § 8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani, kdy žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že výraz „převodce“ má širší význam než výraz „prodávající“. [7] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní zejména namítal, že soud nesprávně posoudil a neostatečně odůvodnil i. otázku právně relevantních dopadů rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako okolnosti přechodu vlastnického práva s tím, že poplatníkem daně z převodu nemovitostí není stěžovatel, ale nabyvatelé jeho podílu a ii. rozpornost Pokynů k vyplnění daňového přiznání k uvedené dani s žalovaným tvrzeným výkladem § 8 odst. 1 písm. a) a b) zákona o trojdani, co do osoby poplatníka při nuceném přechodu vlastnického práva. [8] Právní názor městského soudu, že stěžovatel při vypořádání spoluvlastnictví obdržel dohodnutou náhradu a že s návrhem na zrušení spoluvlastnictví souhlasil, což implikuje, že šlo o převod vlastnického práva, podle stěžovatele na jedné straně dokládá relevanci jeho argumentace, na druhé straně však rozsudek okresního soudu interpretuje městský soud nesprávně a účelově, když se tomuto přechodu práva „snaží vtělit známky projevu vůle značící převod k apli