3 As 71/2017 — Nejvyšší správní soud

3 As 71/2017- 43 - text 3 As 71/2017 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: M. P., zastoupená Mgr. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí ministra obrany ze dne 10. 10. 2012, č. j. 430022/2012-R-1027, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 5 A 5/2013 – 63, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu Mgr. Marku Šmehlíkovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát. O d ů v o d n ě n í [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 10. 10. 2012. Tímto rozhodnutím ministr zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ministerstva obrany ze dne 15. 8. 2012, jímž byla zamítnuta její žádost o vydání osvědčení o účasti jejího otce K. P. K. na národním boji za osvobození podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (dále jen z. č. 255/1946 Sb.). Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že otec žalobkyně nesloužil v době války v československé zahraniční armádě, ani neměl československé státní občanství při službě ve spojenecké armádě. [2] Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu. Otec žalobkyně se narodil dne 10. 5. 1914 na Ukrajině matce národnosti české a otci národnosti ukrajinské. Sám byl v dokumentech veden jako Ukrajinec, jeho státní příslušnost v nich však nebyla jednoznačně určena. Podle okolností lze však dovodit, že v rozhodné době byl občanem Svazu sovětských socialistických republik. Dne 11. 3. 1944 nastoupil vojenskou službu v Rudé armádě u 346. motostřeleckého pluku 63. motostřelecké divize 5. armády 3. běloruského frontu v Kaliningradské oblasti. Zde také dne 24. 3. 1945 padl. Sama žalobkyně i její teta Ž. K., která sloužila v 1. československém armádním sboru, byly původně rovněž občankami SSSR, hlásily se však k národnosti české a obě posléze získaly československé a poté české občanství. [3] Na základě výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že otec žalobkyně podmínky pro vydání osvědčení nesplnil. Ustanovení § 1 zákona č. 255/1946 Sb. totiž pro vydání osvědčení vyžaduje buď službu v v československé armádě v zahraničí, anebo službu ve spojenecké armádě či v jiných bojových útvarech, avšak v tomto případě je podmínkou československé státní občanství. Ve věci není sporu o tom, že otec žalobkyně sloužil ve spojenecké armádě ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, jeho československé státní občanství však nebylo prokázáno. Napadené rozhodnutí proto soud vyhodnotil jako zákonné. [4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky a pro nepřezkoumatelnost rozsudku a další vady řízení. Konkrétně namítala, že se soud s jejími argumenty vypořádal nedostatečně, k některým námitkám se vyjádřil jen velmi stručně, k některým se dokonce vyjádřit odmítl a považoval je za irelevantní, přestože z hlediska argumentace stěžovatelky byly podstatné. To, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o vydání osvědčení, je ze striktně formálního hlediska pochopitelné, morálně však nepřijatelné. [5] Soud došel k odlišným závěrům než stěžovatelka v důsledku toho, že její otec byl povolán spojeneckou sovětskou armádou k nástupu do služby dříve, než stihl nastoupit do československé zahraniční armády, čímž mu bylo fakticky znemožněno splnit podmínku uvedenou v § 2 odst. 1 bod 3 zákona č. 255/1946 Sb. V důsledku jeho úmrtí během války nebylo následně možné, aby, podobně jako jeho sestra Ž. K., prokázal svoji československou státní příslušnost a naplnil tak požadavek zákona pro uznání jeho účasti na národním boji za osvobození. [6] Podle názoru stěžovatelky soud taktéž nesprávně posoudil jako irelevantní i skutečnost, že jí Důchodový fond Ukrajiny nevyplácí příspěvek podle zákona o sociální ochraně dítěte za války, neboť je českou státní občankou. Vzhledem k tomu, že jí byla odepřena satisfakce jak z české, tak i z ukrajinské strany, dostala se stěžovatelka do absurdní situace, kdy je prokazatelně stižena následky války v úzce osobní rovině, navzdory tomu však z důvodu formálních nesrovnalostí v záznamech jejího otce neshledal žádný z příslušných orgánů nárok na zadostiučinění, které takovým osobám podle zákona náleží. [7] Aplikace práva by podle ní neměla nikdy vést k absurdním výsledkům jdoucím proti smyslu zákona, kterým v případě zákona č. 357/2005 Sb. ve spojení se zákonem č. 255/1946 Sb. byl úmysl zmírnit újmu účastníků boje za národní osvobození a jejich blízkých. Stěžovatelka považuje postup žalovaného ve své věci za příliš formalistický, neberoucí v úvahu, že se jedná o případ zvláštního zřetele hodný, který musí být posuzován nejenom z hlediska formálního splnění zákonných podmínek, ale také z hlediska účelnosti a s přihlédnutím ke specifické situaci, do které se stěžovatelka dostala. [8] Závěrem stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [10] Nejprve se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť tato vada je svojí povahou natolik závažná, že by k ní Nejvyšší správní soud musel přihlédnout i z úřední povinnosti. Pojem nepřezkoumatelnosti není v procesním předpisu nijak upraven, definován je pouze doktrínou a judikaturou. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost se považuje soudní rozhodnutí především tehdy, pokud z výroku rozhodnutí není jasné, jak soud o věci vlastně rozhodl, nebo je-li zásadní rozpor mezi výrokem a odůvodněním, nebo není-li vůbec zřejmé, co je výrok a co odůvodnění, anebo v rozsudku, jímž je rušeno správní rozhodnutí, není jasně zformulován závazný právní názor, jímž by se měl správní orgán řídit v dalším řízení. Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů se pak rozumí především nedostatek důvodů skutkových, pod tento pojem pak bývá zahrnována i vada spočívající v tom, že se soud zásadně nevypořádá s uplatněnými žalobními body. Pod tento pojem však nespadají dílčí vady odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu, které nebrání Nejvyššímu správnímu soudu učinit si úsudek o jeho zákonnosti. [11] Po posouzení obsahu napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vadou nepřezkoumatelnosti zjevně netrpí. Z výroku rozsudku je zřejmé, jak soud rozhodl, odůvodnění rozsudku je s tímto výrokem v souladu a soud se v něm vypořádal se všemi skutečnostmi, které byly pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného rozhodné. Ke stěžovatelkou zdůrazňované otázce příspěvku z Důchodového fondu Ukrajiny podle zákona o sociální ochraně dítěte za války se soud vyjádřil stručně, ale výstižně, když výslovně uvedl, že tuto skutečnost „má v dané věci za irelevantní, neboť předmětem správního řízení byl požadavek žalobkyně na vydání osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., který není nikterak navázán na vyplácení či nevyplácení (těchto) příspěvků.“ Vzhledem k tomu, že úkolem správního soudu je posoudit zákonnost rozhodnutí správního orgánu, nikoliv činit úvahy na téma odstraňování tvrdosti zákona, nevidí ani Nejvyšší správní soud důvodu, proč by měla být uvedená teze argumentována podrobněji, a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka v žalobě nepřednesla žádné právní argumenty, z nichž by pro výklad ustanovení § 1 a 2 zákona č. 255/1946 Sb. vyplývalo něco jiného. Dostatečně podrobným způsobem se pak krajský soud vypořádal s hlavní otázkou pro rozhodnutí ve věci - státní příslušností otce stěžovatelky. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek není zatížen vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [12] V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky. Zde je nutno úvodem podotknout, že z obsahu kasační stížnosti není tak zcela zřejmé, v čem by ono nesprávné posouzení mělo vlastně spočívat. Ani stěžovatelka sama nepopírá, že československé občanství jejího otce se nepodařilo žádnými důkazy prokázat (ač ona sama je přesvědčena, že je měl), naopak podle Nejvyššího správního soudu neexistuj