4 Afs 69/2018 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 69/2018- 24 - text 4 Afs 69/2018 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2016, č. j. 1419945/16/2301-80541-401957, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2017, č. j. 57 Af 19/2016 - 62, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (tj. exekučním příkazem) podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a podle § 190 odst. 1 téhož zákona, s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nařídil vůči žalobci jako dlužníkovi daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu vedeného u Air Bank a.s. k vymožení nedoplatku ve výši 14.580.598 Kč. Žalovaný vydal exekuční příkaz k vymožení částky, kterou byl žalobce povinen uhradit na základě 33 zajišťovacích příkazů vydaných žalovaným dne 19. 7. 2016. [2] Rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 57 Af 19/2016 - 62, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu proti uvedenému exekučnímu příkazu. V odůvodnění rozsudku soud shrnul, že pokud bylo exekuční řízení zahájeno na základě exekučního titulu, který má všechny předepsané náležitosti a je vykonatelný, neexistoval nepoměr mezi výší vymáhané pohledávky a postiženou hodnotou a byl zvolen zákonem připuštěný způsob exekuce (přikázáním pohledávky z účtu žalobce namísto žalobcem požadovaného zřízení zástavního práva), pak se vydání exekučního příkazu nejeví být nijak nestandardním či překvapivým postupem. Krajský soud v této souvislosti nepřisvědčil ani odkazu žalobce na judikaturu ohledně překvapivých rozhodnutí. Žalobce totiž netvrdil ani neprokazoval, že by správce daně v obdobných případech obvykle postupoval jinak. Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že žalovaný neposkytl žalobci dostatek času pro dobrovolné splnění vymáhané pohledávky. Krajský soud v této souvislosti poukázal na § 177 odst. 1 daňového řádu a § 178 odst. 1 téhož zákona, přičemž dovodil, že z žádného ustanovení daňového řádu nevyplývá, že by byl správce daně povinen poskytnout za všech okolností povinnému prostor pro dobrovolné plnění. Přímou aplikaci § 251 o. s. ř., které se pro oblast správy daní domáhá žalobce, nadto vylučuje i odlišná povaha soudního výkonu rozhodnutí, při němž je poskytnutí prostoru pro dobrovolné plnění odůvodněno i zcela odlišným vymezením subjektů oproti daňové exekuci. [3] K argumentaci žalobce ohledně ustanovení § 5 odst. 3 daňového řádu krajský soud uvedl, že správce daně je sice vůči daňovým subjektům povinen využít co nejméně zatěžující prostředky, které však ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Lhůtu k dobrovolnému plnění správce daně obvykle poskytne v případech, kdy je to vhodné v rozhodnutí, kterým se stanoví daňová povinnost, nikoliv neformálně otálením se zahájením exekuce. Krajský soud uzavřel, že nebyl oprávněn řešit, jestli byly splněny podmínky pro vydání okamžitě vykonatelných zajišťovacích příkazů podle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), neboť zajišťovací příkazy nebyly předmětem žalobního řízení. Pro posouzení zákonnosti exekučního příkazu je rozhodné, že byl vydán na základě vykonatelného exekučního titulu, přičemž vykonatelnost spočívá právě v možnosti započít s nuceným výkonem správního rozhodnutí. Otálení s vydáním exekučního příkazu ze strany správce daně by popíralo smysl § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že u krajského soudu napadl jak rozhodnutí o odvoláních proti zajišťovacím příkazům, tak exekuční příkazy, které žalovaný vydal k postižení nedoplatku vzniklého neuhrazením zajišťovacích příkazů; tyto přitom společně tvoří jeden celek. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017 - 40, a uvedl, že krajský soud měl řízení o zmíněných žalobách spojit do jediného řízení podle § 39 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že krajský soud řízení nespojil, zatížil jej vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel v této souvislosti odmítl odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Afs 203/2017 - 39. Vysvětlil, že v případě zajišťovacích příkazů musel ve smyslu § 5 s. ř. s. využít před podáním žaloby odvolání, zatímco exekuční příkazy mohl napadnout správní žalobou ihned. Rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacím příkazům přitom daňový orgán vydal až tři dny poté, co marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti exekučním příkazům. [5] Stěžovatel zmínil usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 181/1998, a závěry komentářové literatury k užití občanského soudního řádu při daňové exekuci, přičemž namítl, že krajský soud nesprávně posoudil postup žalovaného, který mu nedal možnost uhradit dluh dobrovolně. Uvedl, že daňový řád ve znění § 178 odst. 1 stanoví, jakým úkonem je zahájeno exekuční řízení, nikoliv však, jaké jsou jeho podmínky. Za těchto okolností bylo podle stěžovatele na místě aplikovat § 251 odst. 1 o. s. ř. Podle stěžovatele se krajský soud dovolával smyslu § 103 zákona o dani z přidané hodnoty, aniž by jej sám objasnil. Zajišťovací příkaz může být splatný do tří dnů nebo okamžikem jeho doručení adresátovi podle § 167 odst. 3 daňového řádu, či ještě dříve, a to okamžikem jeho vydání podle § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. Daňové zákony zmateně, se stejným rizikem dobytnosti spojují jak možnost splatnosti zajištěné daně okamžikem vydání, tak okamžikem doručení, přičemž není zřejmé, kdy je možné jedno nebo druhé, což ovšem zakládá zvláště nebezpečnou libovůli státní moci. Stěžovatel doplnil, že nebezpečí z prodlení představuje stav, kdy pouze okamžité jednání může odstranit nenahraditelnou či těžce nahraditelnou újmu, což jistě nebude újma v penězích, která je nahraditelná vždy. Ostatně, před zašantročením majetku správce daně chrání institut relativní neúčinnosti právního jednání podle § 589 až § 599 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel namítl, že § 167 odst. 3 daňového řádu ani § 103 zákona o dani z přidané hodnoty nic neříká o rychlosti, s jakou musí být proti vůli povinného získán nedoplatek vzniklý neuhrazením zajišťovacích příkazů. Naopak, § 168 odst. 6 daňového řádu spojuje s neuhrazením zajišťovacích příkazů jediný následek, a to vznik oprávnění správce daně rozhodnout o zřízení zástavního práva. Daňový řád tak podle stěžovatele nepředpokládá, že nedoplatky na zajištěných částkách budou primárně podléhat exekuci, což odporuje právnímu závěru krajského soudu, že § 103 zákona o dani z přidané hodnoty vylučuje možnost povinného uhradit dluh primárně dobrovolně v souladu s § 252 o. s. ř. [6] Krajský soud se podle stěžovatele také nedostatečně vypořádal s námitkou, že vydání exekučních příkazů bylo překvapivé. Stěžovatel touto námitkou mínil, že vydání exekučního příkazu jako výsledku postupu správce daně má být předvídatelné. Zajišťovací i exekuční příkazy byly vydány v týž den pouze s několikahodinovým odstupem, aniž byl stěžovatel předem s nějakým nedoplatkem seznámen. Stěžovatel znovu poukázal na znění § 168 odst. 6 daňového řádu a § 5 odst. 3 téhož zákona preferující zřízení zástavního práva. [7] Stěžovatel se ve zbytku kasační stížnosti vymezil proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Afs 203/2017 - 39. Zpochybnil, že by věděl o existenci vysokého nedoplatku na základě výzvy k předložení evidencí majetku ze dne 23. 6. 2016, výzvy k předložení evidence dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, evidence zásob, evidence finančních prostředků a evidence pohledávek, neboť ta byla doručena jiné osobě. Hrozbu vysokého nedoplatku stěžovatel nemohl zjistit ani z pozvánky k projednání výsledků daňové kontroly za období leden 2011 až duben 2013 a červen až září 2013, a za období květen 2013, neboť správce daně v zajišťovacích příkazech na výsledky kontroly za tato zdaňovací období neodkázal, a sám tak její relevanci zpochybnil. Stěžovatel se ohradil proti závěru Nejvyššího správního soudu, že vyváděl majetek. Žalovaný v den vydání exekučních příkazů nevěděl o převodu tří bytů ve vlastnictví stěžovatele do svěřeneckého fondu, a proto takto nelze odůvodnit překvapivost e