4 As 169/2017 — Nejvyšší správní soud

4 As 169/2017- 46 - text 4 As 169/2017 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Bc. R. A., zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem tř. Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 5. 4. 2016, č. j. PPR-35391-11/ČJ-2015-990131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2017, č. j. 51 A 17/2016 – 47, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Jádro sporu [1] Jádrem sporu je, zda žalovaný správně vyložil relevantní ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „služební zákon“), ohledně rozhodného okamžiku pro ukončení zproštění výkonu služby žalobce. Ukončení záviselo na vyřešení předběžné otázky, o níž rozhodoval trestní soud. Ten pravomocně skončil trestní stíhání žalobce a postoupil věc k vyřízení příslušnému správnímu orgánu jako přestupek. [2] Žalobce míní, že v této situaci měl služební funkcionář rozhodnout o ukončení zproštění výkonu služby bezprostředně po vyhlášení usnesení soudu (které vyhlášením nabylo právní moci), a to ex tunc, tedy s účinností ke dni vyhlášení usnesení. Služební funkcionář naopak vyčkával na vyhotovení písemného znění usnesení a poté rozhodl o ukončení zproštění s účinky do budoucna (ex nunc). [3] Žalovaný dále nerozhodl explicitně o nároku na náhradu nákladů řízení (jak ukládá § 181 odst. 4 služebního zákona), ačkoli žalobce tento nárok uplatnil podle § 177 odst. 2 služebního zákona. Druhou otázkou tedy je, zda tato okolnost představuje vadu řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí, a to za situace, kdy žalovaný samotné odvolání žalobce zamítl. [4] Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje jako služební funkcionář ve věcech služebního poměru svým rozhodnutím ze dne 18. 11. 2015, č. j. ŘKŘ-5373/2015, ukončil podle § 40 odst. 5 služebního zákona zproštění výkonu služby žalobce, a to dnem doručení tohoto rozhodnutí. [5] Žalobce proti rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 5. 4. 2016, č. j. PPR-35391-11/ČJ-2015-990131, a to v souladu s § 190 odst. 8 služebního zákona. [6] Podkladem pro rozhodnutí služebního funkcionáře bylo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 10. 9. 2015, č. j. 14 To 193/2015 - 917 (dále jen „trestní rozhodnutí“). Tím byl zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2 T 49/2013 - 827, a věc stěžovatele byla postoupena Městskému úřadu v Písku, neboť zažalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. II. Řízení před krajským soudem [7] Proti rozhodnutí žalovaného (dle odst. [5] výše) brojil žalobce žalobou u krajského soudu. Namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, žalovaný nesprávně aplikoval § 40 odst. 5 služebního zákona, a dále je jeho rozhodnutí nezákonné pro absenci výroku o nákladech řízení, ačkoli žalobce tento nárok uplatnil v souladu s § 177 odst. 2 služebního zákona. [8] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že žalovaný dostál zákonným požadavkům na přezkoumatelnost svého rozhodnutí, je zřejmé, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel, uvedl úvahy ohledně hodnocení důkazů a závěry, které z těchto úvah plynou. Žalovaný také vypořádal jednotlivé námitky žalobce uplatněné v odvolání. [9] Co se týče nesprávné aplikace § 40 odst. 5 služebního zákona, krajský soud identifikoval jako stěžejní právní otázku okamžik, kdy mělo dojít k ukončení zproštění výkonu služby žalobce. Pravomocným skončením trestního řízení „nepochybně fakticky odpadl důvod zproštění služby“. Soud však zdůraznil, že z dikce § 40 odst. 5 plyne, že ukončení zproštění výkonu služby nenastává samo o sobě přímo ze zákona, nýbrž pominutí důvodu zproštění posoudí služební funkcionář ve správním řízení a – pokud z podkladů vyhodnotí, že důvod zproštění odpadl – vydá o tom rozhodnutí. [10] Citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 14. 11. 2007, č. j. 3 Ads 91/2007 - 65, podle něhož „[u]končení zproštění výkonu služby tedy nastane vlivem pravomocného skončení trestního řízení. Nikoli však samo o sobě, nýbrž až na základě rozhodnutí služebního funkcionáře o zrušení zproštění výkonu služby.“ Pokud by bylo správné tvrzení žalobce, podle něhož je služební funkcionář povinen ukončit zproštění výkonu služby dnem právní moci trestního rozhodnutí, kterým odpadl důvod tohoto zproštění, nebylo by nutné vydávat o tom zvláštní rozhodnutí, nýbrž by k ukončení zproštění výkonu služby došlo ze zákona, právní mocí rozhodnutí, kterým odpadá důvod zproštění. Tak tomu však není. K ukončení zproštění výkonu služby dochází až na základě rozhodnutí služebního funkcionáře. [11] Krajský soud dále přisvědčil názoru žalovaného, že služební funkcionář měl vyčkat na doručení písemného vyhotovení usnesení trestního soudu. Tomu svědčí dikce § 180 odst. 1 služebního zákona, podle něhož je služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tímto účelem si opatřit podklady nezbytné pro toto rozhodnutí. Mezi podklady pro rozhodnutí patří i písemné vyhotovení předmětného trestního rozhodnutí. Z něho služební funkcionář zjišťuje, zda důvod zproštění výkonu služby odpadl či nikoliv. Sám neposuzuje, zda byl trestný čin, pro který byl příslušník zproštěn výkonu služby, spáchán nebo ne, ale vychází v této otázce z rozhodnutí soudu. Tato otázka je pak řešena nejen ve výrokové části trestního rozhodnutí, ale též v jeho odůvodnění. [12] Pokud by služební funkcionář vycházel toliko z písemné informace žalobce a telefonické informace soudu o tom, že ve věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, nebyla by naplněna zásada materiální pravdy. V postupu služebního funkcionáře nedošlo k průtahům, neboť si sám v poměrně krátké době opatřil písemné vyhotovení trestního rozhodnutí s vyznačeným datem právní moci. [13] Pokud žalobce navrhoval, že služební funkcionář měl ukončit zproštění výkonu služby zpětně ke dni právní moci trestního rozhodnutí, krajský soud uvedl, že služební funkcionář není nadán oprávněním, aby práva a povinnosti mohl přiznávat zpětně, což plyne z § 181 odst. 1 služebního zákona. [14] Ani z hlediska finančního nebyl žalobce nikterak zkrácen na svých právech. Podle § 126 odst. 6 služebního zákona pokud je příslušník zproštěn výkonu služby, náleží mu po dobu tohoto zproštění služební příjem ve výši 50 %, pokud není vzat do vazby. Pokud se v příslušném přestupkovém, kázeňském či trestním řízení neprokáže příslušníkova vina, náleží mu ta část služebního příjmu, o kterou mu byl příjem zkrácen. Žalobce tudíž má nárok na nevyplacenou část služebního příjmu ze zákona, a to za celou dobu zproštění výkonu služby až ke dni jeho ukončení. [15] K námitce o absenci výroku o nákladech řízení v rozhodnutí žalovaného krajský soud uvedl, že je nepochybné, že žalobce nárok na náhradu nákladů řízení řádně uplatnil. V takovém případě byl žalovaný povinen tento nárok vypořádat a rozhodnout o něm ve formě výroku se zvláštním odůvodněním (§ 181 odst. 4 služebního zákona). Pokud tak nepostupoval, dopustil se vady řízení. Tato vada však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). S ohledem na výsledek odvolacího řízení, ve kterém byl žalobce zcela neúspěšný, by ve výroku o náhradě nákladů řízení nebylo nic jiného než to, že žalobce nemá na náhradu nákladů řízení nárok. Absencí tohoto výroku tudíž žalobci fakticky žádná újma nevznikla. Rušit napadené rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by bylo přepjatým formalismem a nemělo by vliv na právní postavení žalobce. III. Kasační stížnost žalobce [16] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [17] V kasační stížnosti shrnuje dosavadní průběh správního řízení a odůvodnění napadeného rozsudku. Uplatňuje v zásadě tři kasační námitky – jednak že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, dále že krajský soud nesprávně posoudil zásadní otázku, tj. zda služební funkcionář mohl vyčkat na písemné vyhotovení trestního rozhodnutí a k jakému datu mělo být rozhodnutí učiněno (tj. zpětně k datu právní moci trestního rozhodnutí či nikoli), a též vytýká chybné posouzení otázky absence výroku o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí žalovan