5 As 155/2017 — Nejvyšší správní soud

5 As 155/2017- 13 - text 5 As 155/2017 - 16 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: RENT & REAL Finance, s. r. o., se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek – Místek, zastoupený Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, Ostrava, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, č. j. 22 Ad 5/2015 - 41, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, č. j. 22 Ad 5/2015 - 41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 26. 1. 2015, č. j. ČOI 62082/14/O100/4000/14/15/Hy/Št, bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele České obchodní inspekce, Inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého kraje se sídlem v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 5. 2014, č. j. ČOI 51852/14/4000, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za porušení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“; pozn. NSS - tento zákon byl zrušen ke dni 30. 11. 2016 zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), a tím naplnění skutkové podstaty § 20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. [2] Správního deliktu se žalobce měl dopustit tím, že v postavení věřitele v rozporu s § 18 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele „užil jako instrumentu k zajištění úvěru blankosměnky u smluv klientů A. O. dne 16. 5. 2013, D. Š. dne 12. 8. 2013, K. J. dne 8. 10. 2013 a Z. H. dne 11. 9. 2013“. [3] Proti rozhodnutí stěžovatele brojil žalobce žalobou, které Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) vyhověl rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 22 Ad 5/2015 - 41, jímž rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 26. 1. 2015, č. j. ČOI 62082/14/O100/40000/14/15/Hy/Št, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Krajský soud konstatoval, že pro posouzení, zda se žalobce dopustil správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, je stěžejní výklad zákazu, který byl obsažen v § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru neobsahoval definici pojmů „splácení“ nebo „zajištění“ úvěru, je tedy zapotřebí vycházet z úpravy úvěrové smlouvy dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření předmětných spotřebitelských smluv (dále jen „obchodní zákoník“; zrušen ke dni 31. 12. 2013 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem – pozn. NSS). Splácením úvěru obchodní zákoník rozuměl vrácení poskytnutých peněžních prostředků; tento výklad je podle krajského soudu použitelný rovněž pro účely zákona o spotřebitelském úvěru. Krajský soud dále konstatoval, že zákaz použít směnku nebo šek ke splacení nebo zajištění spotřebitelského úvěru přinesla do zákona o spotřebitelském úvěru jeho novela provedená zákonem č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „novela“). Z důvodové zprávy přitom vyplývá, že k zákazu bylo přikročeno vzhledem ke zneužití směnek a šeků, kterým věřitelé a zprostředkovatelé poškozují spotřebitele, a vzhledem k rizikům, které z použití směnky nebo šeku pro spotřebitele vyplývají i tam, kde jich nebylo zneužito v jejich neprospěch. Zákaz použít směnku nebo šek se tedy vztahuje na splacení jistiny úvěru či zajištění splacení jistiny úvěru, a to včetně příslušenství, jež sdílí právní osud hlavního závazku, kterým byly dle § 121 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětných smluv [dále jen „občanský zákoník“; zrušen ke dni 31. 12. 2013 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „NOZ“) – pozn. NSS], úroky a úroky z prodlení úvěru. Zajištění směnkou či použití směnky a šeku ke splacení jiných závazků, které ze smlouvy o úvěru vyplývají, či vyplývat mohou, však zakázáno nebylo. Krajský soud zjistil, že v posuzovaných úvěrových smlouvách bylo použito blankosměnky k zajištění ostatních závazků dlužníka – spotřebitele vůči žalobci, mezi kterými byl také závazek zaplatit dohodnutou smluvní pokutu. Smluvní pokuta, kterou zákon o spotřebitelském úvěru rovněž nedefinoval, byla upravena v § 544 odst. 1 občanského zákoníku jako nástroj zajišťující splnění zajišťované povinnosti. Krajský soud dovodil, že samostatný závazek platit smluvní pokutu mohl být zajištěn jakýmkoliv zajišťovacím instrumentem včetně zajištění blankosměnkou. Na charakteru samostatného závazku a zajišťovacího institutu smluvní pokuty nic nezměnila ani úprava § 2048 NOZ. Krajský soud dovodil, že závazek splatit úvěr byl ve smlouvách zajištěn smluvní pokutou; závazek zaplatit smluvní pokutu v případě porušení povinnost splatit úvěr byl samostatně zajištěn blankosměnkou, což zákazu vyplývajícímu z § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nepodléhalo. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že správní orgány se při výkladu § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru dopustily pro správní trestání nepřípustně extenzivního výkladu; žalobce nepoužil v posuzovaných úvěrových smlouvách blankosměnku v rozporu s § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a nespáchal správní delikt podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně vyložil § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Stěžovatel má stále za to, že § 18 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru aplikoval správně a v souladu s účelem, který zákonodárce přijetím tohoto ustanovení sledoval, aniž by přitom jeho dopady jakkoli nepřípustně rozšiřoval. Podle názoru stěžovatele bylo jasným smyslem tohoto ustanovení zamezit tomu, aby se podnikateli poskytujícímu či zprostředkujícímu spotřebitelské úvěry dostal v souvislosti se smlouvami, které se spotřebiteli uzavírá, do rukou nástroj, který může proti nim snadno použít k vymáhání prakticky jakýchkoli nároků, přičemž pro účinnou obranu proti případnému zneužití je třeba disponovat úrovní znalosti právní úpravy, která není mezi běžnými spotřebiteli obvyklá. Pokud je podle stěžovatele zakázáno zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnkou, nemůže podle názoru stěžovatele pro soulad postupu věřitele se zákonem stačit pouhé přesunutí směnky z role přímého zajišťovacího prostředku do role prostředku zajištění zaplacení jiného (legálního) zajišťovacího institutu, tedy jakési „zajištění zajištění“. Z hlediska spotřebitele bude totiž výsledek obdobný – věřitel bude mít k dispozici směnku, kterou bude moci dle vlastního uvážení proti spotřebiteli použít. Dále stěžovatel uvedl, že z úvěrových smluv, jichž se projednávaná věc týká, je zjevný úmysl žalobce obejít zákaz a nadále pomocí směnek zajišťovat peněžité nároky z úvěrových smluv. Pokud by byl výklad § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru takový, že směnkou nelze zajistit splácení jistiny a úroků spotřebitelského úvěru, zákaz by se však již nevztahoval na smluvní pokutu, bylo by postavení spotřebitele vůči věřiteli zlepšeno jen zcela nepatrně. Věřitel by sice podle svých vlastních podmínek nemohl do směnky doplnit částku jistiny a úroků, ale v případě dostatečně vysoké smluvní pokuty by se mohl dobře hojit také tímto způsobem, aniž by byla spotřebitelům zaručena předpokládaná ochrana. V projednávané věci přitom podle názoru stěžovatele vystavené směnky fakticky plnily funkci zajišťovacího prostředku ve vztahu ke splácení spotřebitelského úvěru; jejich použití bylo tedy nezákonné. [7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. [8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.); za stěžovatele jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, jež je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [10] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by muse