5 As 36/2017 — Nejvyšší správní soud

5 As 36/2017- 75 - text 5 As 36/2017 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobců: a) Ing. arch. D. W., zast. JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na Ořechovce 580/4, Praha 6, b) Ing. arch. M. V., zast. Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou, se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti žalované: Česká komora architektů, se sídlem Josefská 34/6, Praha 1, zast. Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou, se sídlem Jana Želivského 2385/11, Praha 3, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, č. j. 11 Ad 24/2016 – 86, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, č. j. 11 Ad 24/2016 – 86, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností se žalobci (dále „stěžovatelé“) domáhají zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku Stavovského soudu České komory architektů, kterým jim bylo uloženo disciplinární opatření ve formě pokuty. [2] Stěžovatelé jsou autorizovanými architekty. Rozsudky Stavovského soudu České komory architektů ze dne 21. ledna 2016 vydanými v disciplinárním řízení vedeném pod sp. zn. DR 2015-04, bylo shledáno, že jako členové odborné poroty v architektonické soutěži svým jednáním závažným způsobem porušili povinnost uloženou v § 12 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále také „zákon o autorizaci“), tedy povinnost dbát platných obecně závazných právních předpisů, jakož i předpisů vydaných Českou komorou architektů. Podle § 20 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jim proto byla jako disciplinární opatření uložena pokuta, a to v jednom případě ve výši 25 000 Kč a ve druhém ve výši 15 000 Kč. Uvedená rozhodnutí byla potvrzena rozhodnutími představenstva České komory architektů ze dne 6. 9. 2016, č. j. 1224-2016/MŠ-Ka a 1225-2016/MŠ-Ka. [3] Stěžovatelé se domáhali zrušení rozhodnutí žalované žalobou, v rámci které požádali městský soud, aby před rozhodnutím ve věci samé postoupil věc Ústavnímu soudu pro rozpor aplikovaného ustanovení zákona s ústavním pořádkem. Stěžovatelé argumentovali tím, že úpravou § 22 odst. 3 zákona o autorizaci dochází k diskriminaci autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě, protože jde o jediné profese s povinným členstvím v profesní komoře, jimž je odepřen soudní přezkum disciplinárních rozhodnutí jejich profesních komor. [4] Městský soud žalobu usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.) jako nepřípustnou; konstatoval, že podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání takového rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. V nyní posuzované věci je takovýmto zákonem zákon o autorizaci; z jeho § 22 odst. 3 vyplývá, že přezkumu ve správním soudnictví podléhají pouze rozhodnutí o odvolání, jimiž bylo uloženo disciplinární opatření v podobě pozastavení nebo odejmutí autorizace, nikoliv však v podobě peněžité sankce. Městský soud k návrhu žalobců neshledal důvod předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení uvedeného ustanovení, resp. jeho části; konstatoval, že z žádného ustanovení právního předpisu nelze dovodit, že soudnímu přezkumu musí podléhat veškerá rozhodnutí správního orgánu. Pokud by městský soud takovýto závěr učinil, znamenalo by to, že ustanovení soudního řádu správního o možné výluce zakotvená ve zvláštním předpise, by byla zcela nadbytečná. Omezený přezkum podle tohoto ustanovení dle městského soudu nezpochybnil ani Ústavní soud, a to konkrétně ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1307/08. [5] Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají nezákonnost usnesení městského soudu, mimo jiné navrhují, aby Nejvyšší správní soud věc postoupil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části § 22 odst. 3 zákona o autorizaci. Jsou přesvědčeni o protiústavnosti zmíněného ustanovení, jež vylučuje soudní přezkum rozhodnutí žalované o uložení disciplinárního opatření. Uvedené ustanovení připouští možnost přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví jen v případě disciplinárních opatření podle § 20 odst. 1 písm. c) a d) zákona o autorizaci, tedy v případě pozastavení nebo odejmutí autorizace, nikoliv v případě pokuty. Stěžovatelům byl odepřen soudní přezkum rozhodnutí profesní komory o uložení pokuty, čímž se cítí být diskriminováni oproti jiným srovnatelným povoláním; považují za nepřípustné, aby disciplinární či kárná opatření a tresty v jednotlivých organizačních předpisech upravujících provinění členů profesních komor vyvolávala odlišné právní účinky. Stěžovatelé mají za to, že napadené ustanovení porušuje rovněž čl. 1, resp. čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť je porušena rovnost v právech na výkon povolání, pokud jsou na rozdíl od jiných profesí s povinným členstvím v profesní komoře vystaveni libovůli rozhodování orgánů komory bez možnosti soudního přezkumu. Stěžovatelé poukázali rovněž na porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť disciplinární postih, se kterým nesouhlasí, a proti němuž se nemohou bránit, je evidován v seznamu členů komory, což může vést k poškození dobré pověsti a jména stěžovatelů. Dále namítají porušení čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť uložené disciplinární opatření znamená pro stěžovatele fakticky zákaz podnikání a znamená vážný zásah do právní sféry stěžovatelů. Stěžovatelé byli zbaveni práva na projednání věci v jejich přítomnosti a práva vyjádřit se k provedeným důkazům a bylo tak porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. [6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 3. 2017 reagovala na jednotlivé námitky stěžovatelů. Uvedla, že v případě mírnějších forem disciplinárních opatření je soudní přezkum zákonem o autorizaci vyloučen v souladu s ústavním pořádkem. Zároveň upozornila, že kromě správní žaloby podali stěžovatelé proti rozhodnutí žalované rovněž ústavní stížnost, řízení o ní bylo u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 3975/16. [7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [8] Nejvyšší správní soud především předesílá, že pokud je kasační stížnost podána proti usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. ], může se zabývat pouze tím, zda krajský (zde městský)soud postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobu odmítl, aniž by se jí zabýval věcně; nepřísluší mu však již zabývat se věcnými námitkami, které stěžovatelé směřují in meritum rozhodnutí žalované. [9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval nezákonně. Především nesouhlasí s městským soudem v tom, že 22 odst. 3 zákona o autorizaci vylučuje rozhodnutí o pokutě jakožto disciplinárního opatření ze soudního přezkumu, resp., že uvedené ustanovení nepřipouští možnost přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví v jiných případech, než jen v případě disciplinárních opatření podle § 20 odst. 1 písm. c) a d) uvedeného zákona, tedy v případě pozastavení nebo odejmutí autorizace, nikoliv v případě pokuty. [10] Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Podle § 22 odst. 3 zákona o autorizaci „Rozhodnutí o odvolání, jímž bylo uloženo disciplinární opatření pozastavení nebo odejmutí autorizace, přezkoumává podle zvláštních předpisů na návrh provinivší se autorizované osoby věcně a místně příslušný krajský soud ve správním soudnictví; návrh se podává ve lhůtě stanovené zvláštními předpisy.“ Z tohoto ustanovení nijak nevyplývá, že by ze soudního přezkumu bylo výslovně vyloučeno rozhodnutí o uložení pokuty. Jinými slovy, nelze dovozovat nemožnost soudního přezkumu rozhodnutí o uložení pokuty, a to ani argumentem a contrario. Jak konstatoval zdejší soud již v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 1 As 56/2006 - 74, „jakákoliv výluka ze soudního přezkumu musí být zákonodárcem učiněna výslovně a nikoliv mlčky a musí být v souladu s požadavky čl. 36 odst. 2 Listiny.“ [11] Nejvyšší správní soud připomíná, že jakékoli výluky ze soudního přezkumu, které představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), musí být uplatňovány při šetření jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byly stanoveny (čl. 4 odst. 4 Listiny). Z toho vyplývá jednoznačný požadav