6 Afs 395/2017 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 395/2017- 52 - text 6 Afs 395/2017 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Ladislava Derky (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Bc. N. K., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2016, č. j. 41539/16/5100-41453-711845, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, č. j. 30 Af 46/2016 - 69, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podala u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) dne 19. 10. 2016 žalobu proti rozhodnutí žalovaného z 21. 9. 2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 2. 2016, ve kterém správce daně rozhodl o návrhu žalobkyně na vyloučení majetku z daňové exekuce tak, že tomuto návrhu nevyhověl a movité věci uvedené ve výroku rozhodnutí pod čísly 1 až 23 nevyloučil z daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na prodej movitých věcí č. j. 861303/15/2401-80542-404916 ze dne 21. 10. 2015 vůči dlužníkovi Š. K. [2] Žalobkyně v návrhu z 9. 2. 2016 na vyloučení majetku z daňové exekuce uvedla, že specifikované movité věci převedl dlužník darovací smlouvou uzavřenou s žalobkyní dne 1. 8. 2015 na žalobkyni, tudíž daňová exekuce postihuje věci ve vlastnictví žalobkyně, nikoliv dlužníka. Žalobkyně v odvolání proti rozhodnutí správce daně poukázala jak na darovací smlouvu z 1. 8. 2015, tak i na darovací smlouvu z 5. 11. 2015, kterou též správce daně posuzoval a na jejímž základě dlužník převedl na žalobkyni i rodinný dům na adrese D., P. X, a to včetně vybavení bytu. Žalobkyně z uvedeného dovodila, že těmito dvěma darovacími smlouvami byl darován veškerý movitý i nemovitý majetek dlužníka na žalobkyni. [3] Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je postaveno na neúčinnosti právního jednání dlužníka, která je stanovena v § 180 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen (daňový řád“). Tato neúčinnost nastává ze zákona a správce daně se může domáhat uspokojení své pohledávky také z majetku, který byl neúčinným právním jednáním převeden na jiného, a to bez dalšího rozhodnutí. Obdobná úprava je obsažena v § 260h o. s. ř. Výzva správce daně k podání prohlášení o majetku dle § 180 odst. 1 daňového řádu byla dlužníkovi Š. K. doručena dne 5. 2. 2015 a dlužník byl poučen i dle odst. 6 uvedeného ustanovení. V tomto směru není podstatná námitka žalobkyně (dcery dlužníka), že jí tato výzva nebyla známa. [4] K žalobní námitce, že darovací smlouva z 1. 8. 2015 pouze písemně potvrzovala již dříve uskutečněný převod vlastnictví specifikovaných movitých věcí na její osobu, krajský soud uvedl, že v této darovací smlouvě dárce Š. K. prohlašuje, že je výlučným vlastníkem veškerého zařízení v rodinném domu P. X, D., že dárce touto smlouvou bezplatně převádí vlastnické právo k movitým a nemovitým věcem na žalobkyni a že obdarovaný uvedený dar přijímá do svého vlastnictví. Následně Š. K. uvedl a potvrdil svým podpisem, že ke dni 14. 9. 2015 náležel do majetku jeho a manželky J. K. i rodinný dům D., P. X, včetně standardního vybavení. [5] Krajský soud dovodil, že žalobkyni by svědčilo, kdyby prokázala, že specifikované movité věci nabyla od někoho jiného, než od svého otce, nebo že je nabyla od otce přede dnem 5. 2. 2015, kdy jejímu otci byla doručena výzva k podání prohlášení o majetku. Nic z toho, co bylo předloženo a navrženo, neprokazuje, že by žalobkyně vlastnila uvedené movité věci před doručením této výzvy. [6] K obecné námitce žalobkyně, že šlo o výjimku z právních jednání dle § 180 odst. 6 daňového řádu, krajský soud uvedl, že darování veškerého zařízení v rodinném domě není právním jednáním dlužníka spočívajícím v uspokojování základních životních potřeb. [7] K žalobní námitce, že již před dnem 23. 1. 2015 užívala žalobkyně specifikované movité věci jako vlastník, krajský soud uvedl, že je rozdíl mezi užíváním majetku a jeho vlastnictvím. Pokud žalobkyně chtěla vyjádřit, že již před datem 23. 1. 2015 vlastnila uvedené movité věci, tuto skutkovou verzi neprokázala a je s ní v rozporu prakticky vše, co se nachází ve správním spisu a co žalobkyně předložila soudu (viz obě darovací smlouvy i soupis majetku ke dni 14. 9. 2015). II. Shrnutí argumentů v kasační stížnosti žalobkyně a ve vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které navrhla rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Stížnost odůvodnila odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nezákonnost napadeného rozsudku spočívá podle stěžovatelky v nesprávném právním posouzení otázky darování předmětných movitých věcí. Nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí, shledává v tom, že krajský soud neprovedl výslech Š. K. k otázce, kdy došlo k darování movitých věcí stěžovatelce a zda je nutné uvedené věci zařadit do kategorie uspokojování základních životních potřeb, což je výjimka z neúčinnosti právního jednání. [9] Již v žalobě (viz odst. 19 žaloby) stěžovatelka tvrdila, že před dnem 23. 1. 2015 užívala specifikované movité věci jako vlastník, nejednalo se tedy o nové tvrzení. K tomuto tvrzení měly být připuštěny stěžovatelkou navržené důkazy. Správce daně nepoučil stěžovatelku podle § 118a odst. 3 a § 119a o. s. ř., z toho důvodu se stěžovatelka nemohla koncentrovat na to, kdy jí byly předmětné movité věci darovány. Podle názoru žalobkyně nelze ve správním soudnictví rigidně lpět na koncentrační zásadě, což je zřejmé i z nálezu Ústavního soudu z 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15. V určitých výjimečných případech mají správní soudy povinnost přihlížet i ke skutkovým a právním novotám nad rámec žalobních bodů. Žalobní body stačí v žalobě popsat obecně a později je rozvést. Toto žalobkyně učinila, když později uvedla, že předmětné věci již dávno jako obyvatel rodinného domu obdržela darem a nakládala s nimi jako vlastník už před darovací smlouvou z 1. 8. 2015. Stěžovatelka setrvává na své námitce, že uvedené věci spadaly do výjimky, u které je dle § 180 odst. 6 daňového řádu vyloučen výkon rozhodnutí. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka po celou dobu řízení o jejím návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce uváděla jako rozhodující skutečnost, že předmětné movité věci vlastní na základě darovací smlouvy z 1. 8. 2015 a netvrdila, že by tato smlouva byla pouze písemným potvrzením dřívějšího převodu. Ani v odvolání proti rozhodnutí správce daně netvrdila, že by se vlastníkem movitých věcí stala již před dnem 5. 2. 2015. Tímto začala argumentovat až v žalobě, tedy až poté, kdy z odůvodnění rozhodnutí žalovaného seznala, že je neúčinné právní jednání daňového dlužníka týkající se jeho majetku se specifikovanými výjimkami, učiněné po doručení výzvy k podání prohlášení o majetku. Převod vlastnického práva učiněný na základě darovací smlouvy z 1. 8. 2015 nemá vůči správci daně žádný účinek s ohledem na § 180 odst. 6 daňového řádu. S ohledem na tuto okolnost nemohly mít na výsledek věci ani vliv navrhované důkazní prostředky. Uspokojováním základních životních potřeb (výjimkou právního jednání stanovenou v § 180 odst. 6 daňového řádu) se zejména rozumí fyziologické potřeby (potřeba vody, potravy, vyměšování atd.), tj. nejdůležitější životní potřeby, které člověk potřebuje k přežití. Ani v případě širšího pojetí nelze pod tyto potřeby podřadit věci sepsané v soupisu z 28. 1. 2016 (např. domácí kino, kávovar, notebook, stůl na biliard, stůl na stolní tenis). III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dále přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Stěžovatelka spatřuje vadu řízení v tom, že krajský soud přes její návrh nevyslechl dlužníka Š. K., a to za účelem zjištění, kdy byly specifikované movité věc