7 As 130/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 130/2018- 28 - text 7 As 130/2018 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Ing. P. V., proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 Ad 9/2014 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobce byl dne 1. 6. 2003 přijat ze zálohy do služebního poměru vojáka z povolání s pracovním zařazením jako vládní expert na obnovu a rekonstrukci v Iráku. Poté, co žalobce ukončil k 31. 12. 2004 služební poměr v Armádě ČR, byl mu dvojicí rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 24. 1. 2005 přiznán jednak výsluhový příspěvek ve výši 12 342 Kč měsíčně a jednak odchodné ve výši 101 964 Kč. Ředitel Agentury personalistiky Armády ČR následně rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013, č. j. 474-81/2013-2230, přiznal žalobci podle § 10 a § 14 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, za dobu jeho působení na Zahraničním pracovišti Bagdád od 12. 7. 2003 do 6. 6. 2004 plat za práci přesčas ve výši 223 187 Kč a úroky z prodlení ve výši 2,5% ročně od 16. 8. 2004 do zaplacení. Následně podal žalobce k Ministerstvu obrany, Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení, žádost ze dne 31. 10. 2013 o přezkoumání a doplacení výsluhových náležitostí, neboť mu v roce 2004 byly odchodné i výsluhový příspěvek stanoveny bez započítané náhrady za práci přesčas, kterou mu přiznala teprve Agentura personalistiky Armády ČR. Ministerstvo obrany, Vojenský úřad sociálního zabezpečení, nejprve rozhodnutím ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 242714/ODCHzam/OPIP, zamítlo žádost o doplacení odchodného. Přisvědčilo sice žalobci, že mu bylo odchodné původně přiznáno a vyplaceno v nižší částce, než by mu náležela s přihlédnutím k nyní přiznanému platu za práci přesčas. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se však taková dávka nebo její zvýšení doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo odchodné přiznáno již v lednu 2005, zatímco žádost o doplacení odchodného doručil žalobce až 5. 11. 2013, tedy po uplynutí pětileté lhůty, doplatek odchodného mu nenáleží. Zároveň pak rozhodnutím ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 242714/VP-úprava/OPIP, upravilo Ministerstvo obrany, Vojenský úřad sociálního zabezpečení, žalobcův výsluhový příspěvek ode dne 1. 1. 2005 na částku 15 802 Kč, přičemž výše výsluhového příspěvku po úpravách o všechna náležející zvýšení od 1. 1. 2014 činí 17 784 Kč. Doplatek mu vyplatilo od 5. 11. 2008, tedy pět let zpětně ode dne podání žádosti, v celkové výši 236 759 Kč, kterou zdanilo 15% zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy účinném znění. [2] Žalobce napadl odvoláním jak rozhodnutí o odchodném, tak rozhodnutí o výsluhovém příspěvku s odůvodněním, že práci přesčas vždy náležitě dokládal, ovšem příplatky za tuto práci mu byly doplaceny až na základě žaloby, kterou podal v roce 2005, takže nemohlo dojít k promlčení souvisejících nároků. Zároveň brojil proti zdanění výsluhových příspěvků. Tato odvolání posoudilo Ministerstvo obrany, sekce personální, odbor platové politiky a sociálního zabezpečení, jako námitky a dvojicí rozhodnutí ze dne 30. 1. 2014 je zamítlo. Rozhodnutím č. j. 421/3-640V-4/2014-7542 zamítlo námitky proti rozhodnutí o doplatku odchodného a rozhodnutím č. j. 421/3-640V-3/2014-7542 zamítlo námitky proti rozhodnutí o výsluhovém příspěvku. Ministerstvo obrany uvedlo, že výsluhové náležitosti byly vyplaceny v nižší částce, než náležely, to však nezavinil Vojenský úřad sociálního zabezpečení. Ten při rozhodování o přiznání obou dávek vycházel z relevantních dokladů o propuštění vojáka ze služebního poměru, z výkazů doby služby a ze mzdových listů. O sporu, který žalobce vedl ve věci finančních nároků za dobu jeho služby na zahraničním pracovišti, byl Vojenský úřad sociálního zabezpečení informován až žalobcovým podáním ze dne 31. 10. 2013, doručeným dne 5. 11. 2013. II. [3] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal zrušení obou těchto rozhodnutí o námitkách, přičemž brojil jednak proti zdanění výsluhového příspěvku, jednak proti údajnému promlčení části uplatněných nároků. Během řízení před městským soudem došlo od 1. 1. 2015 ke změně názvu daného orgánu sociálního zabezpečení na Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení. Městský soud obě rozhodnutí o námitkách zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] V otázce zdanění výsluhového příspěvku vyšel městský soud zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 40/2014 - 50, v němž označil za přípustné zavedení zvláštní sazby daně pro zdanění výsluhového příspěvku a odbytného u vojáků z povolání pro období od 1. 1. 2011, přiznaného za dobu, kdy byly výsluhové náležitosti osvobozeny od daně z příjmu. Ve vztahu k částkám určeným k výplatě až po 1. 1. 2011, tedy po účinnosti zákona č. 346/2010 Sb., který podrobil výsluhové příspěvky zdanění, představuje toto zdanění pouze tzv. nepravou retroaktivitu. Nyní však jde o příspěvek, jenž měl být žalobci přiznán a vyplacen ještě před účinností zákona č. 346/2010 Sb., k obojímu však došlo až poté. Dávky, na jejichž výplatu měl žalobce nárok ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona, nemohou být podrobeny této zvláštní sazbě daně, neboť takovou aplikací dochází k nepřípustné pravé retroaktivitě. Městský soud přitom odmítl názor žalovaného, že je pouze plátcem daně, nikoliv jejím správcem. O nároku rozhoduje žalovaný, proto je to on, kdo musí posoudit, zda příslušná dávka dani podléhá, či nikoliv. Platby poskytnuté žalobci z titulu výsluhy za období od 5. 11. 2008 do 31. 12. 2010 nemohly být předmětem daně podle zákona č. 346/2010 Sb., neboť právo na výplatu těchto dávek vzniklo žalobci před nabytím účinnosti tohoto zákona. V tomto směru uložil městský soud žalovanému znovu výsluhu přepočítat. [5] Při posouzení námitky promlčení žalobcem uplatněných nároků v podobě doplatku výsluhového příspěvku a odchodného za období od 1. 1. 2005 do 4. 11. 2008 městský soud odmítl názor žalovaného, že bylo nutné příslušný nárok včas uplatnit u Vojenského úřadu sociálního zabezpečení a jiné uplatnění nároku se neuznává, neboť jej zde žalobce uplatnil až dne 5. 11. 2013. Podle městského soudu je ovšem takový výklad příliš zjednodušující a nebere na zřetel okolnosti případu i uplatnění žalobcova nároku u soudu. Žalobce svůj nesouhlas s výpočtem platu, který má vliv na výši výsluhového příspěvku a odchodného, uplatnil již žalobou podanou u soudu dne 12. 7. 2005, a to za období let 2003 a 2004. O tomto jeho uplatněném nároku bylo rozhodnuto teprve rozhodnutím Agentury personalistiky Armády ČR ze dne 18. 10. 2013, č. j. 474-81/2013-2230. Rozhodným datem, kdy se žalobce svého práva domáhal, tak sice může být den 5. 11. 2013, kdy byla Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení doručena jeho žádost o doplacení příslušných částek, ale musí být brána v úvahu doba, kdy se žalobce svého nároku domáhal, tedy doba ode dne 12. 7. 2005, kdy svůj nárok uplatnil u soudu, až po okamžik pravomocného rozhodnutí o nároku ze dne 18. 10. 2013. Tuto dobu označil městský soud za dobu „řízení o důchodu“ podle § 55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a tuto dobu je tak nutné od počítání běhu promlčecí doby odečíst. Žalobou u civilního soudu sice neuplatnil přímo nárok na důchod, ale na plat, tato skutečnost však byla podstatná pro výši jednotlivých výplat důchodu (tedy konkrétně výsluhového příspěvku a odchodného), které se postupně promlčují. Dokud o výši žalobcova platu nebylo autoritativně rozhodnuto, nemohla mít tato skutečnost vliv na výplatu důchodu. Přitom dokud nebyl žalobcův plat řádně stanoven, byla částka, z níž mu byla vypočtena dávka výsluhy a odchodného, nižší. Až po jejím pravomocném stanovení mohla být vypočtena znovu, což má přímý vliv na výši jednotlivých dávek výplaty důchodu. Řízení, v němž se žalobce domáhal určení výše platu, má vliv na jednotlivou dávku důchodu, a proto se jedná o řízení o důchodu, které působí na běh promlčecí doby podle zákona o důchodovém pojištění. III. [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [7] Stěžovatel připomněl, že výsluhové náležitosti přiznává a vyplácí příslušný orgán Ministerstva obrany, tedy on sám, v řízení podle části osmé zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a to na základě personálních a platových podkladů vydávaných věcně příslušnými služební