7 As 391/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 391/2018- 28 - text 7 As 391/2018 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. Z., zastoupen Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2018, č. j. 22 A 23/2016  50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Romana Klimuse, advokáta se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím Městského úřadu Rosice (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 10. 2015, č. j. MR-S 11573/15-ODO VAP/14 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl dopustit tím, že dne 31. 5. 2015 ve 22:32 hodin na dálnici D1, v úseku 174. km ve směru Praha - Brno, řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 550D, r. z. X, rychlostí až 210 km/hod, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o více než 50 km/h. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu dvanácti měsíců ode dne nabytí právní moci citovaného rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2016, č. j. JMK 42531/2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), zamítl jako opožděné a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. II. [3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji výše označeným rozsudkem zamítl. Popsal průběh správního řízení, přičemž se zabýval zejména způsobem přijímání písemností žalobcem. Zdůraznil, že žalobce při doručování nikdy nebyl zastižen na své adrese a zásilku si vždy přebíral v poslední den úložní lhůty na poště. Při převzetí zásilek obměňoval podpis, zachoval pouze jeho počáteční písmeno. Uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 9. 11. 2015. Poslední den lhůty k podání odvolání tedy připadl na 24. 11. 2015. Ve správním spise je založena obálka, která obsahovala blanketní odvolání. Dle otisku razítka na obálce podal žalobce předmětnou zásilku k poštovní přepravě až dne 30. 11. 2015. Žalobce přitom nedoložil žádný důkaz prokazující jeho tvrzení, že správnímu orgánu I. stupně zaslal odvolání dne 24. 11. 2015 prostřednictvím e-mailu. Tuto skutečnost neprokazuje print screen e-mailového účtu pana M. ze společnosti GP Group s. r. o. (kterému mělo být odvolání e-mailem rovněž zasláno), v jehož rubrice „komu“ je uvedena rovněž adresa X. Webové stránky správního orgánu I. stupně obsahují pokyny pro elektronická podání, těmito se však žalobce neřídil. Nezaslal-li odvolání na adresu elektronické podatelny, nemohlo se dostat do dispozice správního orgánu ve smyslu judikatury. Správní orgán I. stupně navíc prověřil veškerá podání doručená v rozhodném období na adresu podatelny, úřední osoby i na adresu X a žádné elektronické podání žalobce nedohledal. Výslechem J. M. nelze prokázat okamžik doručení odvolání správnímu orgánu I. stupně, ale pouze panu M. Krajský soud shledal nedůvodnou rovněž námitku žalobce, že nebyl řádně předvolán k nařízenému jednání, neboť zásilka byla pracovnicí pošty omylem vydána jeho otci. Z doručenky založené ve správním spise vyplývá, že si předmětné předvolání na poště vyzvedl žalobce, neboť byl identifikován jménem, příjmením, rokem narození a adresou pobytu. Je vyloučeno, aby došlo k záměně s jeho otcem. Výslech pracovnice pošty a otce žalobce by byl proto nadbytečný. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). [5] Má za to, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkami dostatečně, nevyhodnotil navrhované důkazy a tyto zcela opomenul. Bez dokazování konstatoval, že není možné, aby došlo k omylu na straně pracovnice pošty. Lidské selhání přitom nelze nikdy vyloučit, pročež bylo vhodné provést výslechy dotčených osob. Dále stěžovatel pouze parafrázoval § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu rozhodnutí. Závěrem uvedl, že kasační důvody podrobněji rozvede ve lhůtě 1 měsíce od podání kasační stížnosti, nebo na výzvu soudu. [6] Podáním doručeným nejvyššímu správnímu soudu dne 31. 10. 2018 stěžovatel navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Kasační důvody nicméně podrobněji nedoplnil. IV. [7] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Dále zpochybnil aktivní legitimaci stěžovatele, neboť v záhlaví kasační stížnosti je uvedena jiná osoba, než se kterou bylo vedeno správní řízení. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. Stěžovatel sice v kasační stížnosti uvedl, že ji ve lhůtě jednoho měsíce či na výzvu soudu doplní, nicméně vzhledem k výše uvedenému zde nebyl dán důvod pro postup podle § 106 odst. 3 s. ř. s. I přes svůj ohlášený záměr pak stěžovatel kasační stížnost z vlastní iniciativy nedoplnil. Nejvyšší správní soud tak posoudil kasační stížnost v její stávající podobě. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud se předně zabýval obecnou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [11] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Výše uvedeným požadavkům napadený rozsudek dostál. Krajský soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl. [12] Nejvyšší správní soud předesílá, že v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. je vázán důvody kasační stížnosti. Je přitom na místě zdůraznit, že míra precizace námitek kasační stížnosti do značné míry určuje, jaké právní ochrany se stěžovateli dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může soud přistoupit a posuzovat jej. Výše uvedené lze analogicky vztáhnout i na řízení o kasační stížnosti. V něm je navíc stěžovatel zastupován advokátem, tedy osobou práva znalou (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014 č. j. 6 As 119/2013 - 70). S ohledem na závěry uvedených rozsudků pak Nejvyšší správní soud posoudil jednotlivé námitky stěžovatele. [13] Stěžovatel namítá, že krajský soud nevypořádal dostatečně jeho námitky. Neupřesnil však, s jakými konkrétními námitkami se dle jeho názoru krajský soud nevypořádal. Nelze přitom odhlédnout od toho, že žaloba stěžovatele (stejně jako kasační stížnost) byla velmi stručná. [14] Pro posouzení věci je stěžejní, že odvolání stěžovatele bylo žalovaným zamítnuto pro opožděnost (§ 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „správní řád“). V takové situaci jsou relevantní pouze námitky, jimiž žalobce zdůvodňuje, proč je třeba jím podané odvolání považovat za řádné a včasné. [15] V této souvislosti stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný vůbec nepřihlédl k odvolání podanému