7 As 64/2017 — Nejvyšší správní soud

7 As 64/2017- 33 - text 7 As 64/2017 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Prof. MUDr. D. P. K., zastoupena JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 11 A 112/2016 – 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2016, č. j. MHMP 1052335/2016, sp. zn. S-MHMP 352126/2016 ZIO, Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik, ze dne 21. 1. 2016, č. j. ÚMČP1 11866/2016. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení z dosud užívaného příjmení „P. K.“ na příjmení „A. K.“ podle § 72 odst. 1, 2 a § 73 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o matrikách“). II. [2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 11 A 112/2016 – 53. [3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že povolení změny příjmení žalobkyně by dopadlo nejen na ni, ale i na jejího manžela pana D. P. Mezi účastníky rovněž není sporné, že manžel žalobkyně souhlasil pouze se změnou příjmení žalobkyně a požadoval, aby mu bylo zachováno jeho příjmení „P.“. Za daného skutkového stavu nemohly správní orgány žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení vyhovět, aniž by povolená změna příjmení nedopadla i na příjmení jejího manžela. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že tomuto následku bylo možno předejít při důsledné a citlivé aplikaci jí citované judikatury evropských soudních institucí. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burghartz proti Švýcarsku ze dne 22. 2. 1994, stížnost č. 16213/90a a Daróczy proti Maďarsku ze dne 1. 7. 2008, stížnost č. 44378/05 nejsou po stránce skutkové ani právní natolik obdobnými, aby byla rozumná a důvodná jejich aplikace na případ žalobkyně. Žalovaný správní orgán byl navíc nepochybně vázán jako orgán moci výkonné právním řádem České republiky, tedy i platným a účinným zněním zákona o matrikách, podle něhož nastává v případě změny společného příjmení manželů výše uvedený důsledek ex lege, není tedy závislý na vůli správního orgánu a správní orgán ho nemůže ani vyloučit. Právě to, že by kladné rozhodnutí o žádosti žalobkyně s sebou neslo automatickou změnu příjmení jejího manžela zjevně proti jeho vůli, bylo pro žalovaného i městský soud překážkou, pro kterou žalobkyni nelze povolit požadovanou změnu příjmení. Žalovaný postupoval zcela v souladu s čl. 2 odst. 2 i čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), státní moc byla uplatněna pouze v mezích stanovených zákonem a do výkonu práv na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně správní orgány zasáhly jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem, pokud chránily právo manžela žalobkyně nést i nadále své příjmení. Správní orgány postupovaly zcela v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). III. [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [5] Stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením a interpretací podkladů a souvisejících právních předpisů, jichž se dovolávala v žádosti, v odvolání, jakož i v žalobě. [6] Rozhodnutími správních orgánů je poškozováno její právo na jméno, které je přiznáváno každému v rámci čl. 10 odst. 1 Listiny, „jakožto dílčí právo na soukromý a rodinný život, kterým je přiznávána obecná ochrana zejména čl. 10 odst. 2 Listiny“. Jakékoliv neoprávněné zasahování do soukromého a rodinného života je nepřijatelné. Speciální ochranu rodinnému a soukromému životu jako základním lidským právům poskytuje také čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy. [7] Vzhledem k tomu, že správními orgány i městským soudem měl být mimo jiné respektován čl. 8 Úmluvy, měla být respektována i příslušná judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud žalovaný dovozuje platnost dílčích závěrů judikatury a právních vět pouze pro konkrétní specifické okolnosti řešeného případu, anebo okolnosti identické, je o příliš formalistickou interpretaci, ve své podstatě odebírající judikatuře její praktický význam pro právní praxi, pro logický výklad právních norem na základě analogie. Je nutné vnímat a interpretovat závěry judikatury v podstatně širším rámci než jsou specifické okolnosti konkrétního případu a přiznat závěrům, výkladovým ustanovením a právním větám obsaženým v judikatuře obecnější význam, ve specifických případech dokonce až normativní. V důsledku toho má judikatura Evropského soudu pro lidská práva normativní povahu, neboť rozšiřuje míru ochrany lidských práv a svobod Úmluvy, a tak i její aplikační rozsah. Proto musí být vykládána podstatně šíře a obecněji, než jak učinil žalovaný. [8] Citlivou a důslednou aplikací rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tedy správní orgány mohly předejít zamítnutí žádosti o povolení změny příjmení při současném vyjádření nesouhlasu jejího manžela se změnou jeho příjmení. Aplikace příslušné úpravy Úmluvy a interpretace související judikatury Evropského soudu pro lidská práva žalovaným byla zcela nedostatečná a nesprávná. Správní orgány měly přiznat stěžovatelce právo na jí žádanou změnu příjmení, neboť není možné dovodit, že by existovaly ospravedlnitelné a závažné důvody, které by státní zásah do práva stěžovatelky na změnu příjmení činily nezbytným a přiměřeným. [9] Argumentace přiměřeností zásahu státní moci do stěžovatelčiných základních práv a svobod je neobhajitelná. I přes široké prostředky ochrany přirozeného a základního lidského práva na jméno, jak jsou tyto stanoveny zejména čl. 8 Úmluvy, související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Listinou, není zákonem o matrikách dána možnost, aby jednomu z manželů po uzavření manželství, při jehož vzniku se manželé dohodli na užívání společného příjmení, mohla být na základě projevu vůle za souhlasu druhého z manželů, povolena změna jeho příjmení bez toho, aniž by to ovlivnilo příjmení druhého z manželů. Toto vede k nesmyslné a neodůvodnitelné nutnosti střetu základních práv a svobod dvou osob. Není proto možné, že by se mohlo jednat o proporcionální omezení základního práva vzhledem k určitému veřejnému zájmu, jak předpokládá nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04. [10] I při maximální možné ochraně základních práv a svobod manžela stěžovatelky je správními orgány provedený zásah do práv na respektování jejího soukromého a rodinného života nepřiměřený. Zákon o matrikách má být správními orgány vykládán a aplikován pohledem ochrany základních práv a svobod stěžovatelky, jak to předpokládá ustálená judikatura Ústavního soudu a logika hierarchického uspořádání právních norem tak, aby nedošlo k jejich nepřiměřenému nebo nepřípustnému omezení nebo narušení. [11] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s výrokem a odůvodněním napadeného rozsudku. Městský soud výrok rozsudku srozumitelně a velmi podrobně odůvodnil a předmětnou právní otázku posoudil zcela v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou. [13] Při rozhodování o povolení změny příjmení bylo třeba vycházet, vzhledem ke skutečnosti, že manželství stěžovatelky a pana D. P. stále trvá, nejen z § 72 odst. 2 zákona o matrikách, ale i z § 73 téhož zákona, který obsahuje podmínky pro povolení změny příjmení za trvání manželství. Z § 73 zákona o matrikách vyplývá, že povolení změny příjmení stěžovatelky by dopadalo nejen na ni, ale i na jejího manžela. Ten sice souhlasil se změnou příjmení stěžovatelky, ale požadoval, aby mu jeho příjmení P. bylo zachováno. Taková varianta ovšem s ohledem na citovaná ustanovení zákona o matrikách není možná. Za daného skutkového stavu věci pak správní orgány nemohly žádosti stěžovatelky o povolení změny příjmení vyhovět, aniž by povolená změna příjmení nedopadla i na příjmení jejího manžela. Tento následek nastává v případě změny společného příjmení manželů ex lege, není tedy závislý na vůli správního orgánu a správní orgán ho nemůže vyloučit. Právě skutečnost, že kladné rozhodnutí v projednávané věci by s sebou neslo automatickou změnu příjmení manžela stěžovatelky, a to zjevně proti jeho vůli