8 As 220/2017 — Nejvyšší správní soud

8 As 220/2017- 44 - text 8 As 220/2017-50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Spolek Pro Hanspaulku (dříve Občanské sdružení Pro Hanspaulku), se sídlem U Beránky 2033/7, Praha 6, zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 23, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. P. O., zast. JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem Seifertova 823/9, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2014, čj. MHMP 1218103/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, čj. 6 A 205/2014-73, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2013, čj. MCP6 064609/2013, vydal Úřad městské části Praha 6, odbor výstavby (dále také jako „stavební úřad“) osobě zúčastněné na řízení dodatečné povolení na stavbu „bytového domu ozn.RII, o 2NP, 2 PP, obsahující 1 bytovou jednotku vč. venkovního jednoramenného vyrovnávacího schodiště, teras, opěrných zdí, zpevněných ploch Praha 6 při kom. Hanzelkova“ (dále jen „stavba“) na pozemku parc. č. X, v katastrálním území D. [2] Proti rozhodnutí stavebního úřadu brojil žalobce odvoláním, které žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. [3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. K námitkám týkajícím se výpočtu koeficientu zeleně uvedl, že zákon nikde nestanoví, jak má vypadat příjezdová plocha ke garáži, a není proto vyloučeno, že příjezd bude řešen po ploše zeleně, která bude plnit funkci zeleně pro výpočet příslušného koeficientu. Konstatoval, že se stavba posuzuje jako celek, a to včetně pozemku. K samotnému výpočtu plochy zeleně pak uvedl, že při jeho zjišťování je nutné vycházet z reálně proveditelných podkladů, kterými jsou příslušná správní rozhodnutí, jimiž byly jednotlivé stavby v území povoleny; nesouhlasil přitom se žalobcem v tom, že by bylo možné užít jiných metod (např. letecké fotodokumentace nebo nahlížení z ulic), neboť zjištění podle vydaných pravomocných rozhodnutí jsou dle něj přesnější, ověřitelnější a správnější. Městský soud nesdílel ani názor žalobce, podle kterého by měla být do výpočtu hrubých podlažních ploch pro dané území započtena nejen nadzemní podlaží, ale také plochy podzemních podlaží využitých hlavní funkcí a částečně zapuštěných do svahu; námitky žalobce opřel o průvodní zprávu k územnímu plánu hlavního města Prahy a o Metodický pokyn k územnímu plánu. Městský soud uzavřel, že tyto akty (průvodní zprávu se změnami přijatými v roce 2006 a metodický pokyn) nelze při výpočtu použít, neboť tato část průvodní zprávy nebyla nikdy schválena jako právně významná část příslušného předpisu a není proto možné na jejím základě ukládat povinnosti stavebníkovi. II. Argumenty kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel namítal, že názor městského soudu, podle nějž je nutné ve věci vycházet z Průvodní zprávy k Územnímu plánu hlavního města Prahy (dále také jen „průvodní zpráva“) v původním znění, je nesprávný. Uvedl, že původní průvodní zpráva byla po své změně schválena usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 40/14 ze dne 14. 9. 2006. K závěrům soudu, že změna průvodní zprávy nebyla vydána formou opatření obecné povahy, stěžovatel namítl, že ani průvodní zpráva z roku 1999 nebyla touto formou přijata; nebyl proto podle něj důvod, aby byla tato forma vyžadována pro pozdější změny. Stěžovatel k tomu poukázal na § 29 a § 31 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále také jen „starý stavební zákon“), týkající se vyhlašování závazné části. Konstatoval, že průvodní zpráva je tzv. směrnou částí územního plánu hlavního města Prahy, která se z hlediska své závaznosti neliší od části závazné (přijaté obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 32/1999). Odkázal též na rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, čj. MHMP 1645249/2015. Stěžovatel namítl, že stavba nesplňuje požadavky stanovené § 129 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) z důvodu jejího rozporu s územně plánovací dokumentací a dodatečné povolení bylo proto vydáno v rozporu s tímto ustanovením. [6] Podle stěžovatele měl městský soud, konstatoval-li, že metodický pokyn k územnímu plánu není závazný, přihlédnout k jeho námitce, podle níž v případě neaplikovatelnosti metodického pokynu k územnímu plánu nebyl splněn koeficient zeleně. Soud podle něj rozhodl nesprávně, pokud na jedné straně ve vztahu k výpočtu koeficientu podlažních ploch metodický pokyn označil za nepoužitelný, a na straně druhé ve vztahu k výpočtu koeficientu zeleně nezohlednil, že koeficient je splněn, pouze pokud se metodický pokyn aplikuje. Žalovaný měl dle stěžovatele při přezkumu námitek týkajících se nesplnění koeficientu zeleně vycházet pouze z textu územního plánu hlavního města Prahy, v němž však výpočet výměry plochy popínavé zeleně v rozsahu 600 % umožněn není. Stěžovatel namítl, že se soud navíc výše uvedeným v zásadě nikterak nezabýval a neuvedl žádné konkrétní úvahy, kterými by reflektoval danou žalobní námitku; rozsudek proto považoval za nepřezkoumatelný. Podle stěžovatele nesplnila stavba ani v tomto bodě požadavky stanovené § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona z důvodu jejího rozporu s územně plánovací dokumentací. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že platný územní plán hlavního města Prahy byl schválen dne 9. 9. 1999 usnesením zastupitelstva HMP č. 10/05 a obsahuje dvě části – závaznou a směrnou. Směrná část stanoví také regulativy prostorového uspořádání, které doporučují míru využití území vybraných navrhovaných funkčních ploch. Konstatoval, že směrná část se dle zákona č. 50/1976 Sb., nevydávala vyhláškou a byla účinná od stejného okamžiku jako její závazná část. Přestože jsou tyto regulativy zařazeny do směrné části, kód míry využití území je nutné v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, čj. 1 Aos 2/2013-116, považovat za závazný obecný regulativ prostorového využití konkrétního území ovlivňujícího hustotu a uspořádání zástavby. Připomenul nadto, že původní průvodní zpráva nebyla následně změněna způsobem, který vyžaduje nový stavební zákon pro změnu závazné části územního plánu; proto bylo dle něj nutné při výpočtu koeficientu podlažních ploch vycházet z původní průvodní zprávy k územnímu plánu z roku 1999. Podotkl, že nelze připustit, aby směrná část územního plánu šla změnit pouhým vyvěšením průvodní zprávy na internetové stránce, aniž by bylo zřejmé, v čem její úprava spočívala a bez toho, aby existovalo rozhodnutí pořizovatele o úpravě směrné části. K výpočtu koeficientu zeleně uvedl, že způsob jeho výpočtu nebyl uveden v žádné verzi průvodní zprávy k územnímu plánu, ale pouze v metodickém pokynu z roku 2002; tento metodický pokyn je pouhou pomůckou pro výpočet koeficientu zeleně a lze podle něj v této části postupovat, neboť žádný jiný zákonný podklad či doporučující metodický podklad pro výpočet koeficientu zeleně neexistuje. Žalovaný byl však toho názoru, že uvedený metodický pokyn z roku 2002 není pro výpočet koeficientu podlažních ploch (který je v něm taktéž upraven) platný ani použitelný, neboť byl územní plán, k němuž se vztahoval, několikrát změněn. Žalovaný závěrem upozornil, že stěžovatel ani v kasační stížnosti neargumentoval, čím mělo dojít k zásahu do jeho práv a chráněných zájmů. [8] Osoba zúčastněná na řízení (dále také jen „stavebník“) ve vyjádření souhlasila v posouzení otázky výpočtu podlažních ploch s městským soudem; uvedla, že není stanoven právním předpisem a není ani obsahem opatření obecné povahy, kterým by mohlo dojít ke změně koeficientu podlažních ploch. Stavebník dále konstatoval, že stěžovatel zcela úmyslně opomíjí základní zásady správního řízení. Nesouhlasil ani s argumentací stěžovatele, podle níž nebylo možné metodický pokyn použít k výpočtu koeficientu zeleně, jestliže nebyl užit také pro výpočet koeficientu podlažních ploch; k tomu uvedl, že způsob výpočtu koeficientu zeleně není stanoven právním předpisem ani opatřením obecné povahy, stavebník proto postupoval v dobré víře dle metodického pokynu; není proto podle něj možné, aby správní orgán ta