24 Co 398/2006 — Nejvyšší správní soud

Konf 20/2017- 35 - text Konf 20/2017-40 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu senátu 11 C Obvodního soudu pro Prahu 10 na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a senátem 16 C Obvodního soudu pro Prahu 10, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004, o vydání pozemku: žalobkyně: L. Č., zastoupená JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, za účasti oprávněné JUDr. L. V., Mgr. et Bc. P. S. V., a JUDr. O. V., zastoupených JUDr. Martinem Karešem, advokátem se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, za účasti MUDr. R. V., MUDr. A. H., Hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem Řásnovka 770/8, Praha 1, Linke spol. s r. o. se sídlem Schöfflerova 2013/33, Praha 3, a dále za účasti Státního pozemkového úřadu se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a o návrhu M. M., a L. J., obou zastoupených JUDr. Ivanou Gréeovou, advokátkou se sídlem Pecharova 507/9, Praha 4, na uplatnění práv osob zúčastněných na řízení, t a k t o : I. M. M. a L. J. n e j s o u osobami zúčastněnými na řízení. II. Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným 15. 3. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých kompetenčních sporech“), se senát 11 C Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech. Spor vznikl mezi ním a senátem 16 C Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 11 C 125/2014, o vydání pozemku. [2] Na úvod zvláštní senát uvádí, že účastník řízení prof. MUDr. R. Č., nar. X, naposledy bytem v P. 1, S. 87, dne X zemřel. Dle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 jsou dědičkami ze závěti pozůstalá manželka L. Č. a dcery MUDr. R. V., CSc. a MUDr. A. H. Zvláštní senát proto v návaznosti na toto sdělení pokračoval pro účely rozhodnutí o kompetenčním sporu s nimi, jakožto procesními nástupnicemi. [3] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: [4] Žalobkyně se v minulosti žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala povinnosti vydat věc (pozemky v katastrálním území Hostivař) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud jí nevyhověl rozsudkem ze 13. 7. 1993, čj. 16 C 82/92-24. Odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem z 10. 7. 1995, čj. 19 Co 561/93-53, zamítl. [5] Žalobkyně se poté - s větším časovým odstupem - domáhala vydání týchž pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále „zákon o půdě“). Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodnutím z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93, rozhodlo o úpravě vlastnických vztahů tak, že žalobkyně, MUDr. R. Č., R. J., JUDr. L. V., P. V. a O. V. nejsou vlastníky pozemků konkrétně určených. [6] Proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha brojila žalobkyně žalobou podanou 10. 5. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 10. O žalobě částečně rozhodl obvodní soud jednající podle části V. občanského soudního řádu, a to rozsudkem čj. 11 C 125/2004-105, opraveným usnesením čj. 11 C 125/2004-143, a posléze městský soud rozsudkem 24 Co 398/2006-196, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. 6. 2011, čj. 28 Cdo 477/2011-391, mj. tak, že žalobkyně a L. V., a případně R. J., jsou podílovými spoluvlastnicemi konkrétních pozemků, které byly součásti pozemku PK A1, A2 a A3. Tím bylo částečně nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93. Ve zbytku obvodní soud rozhodl rozsudkem čj. 11 C 125/2004-249, a městský soud rozsudkem čj. 24 Co 338/2008-319, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 3. 11. 2010, čj. 28 Cdo 2353/2010-374, tak, že žalobkyně a L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi ještě dalších konkrétních pozemků, které byly součástí pozemku PK A1. Tím bylo ve zbytku nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha z 3. 3. 2004 [5]. [7] Hlavní město Praha podalo následně dvě žaloby pro zmatečnost. První 19. 1. 2011, kterou se domáhalo zrušení rozsudku obvodního soudu čj. 11 C 125/2004-249 a rozsudku městského soudu čj. 24 Co 338/2008-319 (týkajících se pozemků PK A1). Druhou 16. 9. 2011, kterou se domáhalo zrušení rozsudku obvodního soudu čj. 11 C 125/2004-105 a rozsudku městského soudu čj. 24 Co 398/2006-196 (týkajících se pozemků PK A1, A2, A3). Namítlo zmateční důvod dle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že o nároku již bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 10 rozsudkem čj. 16 C 82/92-24, ve spojení s rozsudkem Městského soudu čj. 19 Co 561/93-59. [8] Obvodní soud obě žaloby pro zmatečnost zamítl rozhodnutími ze dne 10. 10. 2012 čj. 11 C 125/2004-504, a čj. 11 C 125/2004-497. Uvedl, že rozhodnutí o nároku dle zákona o mimosoudních rehabilitacích nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, jelikož později rozhodoval soud dle zákona o půdě a nejedná se tak o totožnou věc. K odvolání Hlavního města Prahy Městský soud v Praze usnesením čj. 24 Co 321, 322/2012-565, opraveným usnesením čj. 24 Co 321, 322/2012-574 obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 netvoří překážku věci rozhodnuté, že pozemkový úřad ani soud neměly o své pravomoci jakékoliv pochybnosti, že jejich pravomoc v této věci byla nepochybně dána a že nebyly vázány závěry z řízení o nárocích podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolání Hlavního města Prahy Nejvyšší soud usnesením z 28. 8. 2014, čj. 21 Cdo 2791/2013644, zamítl. Ztotožnil se s názorem, že se jedná o dva rozdílné nároky a proto tu není překážka věci rozhodnuté. [9] Na základě ústavní stížnosti Hlavního města Prahy o věci rozhodl Ústavní soud nálezem z 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, a zrušil všechna rozhodnutí o žalobách pro zmatečnost. Uvedl, že v řízeních vedených pod sp. zn. 11 C 125/2004 a 16 C 82/92 není sporu o totožnosti účastníků ani skutkové podstaty (ve smyslu skutkových tvrzení). Rozdíl je jen ve způsobu, jakým se rozhoduje v meritu věci – podle zákona o půdě se rozhoduje o vlastnictví oprávněné osoby, kdežto podle zákona o mimosoudních rehabilitacích o povinnosti věc vydat, což však dle Ústavního soudu není zásadní. Podstata výroku rozhodnutí dle obou právních přepisů má stejný smysl a účel – restituovat majetek. Různost právních přepisů, dle kterých soudy rozhodovaly, nemá na totožnost věci vliv. Nárok žalobkyně však může být rozhodnut pouze podle jednoho z uvedených právních předpisů; vzájemně se vylučují. Soudy rozhodly ve věci, o které již bylo jednou rozhodnuto, aniž by takové rozhodnutí bylo odklizeno dle § 5 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech, a proto závěr o nenaplnění zmatečního důvodu dle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nemůže obstát. V řízení nebylo postaveno na jisto, kdo měl o věci rozhodovat. Ústavní soud uzavřel, že zde jde o kompetenční spor, o němž měl rozhodnout zvláštní senát zřízený dle zákona o některých kompetenčních sporech. [10] Senát 11 C obvodního soudu (dále též „navrhovatel“) v návaznosti na nález Ústavního soudu podal zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. V tomto řízení pak podali M. M. a L. J. návrh na přiznání postavení osob zúčastněných na řízení. [11] K procesní otázce postavení osob zúčastněných na řízení před zvláštním senátem je třeba uvést následující: Dle § 4 zákona o některých kompetenčních sporech se na řízení před zvláštním senátem přiměřeně užijí ustanovení části třetí hlavy první soudního řádu správního. To znamená, že tímto pokynem zákonodárce je užití ustanovení soudního řádu správního možné jen „přiměřeně“ (a contr. „obdobně“; výraz „obdobně“ by legislativně znamenal povinnost užít dovolanou právní úpravu bez jakékoli změny), tedy s ohledem na speciální význam rozhodování zvláštního senátu ve věcech některých kompetenčních sporů. Tam, kde toho účel rozhodnutí kompetenčního sporu přímo nevyžaduje, užije se soudní řád správní především v zájmu ekonomie řízení jen v rozsahu nezbytném, tedy především pro posouzení otázek pravomoci a příslušnosti. [12] Institut osob zúčastněných na řízení, upravený v § 34 s. ř s., má chránit práva těchto osob v řízeních, v nichž nejsou účastníky (srov. např. § 65 a násl., § 79, § 82 a další s. ř. s.), ale mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Zvláštní senát však rozhoduje jen spor o pravomoc, nikoliv věc samu. Jeho rozhodnutí přímo nezakládá, nedeklaruje, neruší ani nemění hmotná práva účastníků řízení, z nichž kompetenční spor půvo