10 As 62/2018 — Nejvyšší správní soud

10 As 62/2018- 135 - text 10 As 62/2018 - 138 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: ČEZ Obnovitelné zdroje, s.r.o., se sídlem Křižíkova 788/2, Hradec Králové, zast. JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem, se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4 – Chodov, proti žalované: Státní energetická inspekce, se sídlem Gorazdova 1969/14, Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele Státní energetické inspekce ze dne 15. 8. 2014, čj. 031104513/624/14/90.220/Ve, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, čj. 6 Af 73/2014-151, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, čj. 6 Af 73/2014-151, se ruší. II. Rozhodnutí ústředního ředitele žalované ze dne 15. 8. 2014, čj. 031104513/624/14/90.220/Ve, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti ve vztahu k žalované, a to ve výši, kterou soud dodatečně specifikuje. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 5. 2014 uložila žalobkyni pokutu ve výši 2.655.281 Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 30. 6. 2017. Správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s § 5 odst. 5 zákona o cenách uplatnila za naměřenou a dodanou elektřinu z FVE Bežerovice (výkon 3,013 MW) u provozovatele distribuční soustavy, společnosti E.ON Distribuce, a.s., za kontrolované období leden až prosinec 2012 tzv. zelené bonusy, jakkoliv nesplnila věcnou podmínku cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008, bod 1.10, pro posouzení této výrobny jako výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2009. Ve skutečnosti byla fotovoltaická elektrárna uvedena do provozu až v roce 2010. Správně měla proto uplatnit zelený bonus pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj uvedený do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Žalobkyně tak získala nepřiměřený majetkový prospěch vyčíslený ve výši 2 655 281 Kč s DPH. [2] Žalobkyně neuspěla s odvoláním před ústředním ředitelem žalované, který odvolání zamítl a rozhodnutí žalované potvrdil. Městský soud následně žalobu zamítl. [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu velmi obsáhlou kasační stížnost. NSS nebude na tomto místě rekapitulovat jednotlivé stížní body a v zájmu přehlednosti tohoto rozsudku je rozvede dále při jejich vypořádání. Stejně tak NSS níže rekapituluje relevantní pasáže vyjádření žalované, která se ve výsledku ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla kasační stížnost zamítnout. [4] Kasační stížnost je důvodná. [5] Stěžovatelka tvrdošíjně opakuje svůj náhled na věc obdobným způsobem, jako to činila již v žalobě. V podstatě s žádným závěrem městského soudu nesouhlasí, veškeré závěry soudu pokládá za nezákonné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., respektive v některých ohledech dokonce za nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. NSS však nepokládá za účelné, aby stěžovatelku opět obšírně přesvědčoval o vadnosti již jednou vyvrácených argumentů; místo toho bude stručně konstatovat své postoje a zaměří se na ty kasační námitky, v nichž stěžovatelka přehlíží či si nesprávně vykládá důvody, které vedly ke konečnému zamítnutí její žaloby. Podrobně se bude NSS věnovat kasačnímu bodu, ve kterém je kasační stížnost důvodná. [6] Třeba především poznamenat, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný. Jak říká dnes již ustálená judikatura ohledně nároků kladených na přezkoumatelnost odůvodnění, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Podstatné „je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek“ (rozsudek ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013-33, věc WSW Engineering). Proto i v nynější kauze lze říci, že pokud si stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat městský soud ještě košatějším a obsáhlejším rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by vedl jen k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako jsou i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek (srov. např. rozsudek ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 Afs 113/2018-76, bod 8, věc VIKTORIAGRUPPE). [7] Stěžovatelka předně opakuje, že v prvoinstančním i žalobou napadeném rozhodnutí je nesprávně označena žalovaná jako správní orgán. Je totiž označena jako „ČR – Státní energetická inspekce“. Rozsudek krajského soudu je prý nejen nesprávný, ale především nepřezkoumatelný, neboť nedostatečnou argumentací dovozuje, že tato vada nemohla mít dopad na zákonnost rozhodnutí. NSS se však zcela ztotožňuje s městským soudem, podle něhož přídomek „ČR“ je „sice nadbytečný, ovšem jak z prvostupňového rozhodnutí, tak žalobou napadeného rozhodnutí je patrné, kdo jej vydal – v prvním stupni Státní energetická inspekce (územní inspektorát pro Jihočeský kraj), ve druhém stupni Státní energetická inspekce (ústřední ředitel). Tato vada není dle soudu natolik závažná, aby způsobila nezákonnost rozhodnutí […]“ (bod 86 napadeného rozsudku). Stěžovatelka ve své argumentaci zcela pomíjí, že ne každá vada rozhodnutí zakládá jeho nezákonnost. [8] Stěžovatelka dále polemizuje s tím, zda v dané věci byl či nebyl uplatněn devolutivní účinek odvolání, a vůbec polemizuje s městským soudem ohledně chápání adjektiva „devolutivní“. K tomu se NSS nevyjadřuje, neboť soudy neplní úlohu teoretických mentorů, řešících abstraktní teoretické otázky. Patřičné fórum k řešení těchto otázek představuje právní literatura, nikoliv judikatura. K věci lze jen stručně říci, že městský soud správně dovodil kompetenci ústředního ředitele žalované rozhodnout o odvolání z § 95 odst. 3 věty druhé zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění do 31. 12. 2015. Stěžovatelka se pozastavuje nad tím, že rozhodnutí o odvolání fakticky vydal někdo jiný než ústřední ředitel žalované. Byl to zaměstnanec žalované, ovšem jak správně uvedl městský soud, jednal tak na základě pověření ústředního ředitele žalované. [9] Jak navíc správně uvedl městský soud, ve věci nebylo vedeno rozkladové řízení, ale řízení o odvolání. Proto nebylo povinností ústředního ředitele vyžádat si stanovisko rozkladové komise, neboť se ustanovení správního řádu o rozkladu v daném případě nepoužijí (blíže bod 88 rozsudku). Stěžovatelka činí opakovaně chybu, že svévolně směšuje řízení o odvolání a řízení o rozkladu. Že ovšem nešlo o řízení o rozkladu, jasně plyne ze zákona, totiž z citovaného § 95 odst. 3 energetického zákona. A řízením o rozkladu se samozřejmě odvolací řízení nestalo ani tehdy, pokud o odvolání rozhodl za ústředního ředitele pověřený pracovník žalované (přesně k takovémuto absurdnímu závěru vede argumentace stěžovatelky v části IV. kasační stížnosti). [10] Stěžovatelka dále zpochybňuje aplikovatelnost zákona o cenách na její případ, neboť zelený bonus prý není cenou ve smyslu zákona o cenách. Navíc prý k postihu stěžovatelky došlo fakticky až na základě podzákonné normy. K tomu lze plně odkázat na body 89 až 91 napadeného rozsudku. Zde městský soud stěžovatelku upozornil na § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, který poskytuje zákonný rámec pro sankcionování deliktu stěžovatelky. NSS souhlasí s městským soudem, že skutková podstata deliktu dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách je dostatečně určitá a přitom umožňuje bližší specifikaci detailních pravidel utváření cen až v podzákonném právním předpisu. Ostatně obdobný postih založený na obecné skutkové podstatě definované v zákoně, specifikované ovšem až v podzákonném předpise, není v oblasti porušení cenových předpisů nic výjimečného (srov. např. pro oblast regulace cen taxislužby rozsudek ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009-119, č. 2344/2011 Sb. NSS, část IV.C.). [11] NSS nerozumí odkazu stěžovatelky na usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS. V nynějším případě je totiž zjevné, že žalovaná odkázala na všechna relevantní ustanovení právních předpisů, která ve svém souhrnu tvoří aplikovatelnou skutkovou podstatu právní normy. [12] Kritizuje-li stěžovatelka soud, že neuvedl zdroje pro svůj skutkový závěr, že podobně jako žalovaná se nikdy nesetkal s tzv. přenosným elektroměrem (bod 103), lze jen stručně uvést, že rozsudek ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011-58, č. 2