2 Ads 184/2018 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 184/2018- 24 - text 2 Ads 184/2018 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. J. P., zastoupený Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem Vrchlického 2541/19, Hodonín, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 12. 2015, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2018, č. j. 22 Ad 3/2016 – 91, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované ze dne 10. 12. 2015, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“) byly zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2015, č. j. X (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla žádost žalobce o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009; žalobce se přitom dovolával, aby mu byla započtena doba 15 let v I. A pracovní kategorii a přiznán starobní důchod k 59. roku věku, a to na základě dodatečného zápočtu doby kadetské praxe v letech 1973 až 1977 konané na námořních lodích během studia na Vysoké škole námořní v Oděse v bývalém SSSR. [2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalobce brojil proti tomu, že žalovaná neuznala období od 13. 9. 1973 do 17. 11. 1973, od 20. 5. 1974 do 8. 9. 1974, od 28. 7. 1975 do 26. 10. 1975 a od 4. 10. 1977 do 22. 12. 1977 jako výkon povolání. Skutečnost, že předmětná činnost byla zároveň uznána i jako kadetská praxe pro získání odborné kvalifikace, nemá dle žalobce žádný vliv na samotný charakter popisované práce, neboť jde jen o rozlišování jejího označení pro studijní a jiné účely. Z hlediska obsahové náplně a systému organizace vykonávaných činností během sporných období byla absolvovaná odborná praxe výkonem práce; jednalo se o závislou činnost, vykonávanou osobně a za odměnu. Z tohoto důvodu měla být sporná období uznána a započítána jako doba zaměstnání na účely důchodového pojištění a navíc i jako zaměstnání spadající do I. pracovní kategorie dle § 14 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“). Vzhledem ke specifičnosti daného studia bylo nezbytné sporná období posuzovat v kontextu zcela odlišných podmínek vysokoškolského zákona oproti současnosti a zároveň s přihlédnutím k rozdílům studia v zahraničí oproti tehdy platné vnitrostátní právní úpravě. Dle žalobce nebyla dále dodržena zásada rovného zacházení, neboť jeho dvěma spolužákům sloužícím na lodích ve stejném období byla tato období bez jakýchkoliv pochybností a potřeby dalšího prokazování žalovanou uznána jako zaměstnání v I. pracovní kategorii. Z tohoto důvodu žalobce navrhl k důkazu výslech těchto spolužáků jako svědků, stejně tak i rozhodnutí žalované ve věci přiznání jejich důchodů. [3] Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 22 Ad 3/2016 – 91 (dále jen „napadený rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Uvedl, že ke snížení obecného důchodového věku může dojít v důsledku výkonu zaměstnání, jež byla podle dřívějších předpisů zařazena do I. pracovní kategorie, kam zákon zařazoval zaměstnání, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů. Konkrétní zaměstnání pak byla uvedena v tzv. rezortním seznamu zaměstnání, který byl založen na metodě taxativního výčtu a byl závazný nejen pro orgány provádějící důchodové pojištění, ale i pro všechny organizace v působnosti příslušného rezortu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2017, č. j. 7 Ads 151/2017 - 23, který se zabýval posouzením skutečností a rozhodných období, které jsou zcela totožné jako v projednávané věci. Dle krajského soudu bylo na žalobci, aby prokázal, že ve sporných obdobích, tedy v době studia na Oděské inženýrské námořní vysoké škole, vykonával práce na námořních lodích v pracovněprávním vztahu zakládajícím účast na důchodovém pojištění; právní úprava, správní spis ani listiny předložené žalobcem však pro takové tvrzení oporu neposkytovaly. Krajský soud vzal za prokázané, že žalobce v předmětných obdobích vykonával námořní praxi na výcvikových lodích na pozici „praktikant“, která byla součástí praxe v průběhu studia na vysoké škole. Výkon takovéto praxe uskutečňované během vysokoškolského studia nelze považovat za výkon zaměstnání v preferované pracovní kategorii I. A, neboť práce konané žalobcem na námořních lodích ve výše uvedených obdobích spadaly pod soustavnou přípravu na budoucí povolání, a byly tedy nesporně součástí studia Oděské inženýrské námořní vysoké školy, které bylo postaveno na roveň studiu na vysokých školách v České republice rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 8. 4. 2013, č. j. MSMT-500/2013-30/656. Tuto dobu praxe jako součást studia nebylo možno dle předpisů platných před 1. 1. 1996 hodnotit jako dobu pojištění v preferované pracovní kategorii, neboť právní úprava explicitně neumožňovala považovat přípravu na budoucí povolání za výkon zaměstnání v preferované kategorii. Žalobce netvrdil, že by splnil podmínky uvedené v § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. Z dokumentace České námořní plavby vyplývá, že žalobce vykonával zaměstnání v kategorii I. A až od června 1978, tj. až po ukončení studia na vysoké škole, což potvrzuje rovněž evidenční list důchodového pojištění o době zaměstnání a výdělku. Žalobce žádnou jinou relevantní listinu, ze které by jednoznačně vyplývalo, že během svého vysokoškolského studia vykonával činnost v preferované kategorii, nepředložil. Stejně tak nedoložil, že by jeho zaměstnavatelem v uvedených dobách bylo Ministerstvo školství, resp. že by z vyplácených odměn přispíval do systému sociálního zabezpečení. Na závěru, že přípravu na budoucí povolání žalobce neumožňoval zákonodárce považovat za výkon zaměstnání v preferované kategorii, nemohlo ničeho změnit ani žalobcem navrhované provedení důkazu vyžádáním stanoviska Ministerstva dopravy ke správnosti údajů v Příloze č. 126 či vyslechnutím zástupce oddělení námořní plavby Ministerstva dopravy. Příloha č. 126 vydaná Ministerstvem dopravy totiž nerespektovala rezortní seznam zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie dle výnosu Ministerstva zahraničního obchodu ze dne 21. 9. 1978, ve kterých funkce „praktikant“ není vůbec obsažena; tuto pozici nelze bez dalšího podřadit pod funkci „palubního kadeta“, která je v rezortním seznamu uvedena a kterou lze uplatnit až po řádném ukončení studia. Jestliže by Ministerstvo zahraničního obchodu mělo zájem na zařazení funkce „praktikanta“ do seznamu zaměstnání zařazených v I. a II. pracovní kategorii, jistě by takto učinilo, neboť tyto seznamy jsou co do svého obsahu značně vyčerpávající. Krajský soud taktéž poznamenal, že neopomenul rozhodnutí žalované ve věci přiznání starobního důchodu spolupracovníkům žalobce (Ing. B. a Ing. V.), kterým byla stejná rozhodná období zohledněna jako zaměstnání v I. A pracovní kategorii; soud byl však povinen vycházet z rozhodnutí, jímž bylo pravomocně skončeno soudní řízení ve věci, která se svými relevantními rysy zcela shoduje se situací žalobce (věc Ing. J., u Nejvyššího správního soudu vedená pod sp. zn. 7 Ads 151/2017). Žalovaná navíc ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že právě v případě spolužáků žalobce Ing. B. a Ing. V.a zvažuje postup podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud již proto nepovažoval za nezbytné provádět žalobcem navrhované důkazy, neboť výslech svědků by pro projednávanou věc nemohl přinést žádné nové relevantní skutečnosti, než které soudu byly již známy; nebylo ani zřejmé, co konkrétně měly dokazovat další žalobcem předložené listinné důkazy, a to výpis ze zdravotní dokumentace žalobce a dvě potvrzení Úřadu práce, když žalobce ve svých podáních v tomto ohledu neuplatnil žádnou bližší argumentaci, pročež krajský soud provedení těchto důkazů pro jejich nadbytečnost zamítl. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel v podané kasační stížnosti nejprve rekapituloval závěry napadeného rozhodnutí, argumentaci obsaženou v žalobě a právní posouzení učiněné krajským soudem v napadeném rozsudku. V rámci kasačních