2 As 337/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 337/2018- 30 - text 2 As 337/2018 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. D., zastoupený JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. 135/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 Ad 12/2016 – 41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. 135/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo potvrzeno odvoláním žalobce napadené rozhodnutí ředitelky Obvodního ředitelství policie Praha IV ve věcech kázeňských (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 21. 1. 2016, č. 13/2016 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), v části jíž byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), a § 92 odst. 3 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. porušil povinnosti policisty uvedené v § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 téhož zákona, když v době mimo službu jednal v souladu s § 10 zákona o policii, kdy odvracel bezprostřední ohrožení života a zdraví, ale následně po příjezdu policejní hlídky ve službě, kdy toto bezprostřední ohrožení života a zdraví již nehrozilo, pokračoval dále ve své činnosti a celou věc nepředal uniformované hlídce ve výkonu služby, a jednal tak nad rámec zákonem stanovených kompetencí, přičemž věděl, že je ovlivněn alkoholem; současně žalovaný napadeným rozhodnutím v části I. písm. b) výroku prvostupňového správního rozhodnutí změnil důvod pro zastavení řízení pro jiný skutek z původního § 188 písm. c) na § 188 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal nesprávnost posouzení otázky běhu prekluzivní lhůty podle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., přičemž polemizoval s dílčími závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76. Dále odkázal na svou argumentaci obsaženou v odvolání; upozornil přitom na závěry vyslovené senátem poradní komise žalovaného, který doporučil řízení zastavit s tím, že jednání, pro která bylo řízení zahájeno, nejsou kázeňským přestupkem, neboť úkony provedené žalobcem po zákroku byly učiněny v souladu s § 109 zákona o policii. Žalobce uzavřel, že byl potrestán za splnění povinnosti, kterou mu ukládá právní předpis. [3] Městský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 Ad 12/2016 – 41 (dále též „napadený rozsudek“) zamítl. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud k otázce prekluzivní lhůty dle § 186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb. ustáleně judikuje, že postačí, pokud je v ní vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře jakožto správního orgánu prvního stupně. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76, ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Ads 50/2010 - 68, ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ads 51/2010 - 77, ze dne 26. 8. 2010, č. j. 4 Ads 76/2010 - 126, ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9 As 89/2010 - 91, ze dne 29. 7. 2016, č. j. 2 As 129/2016 - 89, či ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 As 92/2016 – 77. Městský soud proto žalovanému přisvědčil, že prvostupňové správní rozhodnutí ani napadené rozhodnutí nejsou zatížena vadou nezákonnosti spočívající v překročení prekluzivní lhůty pro kázeňský postih; právní skutečností prolamující běh prekluzivní lhůty je totiž již samo vydání prvostupňového správního rozhodnutí, k němuž došlo podle obsahu správního spisu dne 21. 1. 2016, kdy bylo toto rozhodnutí dodáno do datové schránky zástupce žalobce. Neztotožnil se tedy s názorem žalobce, že běh prekluzivní lhůty mohlo v předmětné věci prolomit teprve doručení předmětného rozhodnutí, neboť teprve v tomto okamžiku lze podle jeho přesvědčení hovořit o tom, že trest je uložen; městský soud totiž neshledal důvod odchýlit se od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Doplnil přitom, že § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. na rozdíl od § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. výslovně nepožaduje, aby bylo rozhodnutí služebního funkcionáře příslušníkovi bezpečnostního sboru v prekluzivní lhůtě rovněž doručeno; se zřetelem k principu vycházejícímu z tzv. předpokladu racionálního zákonodárce proto usoudil, že pokud zákonodárce v zákoně č. 361/2003 Sb. tento požadavek v § 186 odst. 9 zákona nestanovil, učinil tak s úmyslem stanovit pravidlo odlišně oproti dřívější právní úpravě. Dále městský soud uvedl, že žalobce ve zbylé části žaloby především odkázal na svou argumentaci obsaženou v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, přičemž takový způsob konstrukce žalobních bodů je však podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nepřípustný, a nemůže tedy na straně soudu založit jeho povinnost vypořádat se s námitkami, jimiž žalobce v odvolání brojil proti závěrům vysloveným prvostupňovým správním rozhodnutím. Městský soud proto v reakci na další obecné žalobní námitky pouze konstatoval, že neshledal napadené rozhodnutí či jemu předcházející prvostupňové správní rozhodnutí zatížené vadou nezákonnosti z důvodu nesprávného právního posouzení věci; služební funkcionáři totiž své závěry přezkoumatelným způsobem zdůvodnili, opřeli je o úvahy, které byly zachyceny v odůvodnění obou rozhodnutí, a tyto úvahy mají dostatečnou oporu ve správním spisu. Pokud žalobce tvrdil, že byl potrestán za splnění povinnosti, kterou mu ukládá právní předpis, je dle městského soudu z odůvodnění obou rozhodnutí naopak jednoznačně seznatelné, že byl postižen za to, že konal v rozporu se zákonem o policii. Městský soud nepřehlédl, že především prvostupňové správní rozhodnutí je skutečně formulováno méně srozumitelným způsobem, to však nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost a nezakládá důvod pro zrušení. Ke zpochybnění postupu žalovaného, který se odchýlil od doporučení senátu poradní komise, městský soud zdůraznil, že závěry senátu poradní komise mají toliko doporučující charakter a nejsou pro žalovaného nikterak závazné; napadené rozhodnutí proto nemůže být zatíženo vadou nezákonnosti pouze proto, že se žalovaný při jeho vydání odchýlil od doporučení senátu poradní komise. II. Kasační stížnost žalobce [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Nejprve obsáhle rekapituloval předcházející jak správní, tak soudní řízení. Konkrétně ve vztahu k napadenému rozsudku pak brojil pouze proti v jeho závěru uvedené argumentaci městského soudu postavené na předpokladu racionálního zákonodárce. Stěžovatel konstatoval, že z absence výslovné úpravy něčeho, co je v obdobných právních předpisech obsahujících procesní úpravu zcela běžné (pravidlo, že rozhodnutí musí být doručeno), městský soud nesprávně usoudil, že racionální zákonodárce mlčky zakotvil institut stavění propadné lhůty okamžikem vydání rozhodnutí. Při srovnání s § 32 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich, si nelze nepovšimnout, že pokud zákonodárce stavění lhůty výslovně zakotvil, pak explicitně uvedl, že se jedná o vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 správního řádu, přičemž tak učinil se zjevným záměrem; v zákoně č. 361/2003 Sb. však taková úprava neexistuje, a to nikoli proto, že to zákonodárce zapomněl upravit, nýbrž z důvodu, že to upravit nechtěl. V právní úpravě služebního poměru platí, že co není povoleno, je zakázáno; vytváření nezakotveného institutu stavění prekluzivní lhůty je proto nepřípustné. Právní předpis (§ 71 odst. 2 správního řádu) pojem vydání rozhodnutí precizuje, a tam, kde je použit, má nezpochybnitelný význam. Závěrem stěžovatel uvádí, že dle výkladu městského soudu příslušník, kterému byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti, bude ještě 10 dnů vykonávat službu bez služební hodnosti, neboť mu byl uložen kázeňský trest, který není pravomocný, protože o něm prozatím vůbec neví; takové důsledky měl přitom městský soud spatřovat absurdními. [5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost b