3 As 158/2017 — Nejvyšší správní soud

3 As 158/2017- 37 - text 3 As 158/2017 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Povodí Labe, státního podniku, se sídlem Hradec Králové, Víta Nejedlého 951/8, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského náměstí 125, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 4. 2017, č. j. 52 A 114/2015-55, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: [1] Žalobce hospodaří na pozemku p. č. 532/6 v k. ú. X, který je ve vlastnictví České republiky. Na tomto pozemku se nachází skalní masiv, z jehož čela se nejméně od roku 2014 uvolňovaly kameny a svým pádem ohrožovaly provoz na přilehlé pozemní komunikaci, silnici III/337 65. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2015, č.j. CR 037963/2015 ODP/KL, uložil Městský úřad Chrudim (dále jen „správní orgán I. stupně“) žalobci podle § 35 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), výrokem I. povinnost provést nezbytná opatření ke stabilizaci výše uvedeného skalního svahu. Výrokem II. podle § 66 odst. 2 správního řádu zastavil řízení, vedené dle § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jelikož odpadl důvod řízení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 10. 2015, č. j. 68449/ODSH/2015-Sv, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se ztotožnil s právním hodnocením žalovaného, že ke zvětrávání skalního masivu a ke vzniku nebezpečí pádu kamenů na silnici došlo v důsledku zanedbání prevenční povinnosti žalobce. Hlavním biologickým činitelem eroze totiž dle Inženýrskogeologického posouzení a rámcového návrhu stabilizace skalního masivu, vypracovaného Ing. X (dále jen „inženýrsko-geologické posouzení“), jsou náletové dřeviny, které svým kořenovým systémem rozrušují horninu. Ačkoli zvětrávání horniny a s tím související pád kamenů je nepochybně přírodním vlivem ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, nelze odhlédnout od skutečnosti, že pokud by žalobce odstraňoval nebo účinně reguloval množství náletových dřevin, nedošlo by k tak velkému rozrušení skalního svahu, které vyústilo k odpadávání kamenů na silnici. [3] Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že svah ohrožený erozí není součástí ani příslušenstvím (§ 12 a § 13 zákona o pozemních komunikacích) silnice č. III/337 65 a není ani jejím pomocným pozemkem (§ 11 odst. 5 téhož zákona). Uvedl, že ke vzniku nebezpečí ve smyslu § 35 odst. 1 citovaného zákona může dojít jednak vlivem výstavby a provozu dané komunikace anebo přírodními vlivy, jednak z důvodů majících původ v jednání vlastníků sousedních nemovitostí. Zatímco v prvním případě jsou vlastníci sousedních pozemků povinni strpět provedení nezbytných opatření na svých nemovitostech správcem komunikace, ve druhém případě jsou to vlastníci pozemků, kdo jsou povinni tato nezbytná opatření provést sami, na své náklady. Vzhledem k tomu, že ke vzniku nebezpečí nedošlo ani v souvislosti s výstavbou silnice ani s jejím provozem, nebyly naplněny předpoklady § 35 odst. 1 první část věty zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud konstatoval, že ohrožení komunikace padajícím kamením sice bylo způsobeno přírodními vlivy, avšak žalobce měl povinnost vzniku tohoto nebezpečí předejít. Dovodil tak z § 2900 a § 2901 občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.), z nichž vyplývá obecná prevenční povinnost, a připomněl, že tato zásada platila i v době budování předmětné silnice. Odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2183/2001, z něhož se podává, že „[p]rávní úprava státní správy v oblasti hospodaření s lesy na základě zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, […] neznamená, že by vlastník lesního pozemku, případně nájemce či právnická osoba, jíž je podle § 4 odst. 1 zákona o lesích svěřeno nakládání s lesy ve vlastnictví státu, byl zbaven povinností, které mu plynou z obecného právního předpisu (občanského zákoníku)“. Tyto závěry lze podle krajského soudu aplikovat i na nyní projednávanou věc. Z inženýrskogeologického posouzení současně vyplynulo, že žalobce ani jeho právní předchůdce na pozemku neprováděli ani běžnou údržbu, čímž došlo ke zjevnému zhoršení stavu svahu. Příčinná souvislost mezi nečinností žalobce a stavem svahu ohrožujícím pozemní komunikaci je zjevná a byla prokázána uvedeným inženýrskogeologickým posouzením. Pokud by žalobce vykonával běžnou údržbu (regulace náletových rostlin), pak by ostatní přírodní vlivy (voda, led, tání, vítr) nezpůsobily rozrušení skalního masívu v takovém rozsahu. [4] Krajský soud dal též za pravdu žalovanému, že Výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 24. 3. 1947, č. j. I/3b-187/4-1947, byla právnímu předchůdci žalobce uložena povinnost zajistit zářezový svah tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost na silnici. Nutnost údržby tudíž byla právnímu předchůdci žalobce známa. V této souvislosti krajský soud také poznamenal, že vzhledem k tomu, že žalobce je státním podnikem, není pro něj údržba skalního masivu likvidační. Ani z hlediska proporcionality se tudíž zvolené řešení nejeví jako nepřiměřené. [5] Konečně krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že na uvedenou věc dopadá stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 2984/2012/OP/MBČ. Toto stanovisko se totiž týká odstraňování překážek nacházejících se přímo na pozemní komunikaci, tj. odstranění již existujícího následku, nikoli pouze hrozícího nebezpečí. [6] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uplatňuje důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel namítá, že krajský soud bez bližšího odůvodnění převzal tvrzení žalovaného, že povinnost zajistit svah, aby nebyla ohrožena bezpečnost jízdy na silnici, byla uložena právnímu předchůdci stěžovatele shora uvedeným Výměrem Zemského národního výboru v Praze. Má za to, že otázka právního nástupnictví je v tomto případě velmi složitá a povinnosti uložené v tomto výměru byly historickým vývojem již překonány. Právním předchůdcem stěžovatele ale i žalovaného totiž byla Československá republika, čemuž přisvědčil i krajský soud. Z výměru pak ani nevyplývá, že nezbytná opatření ke stabilizaci svahu má provést vodohospodářská složka státu; na věc lze totiž nahlížet i tak, že provedení opatření souvisí s ochranou komunikace, a proto je k jeho provedení povinná ta složka státu, která o komunikace pečuje. Skutečnost, že vlivem historických správních změn je nyní žalovaný samostatným územně samosprávným celkem a komunikace již nejsou ve vlastnictví státu, avšak stěžovatel je stále zřizován státem a hospodaří s majetkem státu, by neměla hrát při určení, komu byla povinnost výměrem stanovena, roli. Stěžovatel s odkazem na str. 25 odst. 38.8 citovaného výměru dále dovozuje, že péči o zářez (nad rámec běžné péče o skalní svah, který není u komunikace) a náhradu škody měla hradit vodohospodářská složka státu jen tehdy, pokud negativní jevy byly způsobeny vzdutím vody v nádrži. Pokud by tedy bylo ohrožení komunikace způsobeno jinými než vodohospodářskými vlivy, měly být tyto jevy odstraněny na náklad té složky státu, která pečuje o komunikaci. S touto argumentací se však krajský soud vůbec nevypořádal. Stěžovatel trvá na tom, že žalovaný neměl s ohledem na historický vývoj své rozhodnutí o výše uvedený výměr vůbec opírat a měl pouze argumentovat v mezích zákona o pozemních komunikacích. [8] Dále stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že padající kameny ze zvětralého svahu jsou důsledkem omisivního jednání vlastníka pozemku, na kterém se svah nachází. Má za to, že krajský soud nesprávně interpretoval § 35 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud uvedl, že nebezpečí v podobě padání kamenů sice vzniklo přírodními vlivy, ale nikoliv výstavbou či provozem komunikace, a proto nejsou naplněny podmínky pro uplatnění první části § 35 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. To, že nebezpečí nevzniklo výstavbou silnice, je nadto diskutabilní, neboť právě výstavbou došlo k obnažení skalního svahu. Z citovaného ustanovení pak ani nevyplývá nutnost kumulativního splnění všech tří podmínek, tj. že nebezpečí bylo způsobeno výstavbou, provozem a přírodními vlivy; zákonodárce ani nestanovil, že by v případě přírodních vlivů musela být splněna alespoň jedna další podmínka. Pokud tedy krajský soud přisvědčil stěžovateli, že zvětrávání a následné padaní kamenů je přírodním vlivem, ale i přesto nedovodil splnění podmínek první části § 35 odst. 1 zákona o