3 Azs 180/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 180/2018- 40 - text 3 Azs 180/2018 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 834/2, proti žalovanému: Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem Vietnamská socialistická republika, Hanoj, 13 Chu Van An, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, č. j. 65 A 20/2018-39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce podal dne 30. 8. 2017 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji osobně na podací přepážce u přítomné úřední osoby žádost o vydání zaměstnanecké karty, a to ve sjednaném termínu určeném pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání. Uvedeného dne podal žalobce u žalovaného také žádost o upuštění od povinnosti osobního podání podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2968/2017- HANOI-IV, rozhodl, že žádost o vydání zaměstnanecké karty je nepřijatelná podle § 169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce předem nesjednal termín k podání žádosti a žádost nebyla podána osobně; stejnopis záznamu o tomto usnesení předal téhož dne žalobci. [2] Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění připomněl, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť závazně určuje, že žalobce nemá veřejné subjektivní právo na věcné projednání žádosti, řízení o žádosti nebylo zahájeno a na žádost se hledí jako by nebyla podána. Upozornil, že žádost byla podána společně se žádostí o upuštění od osobního podání žádosti, žalovaný proto nebyl oprávněn rozhodnout o její nepřijatelnosti. Žalovaný zatížil své rozhodnutí nezákonností, neboť jednak vyslovil nepřijatelnost žádosti a konstatoval, že se na ni hledí, jako by nebyla podána, jednak později řízení o ní zastavil (usnesením o zamítnutí žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost osobně ze dne 29. 9. 2017, č. j. 2968/2017-HANOI). Takový postup je evidentně rozporný a zmatečný, neboť nelze o jednom a tomtéž řízení konstatovat, že nebylo vůbec zahájeno, a zároveň takové nezahájené řízení zastavit. [3] Podle krajského soudu rozhodnutí žalovaného rovněž nedostálo požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. Obsahovalo totiž pouze dva důvody nepřijatelnosti žádosti, aniž by bylo jakkoli zřejmé, na základě čeho žalovaný dovodil, že si žalobce nesjednal termín k podání žádosti a že žádost nebyla podána osobně. K argumentaci žalovaného ve vyjádření k žalobě krajský soud nemohl přihlédnout, neboť nebyla součástí rozhodnutí. Přestože žádost o zaměstnaneckou kartu byla podána způsobem, který je v rozporu s postupem předpokládaným zákonem (žalobce ji podal v termínu sjednaném pro jiný typ pobytového oprávnění), nebylo namístě vyslovit její nepřijatelnost podle § 169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Naopak, bylo nutné ji věcně posoudit s ohledem na fakt, že sjednávání termínů probíhalo u žalovaného přes systém Visapoint, který je judikaturou správních soudů dlouhodobě označován za neodpovídající požadavkům zákona (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52). Krajský soud také uvedl, že žalovaný byl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/201835) nejprve povinen rozhodnout o žádosti žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. [4] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že krajský soud nesprávně vyšel ze skutečnosti, že žádost o zaměstnaneckou kartu a žádost o upuštění od osobního podání této žádosti byly podány společně. Tak tomu ovšem nebylo a ani žalobce to netvrdil. Naopak, jak vyplývá z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 21. 5. 2018 a z telegramu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3306/2017-HANOI, který stěžovatel dokládá ke kasační stížnosti, poté, co žalobce podal dne 30. 8. 2017 na zastupitelském úřadu v Hanoji žádost o zaměstnaneckou kartu, byla mu vrácena jako nepřijatelná spolu se záznamem o usnesení. Teprve poté ji zástupce žalobce obratem vrátil zpět konzulárnímu pracovníkovi spolu se žádostí o upuštění od osobního podání. Stěžovatel se proto domnívá, že závěry rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018-35, jsou na nyní projednávanou věc nepoužitelné. Napadený rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, jelikož není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že stěžovatel nesplnil povinnost rozhodnout nejprve o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti; ze spisu neplyne, že by žádosti byly podány souběžně, což je podmínkou pro takový postup. [6] Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců předpokládá formu usnesení zaznamenaného do spisu, u něhož je zcela vyloučen soudní přezkum. Přestože judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila možnost soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, je třeba chápat § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců jako lex specialis k § 68 odst. 3 správního řádu. Pro naplnění podmínek přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí postačuje, že obsahuje sdělení důvodu spočívajícího v absenci sjednání termínu k podání žádosti. Ustanovení § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců totiž a priori vylučuje, aby akt deklarující nepřijatelnost musel splňovat náležitosti obvykle kladené na přezkoumatelnost rozhodnutí podle § 68 odst. 3 správního řádu. V případě, jako je tento, totiž žalovaný jednoduchým způsobem ověří, zda žadatel je, či není objednán způsobem předepsaným zákonem, aniž by cokoli dál posuzoval či zkoumal, a takto zjištěnou skutečnost poznamená usnesením do spisu a sdělí ji žadateli. Opačný výklad by znamenal, že všechna rozhodnutí podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců by musela být stižena nepřezkoumatelností, což ale jistě nebylo záměrem zákonodárce. Tento výklad odpovídá rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 289/2018-21. [7] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upozornil, že žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti byla žalobcem podána až poté, co jeho žádost o pobytové oprávnění byla odmítnuta napadeným rozhodnutím pro nepřijatelnost. Situace žalobce se tak liší od případů, kdy obě žádosti byly podány současně, jež byly Nejvyšším správním soudem řešeny v rozsudcích ze dne 15. 8. 2019, č. j. 4 Azs 150/2018-39, ze dne 28. 3. 2019, č. j. 4 Azs 417/2018-40 a ze dne 10. 1. 2019, č. j. 3 Azs 65/2018-30. Přes řadu podobností s nyní posuzovanou věcí tak považuje stěžovatel za nutné upozornit na klíčový rozdíl ve skutkovém průběhu. Zatímco v uvedených již rozhodnutých věcech byla žádost o upuštění od osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců podána zároveň se samotnou žádostí o pobytový titul, v nyní projednávaném případě bylo podání postupné. V takové situaci neměl žalovaný jinou možnost, než žádost o zaměstnaneckou kartu vyhodnotit jako nepřijatelnou. Správnost této úvahy potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudcích ze dne 17. 4. 2019, č. j. 15 A 201/201746 a č. j. 15 A 203/2017-47. [8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Úvodem je třeba předeslat, že skutkově i právně obdobnými případy se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudcích ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 31/2019-63, ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Azs 104/2019-36, a ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 372/2018-28 (citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), jimiž kasační stížnosti stěžovatele (žalovaného) zamítl. Rozhodující senát tohoto soudu neshledal důvodu se od závěrů vyslovených v těchto rozsudcích odchýlit, proto z nich v dalším odůvodnění vychází. [12] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudí