4 As 61/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 61/2019- 49 - text 4 As 61/2019 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: General Logistics Systems Czech Republic s.r.o., IČ 26087961, se sídlem Průmyslová 5619/1, Jihlava, zast. JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 12. 11. 2013, č. j. ČTÚ-83 613/2013-603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 A 10/2014 - 102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Kratochvíla. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 12. 11. 2013, č. j. ČTÚ-83 613/2013-603, zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013, č. j. ČTÚ-51 313/2013-610/III. vyř., kterým žalovaný podle § 37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“), rozhodl, že služby žalobkyně poskytované pod obchodními názvy Business Parcel, Business Small Parcel, Euro Business Parcel, Euro Business Small Parcel a Global Business Parcel podle Všeobecných podmínek účinných od 1. 6. 2013 jsou poštovními službami. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 A 10/2014 - 102, zrušil rozhodnutí předsedy Rady žalovaného i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [3] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016 - 71, uvedl, že pro uzavírání poštovní smlouvy je klíčové, zda provozovatel hodlá vystupovat jako poskytovatel poštovní služby. Taková osoba musí zpřístupnit poštovní podmínky v každé své provozovně a rovněž způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tímto zpřístupněním poštovních podmínek nabízí každému uzavření poštovní smlouvy, kterou je následně povinna sjednat. Provozovatel se poštovní smlouvou zavazuje dodat sjednaným způsobem zásilku adresátovi, za což mu odesílatel hradí dohodnutou cenu. Nezbytným předpokladem k uzavření poštovní smlouvy je tedy projev vůle poskytovatele na realizaci poštovní služby každému formou předpokládanou zákonem a přijetí této nabídky kýmkoliv z neurčitého a nijak nespecifikovaného počtu osob, kdo se do provozovny či jiného zařízení dostaví a podáním zásilky vyjádří vůli poštovní smlouvu uzavřít a za její poskytnutí zaplatit dohodnutou cenu. Bez tohoto projevu vůle poskytovatele přitom nelze vůbec hovořit o nabídce k uzavření poštovní smlouvy a tedy ani o její věcné náplni spočívající zpravidla v podání, třídění a přepravě poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě za účelem dodání zásilky příjemci. [4] Podle městského soudu se sice oba správní orgány ve svých rozhodnutích věnovaly povaze poskytovaných služeb a učinily závěr, že se obsahově jedná o činnosti typické pro poštovní služby vyjmenované v ustanovení § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, avšak nezabývaly se dostatečně klíčovou otázkou, zda byly tyto služby vykonávány v rámci sjednané poštovní smlouvy ve smyslu zákona o poštovních službách. Žalobkyně přitom nikdy netvrdila, že uzavírala se svými klienty poštovní smlouvy. Správní spis obsahuje pouze jeden doložený smluvní typ, na základě něhož žalobkyně poskytuje svým zákazníkům služby, a to zasílatelskou smlouvu. Pokud ji žalovaný považoval za poštovní smlouvu, pak žalovaný nedostatečně posoudil otázku rozlišení jejích definičních znaků od zasílatelské smlouvy a přepravních smluv jako zákonem výslovně upravených smluvních typů. Žalovaný se zejména nezabýval srovnáním předložené zasílatelské smlouvy s procesem uzavírání poštovní smlouvy podle § 4 zákona o poštovních službách. Přitom žalobkyně uplatnila námitku o nesjednávání poštovních služeb v rozkladu proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Oba správní orgány tedy nedostatečně odůvodnily svůj závěr o poskytování poštovních služeb žalobkyní. Tím zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [5] Proti uvedenému rozsudku podal předseda Rady žalovaného (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [6] V ní namítl, že městský soud vycházel při posouzení věci primárně z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016 - 71. Závěry v něm obsažené jsou však rozporné, a proto lze pochybovat o správnosti výkladu zákona o poštovních službách i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud totiž v uvedeném judikátu sice připustil, že existují i jiní poskytovatelé poštovních služeb než držitel poštovní licence, kterým je Česká pošta, s.p. (dále jen „Česká pošta“), současně však konstatoval, že na zmíněné poskytovatele zákon o poštovních službách nedopadá. Podle stěžovatele však není zřejmé, jak má být zajištěno plnění povinností České republiky plynoucích ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. 12. 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (dále jen „poštovní směrnice“), jestliže nelze zákon o poštovních službách na zmíněné subjekty vztáhnout. Ve své podstatě tak pozbývá smyslu i rozhodování v pochybnostech o tom, zda určité služby představují poštovní služby. [7] Stěžovatel také namítl, že městský soud nesprávně vyložil požadavek zákona o poštovních službách, který spočívá v uzavření poštovní smlouvy s každým, kdo její uzavření v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným požaduje. Nastíněný požadavek totiž nesměřuje k tomu, aby všichni poskytovatelé poštovních služeb byli povinni zajistit poskytování základních, resp. všeobecných poštovních služeb, jako je tomu u České pošty. [8] Rovněž tak stěžovatel namítl, že podle čl. 3 poštovní směrnice musí být všeobecné poštovní služby dostupné každému, na celém území, každý pracovní den, za dostupné ceny a ve stanovené kvalitě. Charakter všeobecných poštovních služeb je přitom vymezen i v recitálu 12 poštovní směrnice. Naproti tomu zákon o poštovních službách ponechává provozovatelům dostatečnou volnost, neboť si mohou v poštovních podmínkách stanovit způsob a meze, za kterých je možné poštovní smlouvu uzavřít. Jinými slovy, ostatní provozovatelé odlišní od držitele poštovní licence České pošty nemají povinnost nabízet poštovní služby na celém území, každý pracovní den, za dostupné a nákladově orientované ceny, prostřednictvím sítě provozoven a poskytovat své služby ve stanovené kvalitě. Podle stěžovatele proto provozovatel není povinen podle poštovního zákona uzavřít poštovní smlouvu s úplně každým, ale jen s tím, kdo její uzavření v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným požaduje. Přitom zákon o poštovních službách výslovně nestanoví, jak tyto meze a způsob mají nebo mohou být nastaveny. Stanovení povinnosti poskytnout poštovní službu každému tak lze chápat jen jako požadavek na zajištění dostupnosti všech poštovních služeb tomu, kdo bude požadovat po provozovateli uzavření poštovní smlouvy v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným a zakotvit v případě poštovních služeb požadavek na vyloučení možnosti diskriminovat některé uživatele. Stanovení povinnosti uzavřít poštovní smlouvu s každým proto nejde nad rámec možností stanovených směrnicí, když i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 11. 2016 ve věci C-2/15 DHL Express (Austria), bod 26, jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení se vztahuje na všechny provozovatele poštovních služeb. Skutečnost, že poskytovatel poštovních služeb cílí na určitý okruh zákazníků (např. na podnikatele), ještě nečiní z jeho služeb služby nepoštovní. [9] Podle další stížnostní námitky poštovní směrnice nestanoví, že by znakem poštovní služby byla kontraktační povinnost tak, jak ji chápe Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 207/2017 - 67. Soudní dvůr Evropské unie přitom v rozsudku ze dne 31. 5. 2018 ve spojených věcech C-259/16 a C-260/16 Confetra nedospěl k závěru, že by poštovní směrnice neobsahovala definici poštovní služby nebo že by tato definice byla jakkoliv neurčitá. Namísto toho Soudní dvůr při výkladu pojmu poštovní služba zcela odkázal na její definici obsaženou v čl. 2 odst. 1 poštovní směrnice jakožto služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek, tedy na její věcnou náplň. Na základě takového vymezení poštovní služby pak vyložil i definici poskyto