7 As 236/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 236/2018- 49 - text 7 As 236/2018 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupen JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, za účasti osoby zúčastněné na řízení: O2 Czech Republic a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 A 212/2010 – 207, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodl rozhodnutím ze dne 9. 4. 2010, č. j. 70 399/2008-611/XII. vyř. jako věcně příslušný správní orgán podle § 48 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), a podle vyhlášky č. 388/2006 Sb., o čistých nákladech univerzální služby v elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 388/2006 Sb.“) na základě žádosti společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení; nyní O2 Czech Republic a. s., dále jen „společnost O2“) ve věci ověření správnosti a úplnosti podkladů k výpočtu čistých nákladů a stanovení čistých nákladů za rok 2007 tak, že výrokem I. ověřil jako správný výpočet nákladů, výnosů a nákladů vloženého kapitálu na poskytování univerzální služby za rok 2007 se zohledněním výnosů souvisejících s poskytováním dílčí služby společnosti O2 podle zákona o elektronických komunikacích ve výši 112 576 217, 11 Kč. Výrokem II. stanovil nepřímé výhody ve výši 7 097 633,95 Kč, výrokem III. stanovil čisté náklady na poskytování univerzální služby za rok 2007 ve výši 105 478 583 Kč a výrokem IV. určil, že čisté náklady na poskytování univerzální služby za rok 2007 představují pro společnost O2 neúnosnou zátěž. Žalobce podal proti všem výrokům rozhodnutí rozklad, v němž obdobnou argumentací jako následně v podané žalobě rozporoval celkovou výši nákladů na poskytování univerzální služby a určení, že tyto náklady představují pro společnost O2 nepřiměřenou zátěž. Rada Českého telekomunikačního úřadu (dále též „žalovaný“) rozklad zamítl rozhodnutím ze dne 3. 8. 2010, č. j. 77057/2010-603 a napadené rozhodnutí potvrdil. [2] V žalobě podané u Městského soudu v Praze žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně při ověření výše čistých nákladů na poskytování univerzální služby za rok 2007 postupoval v rozporu s § 48 zákona o elektronických komunikacích a vyhláškou č. 388/2006 Sb., neboť měl zohlednit pouze tržní výhody společnosti O2 a přiměřený objem návratnosti investic vynaložených na poskytování dílčí služby, a nikoliv celou řadu dalších nákladů vzniklých při poskytování jednotlivých dílčích služeb. Žalobce poukazoval na § 2 vyhlášky č. 388/2006 Sb., který stanovuje výpočet čistých nákladů na dílčí službu jako součet nákladů, kterým by se podnikatel vyhnul, pokud by neměl povinnost poskytovat univerzální službu ponížených o získané tržní výhody a přiměřeného objemu návratnosti investic vynaložených na poskytování dílčí služby. Náklady, kterým by se podnikatel vyhnul, představují rozdíl mezi efektivně a účelně vynaloženými náklady na dílčí službu podnikatele s povinností poskytovat univerzální službu a týmiž náklady podnikatele bez povinnosti poskytovat univerzální službu. Žalobce nesouhlasí s názorem správního orgánu prvního stupně a žalovaného, že pokud by poskytovatel univerzální služby tuto službu neposkytoval, byly by účelně vynaložené náklady na dílčí službu podnikatele bez povinnosti poskytovat univerzální službu nulové. Do výpočtu čistých nákladů vynaložených na poskytování univerzální služby mají dle žalobce vstupovat pouze přírůstkové náklady, které představují rozdíl v nákladech na dílčí služby podnikatele s povinností poskytovat univerzální službu a podnikatele bez této povinnosti. [3] Žalobce se ohradil proti postupu správních orgánů také v tom, že do čistých nákladů na poskytování univerzální služby zahrnuly v rozporu s § 48 zákona o elektronických komunikacích společné (režijní) náklady společnosti O2, které byly vynakládány v souvislosti s poskytováním veškerých služeb (např. mzdy vrcholového managementu) a které nelze podřadit ke konkrétně poskytované dílčí službě. Správní orgán prvního stupně naopak měl do výpočtu výše čistých nákladů zahrnout nepřímé výhody plynoucí z propagace společnosti O2 na budkách veřejných telefonních automatů umístěných v obcích s počtem obyvatel menším než 5 000. Dle žalobce nelze na rozdíl od žalovaného uzavřít, že tržní cena venkovní reklamy je v těchto obcích nulová. [4] Dále žalobce poukazuje na rozpory rozhodnutí žalovaného se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. 3. 2003, o univerzální službě a o právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě), ve znění pozdějších změn (dále jen „směrnice“). Správní orgány navzdory směrnici nezohlednily převážnou část nepřímých (nehmotných) výhod vznikajících společnosti O2 poskytováním univerzální služby jako např. zvýšení síly značky, efekt všudypřítomnosti, výhodu spojenou s efektem životního cyklu, výhodu spojenou s možností poskytování dodatečných (komerčních) služeb na infrastruktuře vybudované z titulu poskytování univerzální služby, přístup k zákazníkům využívajících univerzální služby, úsporu nákladů spojenou s množstevními slevami na komunikační infrastrukturu a výhodu spojenou s existencí síťového efektu. Správní orgány opět v rozporu s požadavky směrnice neuvedly žádný důvod, na základě kterého dospěly k závěru, že čisté náklady na poskytování univerzální služby představovaly pro společnost O2 nepřiměřenou zátěž. Žalovaný pro přijetí tohoto závěru porovnal vyčíslené čisté náklady se zátěží vzniklou poskytováním jiné služby v rámci univerzální služby, se službou zvláštních cen, neboť dovodil, že výše ztráty vzniklá z poskytování zvláštních cen je hrazena ze státního rozpočtu a proto vždy představuje neúnosnou zátěž. S tímto porovnáním žalobce nesouhlasí, neboť neexistuje žádná souvislost mezi posouzením neúnosné zátěže a způsobem úhrady nákladů. Stejně tak nesouhlasí s další hranicí únosnosti, kterou žalovaný určil pomocí administrativních nákladů spojených s vyúčtováním čistých nákladů univerzální služby. Správní orgány měly pro posouzení únosnosti zátěže vycházet ze čl. 12 a 13 směrnice. [5] Městský soud žalobě nevyhověl rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 11 A 212/2012  146, který však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 As 128/2013 - 47 zrušil. Městský soud o žalobě rozhodoval znovu a rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 A 212/2010 - 207, žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Městský soud nejprve posuzoval žalobcem namítaný rozpor rozhodnutí žalovaného se směrnicí. Při posouzení důvodnosti této námitky vycházel z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 6. 10. 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, C-508/14, ECLI:EU:C:2015:657, dle kterého Soudní dvůr přiznal směrnici přímý účinek pouze pro případ, že by tehdy platný a účinný zákon o telekomunikacích směrnici nesprávně implementoval. V nyní posuzované věci však městský soud neshledal nesoulad mezi směrnicí a zákonem o elektronických komunikacích, proto nebyl dán důvod pro aktivaci přímého účinku čl. 12 a 13 směrnice. Jako důvodnou však shledal námitku žalobce, že správní orgán prvního stupně nedostatečně odůvodnil svůj postup při nezapočtení nepřímých výhod spočívajících v propagaci jména společnosti O2 na budkách veřejných telefonních automatů v obcích s počtem obyvatel menším než 5 000. Městský soud přisvědčil žalovanému, že význam veřejných telefonních automatů v čase klesá. Jestliže však tržní hodnota reklamních ploch v roce 2009 činila dle žalobcem předloženého znaleckého posudku 39 milionů Kč, lze předpokládat, že o dva roky dříve byla hodnota předmětných reklamních ploch minimálně stejná, případně vyšší, a proto nelze bez dalšího uzavřít, že hodnota reklamních ploch byla nulová. [6] Městský soud přisvědčil žalobci také v tom, že správní orgány při ověření výše čistých nákladů na poskytování univerzální služby neoprávněně zahrnuly do čistých nákladů společné (režijní) náklady. Správní orgán prvního stupně vycházel z výpočtu čistých nákladů, který předložila spole