7 As 398/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 398/2018- 29 - text 7 As 398/2018 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) Ing. C. K., b) V. K., oba zastoupeni Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem Eliášova 21, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vlastimil Král, bytem Nedvědovo náměstí 4, Praha, zastoupen Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem Jana Želivského 11, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 45 A 39/2017 - 43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Návrhem ze dne 20. 5. 2015 navrhl Krajský úřad Středočeského kraje (dále též „krajský úřad“) vyhlášení maloplošného zvláště chráněného území Zákolanský potok, v kategorii přírodní památka podle § 36 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též „návrh“). Součástí návrhu bylo oznámení, že vlastníci dotčení navrhovanou změnou, mezi které patří i žalobci, mohou uplatnit své námitky do 90 dnů od doručení tohoto oznámení. Společným podáním ze dne 24. 8. 2015 uplatnili žalobci proti návrhu námitky. [2] Dne 7. 12. 2015 krajský úřad vyrozuměl účastníky o zahájení řízení a současně je poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí o došlých námitkách. Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2016, č. j. 000946/2016/KUSK, krajský úřad výrokem č. 9) ve výrokové části a) námitce žalobců proti navrženému rozsahu ochrany nevyhověl a výrokem č. 5) ve výrokové části b) konstatoval, že zbytkem námitek se nezabýval, neboť nejde o námitky ve smyslu § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOPK“). [3] Proti uvedenému rozhodnutí podali žalobci odvolání. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2016, č. j. 804/500/16, 21611/ENV/16, žalovaný zrušil výrok č. 9) ve výrokové části a) a výrok č. 5 ve výrokové části b) rozhodnutí krajského úřadu a řízení o námitkách žalobců zastavil. Dospěl k závěru, že odvolání žalobců bylo podáno opožděně, neboť návrh byl žalobcům podle doručenek založených ve správním spisu doručen dne 26. 5. 2015 a žalobci námitky podali až dne 25. 8. 2015. Námitky tedy neměly být krajským úřadem vypořádány věcně, neboť k opožděným námitkám se nepřihlíží. II. [4] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou u Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že podpisy na doručenkách založených ve správním spisu, které potvrzují doručení návrhu, jsou skoro stejné, s vysokou pravděpodobností jde o podpis žalobkyně b). Nepovažoval však za nezbytné provádět v tomto směru další dokazování navrhovaným znaleckým posudkem. Ve vztahu k žalobkyni b) je totiž i s ohledem na tvrzení žalobců o datu doručení návrhu zjevné, že námitky byly podány až dne 25. 8. 2015, tedy opožděně. V případě žalobce a) pak případná vada při doručování návrhu neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 40 ZOPK nevyžaduje, aby byl návrh na vyhlášení přírodní památky doručen do vlastních rukou. Tento byl tedy doručován do vlastních rukou toliko z vůle oprávněné úřední osoby ve smyslu § 19 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v rozhodném znění (dále též „správní řád“). Pokud do vlastních rukou žalobce a) v důsledku chybného postupu doručen nebyl, nepředstavuje tato vada rozpor se zákonem, ale s pokynem oprávněné úřední osoby. Tvrzení, že žalobci a) byla zásilka předána až „o několik dní později“ vyhodnotil krajský soud jako nevěrohodné. Toto tvrzení se poprvé objevilo až v žalobě, zatímco v námitkách doručených krajskému úřadu je výslovně uvedeno, že „dne 26. 5. 2015 byl vlastníkům doručen návrh“. Vyjádření žalobců, že se jedná o chybu v psaní, považoval soud za účelové. Krajský soud dále konstatoval, že sporné doručenky byly součástí správního spisu již před vydáním prvostupňového rozhodnutí a byly podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí, byť v něm nebyly výslovně zmíněny. Žalovaný žádné listiny do spisu nedoplnil, a proto správně neshledal důvod vyzývat žalobce k uplatnění jejich práva seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim. Žalovaný rovněž nehodnotil doručenky rozdílně od krajského úřadu, a tedy pro žalobce překvapivým způsobem. Z rozhodnutí obou správních orgánů implicitně vyplývá, že považovaly údaje obsažené v doručenkách za správné. Žalovaný však posoudil odlišně konec lhůty pro podání námitek, neboť krajský úřad konec buďto vypočetl špatně, nebo přehlédl, že žalobci podali námitky až 1 den po skončení lhůty. Právo vyjádřené v § 36 odst. 3 správního řádu pak směřuje toliko k seznámení se s obsahem správního spisu. Neobsahuje právo účastníka řízení na to, aby mu správní orgán sděloval, které podklady jsou pro věc rozhodující, nebo aby účastníka upozorňoval, že posoudí věc jinak než správní orgán I. stupně. Žalovaný tedy dle krajského soudu nepochybil, když žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí nevyzval k seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření k nim. III. [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce a) (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). [6] Dle stěžovatele nelze zastávat názor, že převzetí návrhu jinou osobou než adresátem v rozporu s nařízením oprávněné úřední osoby nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. V posuzovaném případě má totiž tato vada vliv na výsledek řízení. Byla-li by napravena, byly by námitky včasné a musely by být projednány. Oprávněná úřední osoba nařídila doručení návrhu na vyhlášení přírodní památky do vlastních rukou zřejmě s ohledem na § 19 odst. 6 správního řádu, tj. aby mohlo být prokázáno, že byl návrh doručen a kdy se tak stalo. Posuzování lhůt k procesním úkonům nesmí být prováděno jednostranně restriktivně k tíži účastníků. Vzniknou-li pochybnosti ohledně okamžiku doručení, má se je správní orgán pokusit odstranit, a není-li to možné, má lhůtu vyložit v zájmu účastníka. Striktní respektování lhůty musí být požadováno také po správním orgánu. Postup aprobovaný krajským soudem není v souladu se základními zásadami správního řádu ani s § 90 odst. 3 téhož zákona, podle kterého lze rozhodnutí v neprospěch odvolatele změnit jen tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Stěžovatel si klade otázku, jaký existuje veřejný zájem na tom, aby jeho námitky nebyly věcně projednány. Jelikož se pak žalovaný výrazně odchýlil od prvostupňového rozhodnutí a odepřel možnost projednání námitek, měla být stěžovateli dána možnost argumentace ohledně dodržení námitkové lhůty v režimu § 36 odst. 3 správního řádu. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby zrušil i rozhodnutí žalovaného. IV. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na správnosti i zákonnosti svého rozhodnutí. O otázce doručení návrhu žalobcům nebylo v průběhu celého řízení pochyb. Správní orgány, nevyvstanou-li pochybnosti o doručení, musí důvěřovat poštovnímu přepravci, že písemnost doručil do vlastních rukou. Správní orgány nemají povědomí o průběhu doručování a musí vycházet z podkladů ve spise a vyjádření účastníků. Doručování přitom proběhlo v souladu s § 40 odst. 2 ZOPK a § 20 odst. 3 správního řádu. Tvrzení, že žalobkyně b) návrh stěžovateli předala až „o několik dnů později“ není ničím doložené. Pokud by vše proběhlo v žalobě popsaným způsobem, musel stěžovatel o vadě v doručování vědět již v řízení před krajským úřadem. Přesto nijak na vady v doručování nepoukázal. Právní zástupce žalobců naopak v dopise ze dne 24. 8. 2015 výslovně potvrdil doručení návrhu oběma žalobcům dne 26. 5. 2015. Označení tohoto data za chybu v psaní se jeví jako účelové. Ve věci byly rovněž splněny podmínky pro změnu prvostupňového rozhodnutí v neprospěch stěžovatele, neboť toto bylo v rozporu s právními předpisy. Podle § 40 odst. 4 ZOPK totiž správní orgán k námitkám uplatněným po lhůtě nesmí přihlížet. Dále pak nebyl důvod vyzývat stěžovatele k seznámení se s podklady napadeného rozhodnutí, neboť správní spis nebyl o žádné podklady po vydání prvostupňového rozhodnutí doplněn. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že v případě, že se odvolací orgán odchýlí od právního názoru správního orgánu I. stupně, měl by své právní hodnocení předestřít účastníkům řízení. Takový postup nemá oporu ve správním řádu a je v rozporu se zásadou rychlosti a procesní ekonomie. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího ro