8 Azs 335/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 335/2018- 39 - text 8 Azs 335/2018-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Q. V. T., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2017, čj. MV120555-4/SO-2017, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, čj. 11 A 219/2017-28, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, čj. 11 A 219/2017-28, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále „ministerstvo“) ze dne 21. 7. 2017, čj. OAM5541025/DP2012, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Původní řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal, bylo zastaveno dle § 66 odst. 1 písm. f) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jelikož v jeho průběhu došlo k zániku platnosti víza v důsledku nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy k zániku práva, kterého se řízení týkalo. Správní orgány vyšly z toho, že usnesení o zastavení řízení je procesním rozhodnutím, a proto nebylo možné řízení obnovit podle § 100 odst. 1 správního řádu, jelikož obnovit lze pouze řízení, které bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím ve věci, tedy bylo-li rozhodnuto meritorně o předmětu řízení. I kdyby však usnesení o zastavení řízení bylo meritorním rozhodnutím, žalobce v žádosti neuvedl žádné skutečnosti a důvody, které nemohl dříve uplatnit, či by byly v době původního řízení neznámé. [2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“). Tvrdil, že rozhodnutí je formalistické a usnesení o zastavení řízení je v materiálním smyslu rozhodnutím ve věci ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu. Podle § 66 odst. 1 písm. f) téhož zákona se totiž nerozhoduje o procesní otázce, ale o věci samé. Ministerstvo konkrétně zkoumalo, zda právo pobytu, kterého se žalobce domáhal, trvá či nikoliv, a učinilo hmotněprávní závěr, že právo pobytu zaniklo rozhodnutím o správním vyhoštění, a proto řízení zastavilo. Žalobce zdůraznil, že v původním řízení ministerstvo rozhodovalo o jeho žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Právo podat žádost je však zákonem časově omezeno a mimo stanovenou lhůtu nelze o prodloužení žádat. Žádost o obnovu řízení je tudíž jedinou možností, jak se mohl svého práva domoci. [3] Městský soud žalobě rozsudkem označeným v záhlaví vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutím ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu nemusí být pouze rozhodnutí vydané podle § 67 správního řádu, ale může jím být také usnesení o zastavení řízení podle § 66 správního řádu. Při posuzování otázky, zda se jedná o procesní rozhodnutí, je nutno vycházet z důvodů proč k zastavení řízení došlo. Za procesní rozhodnutí je nutno považovat usnesení, která formálně ukončují řízení, aniž by se blíže zabývala otázkou důvodů zastavení (např. zastavení řízení kvůli úmrtí jediného účastníka řízení, při kterém neposuzuje žádné skutečnosti, ale pouze akceptuje fakt úmrtí). O takovou situaci se nyní nejednalo, jelikož správní orgány musely posoudit otázku, zda právo žalobce zaniklo a zda se jedná o důvod pro zastavení řízení. Z pohledu předmětu řízení se proto jednalo o rozhodnutí ve věci, jelikož věcí je nutno rozumět hodnocení rozhodných skutečností, kterými byla právě existence a zánik práva žalobce. Žalobce sice v žádosti o obnovu řízení neuvedl žádné konkrétní důvody, ministerstvo jej však mělo v souladu s § 37 odst. 3 ve spojení s § 45 odst. 2 správního řádu vyzvat k jejich doplnění. Naopak důvodnou neshledal městský soud námitku týkající se časové omezenosti práva podat žádost o prodloužení pobytu. Stanovení zákonné lhůty k podání žádosti totiž není důvodem pro obnovu řízení. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Namítla, že usnesení o zastavení řízení nebylo meritorním rozhodnutím. Tím by bylo rozhodnutí o prodloužení či neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Naproti tomu předmětné řízení bylo zastaveno z důvodu zániku práva a ministerstvo žádost věcně neposuzovalo. Podle stěžovatelky může být předmětem obnovy řízení jakékoliv rozhodnutí ve věci, tedy rozhodnutí podle § 67 správního řádu, nikoliv však procesní usnesení o zastavení řízení. [5] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že se nejedná o pouhé procesní usnesení, jelikož se musela zabývat otázkou, zda právo žalobce zaniklo a zda se jedná o důvod k zastavení řízení. Odpověď na tuto otázku bez dalšího vyplynula z rozhodnutí o správním vyhoštění. Na situaci je možné nahlížet i tak, že v dané věci byl, slovy městského soudu, „akceptován“ fakt pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění. Otázka, zda měl žalobce určité právo, zda toto právo zaniklo, a zda je důvodem k zastavení řízení, nebyla posuzována do té míry, aby bylo možno v dané věci hovořit o usnesení s povahou rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadený rozsudek jak za nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, tak za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. [6] Stěžovatelka zpochybnila i závěr městského soudu, podle něhož ministerstvo mělo vyzvat žalobce k odstranění vad žádosti o obnovu řízení. Řízení o žádosti je ovládáno dispoziční zásadou podle § 44 správního řádu, v němž je postup správního orgánu do značné míry předurčen aktivními úkony a konkrétními návrhy ze strany žadatele. Odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, čj. 2 As 17/2009-60, ze kterého plyne, že je v zájmu žadatele, aby shromáždil a předložil všechny potřebné doklady. [7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na tom, že usnesení o zastavení řízení bylo fakticky rozhodnutím ve věci a navrhl její zamítnutí. Ministerstvo na základě provedeného dokazování muselo učinit úsudek, zda zaniklo hmotné právo, kterého se řízení týkalo, či nikoli. To potvrzuje i argumentace obsažená v kasační stížnosti, kde stěžovatelka uvedla, že pro ni odpověď na otázku, zda měl žalobce určité právo, vyplynula bez dalšího z rozhodnutí o správním vyhoštění. I stěžovatelka tedy potvrdila, že rozhodovala na základě provedeného dokazování, a to listinného důkazu v podobě rozhodnutí o správním vyhoštění. Tento důkaz musela hodnotit a přezkoumat z hlediska toho, zda je rozhodnutí o správním vyhoštění pravomocné a vykonatelné. Právní moc a vykonatelnost však ze samotného rozhodnutí zjistit nemohla a musela je ověřit dalšími důkazy. Usnesení o zastavení řízení tak nebylo rozhodnutím procesní povahy, neboť jeho vydání nevyplývá z procesní situace, ale z dokazování, na jehož základě ministerstvo muselo učinit závěr o existenci či neexistenci hmotného práva. Pokud jde o kasační námitku týkající se povinnosti vyzvat žalobce k doplnění žádosti o obnovu řízení, tato povinnost vyplývá z § 45 odst. 2 správního řádu pro každou žádost, tedy i žádost o obnovu řízení. Žalobce žádost doplnil a upřesnil podáním ze dne 26. 6. 2017, v němž uvedl, že o obnovu řízení žádá z důvodu, že byla povolena také obnova řízení o správním vyhoštění, z nějž vzešlo rozhodnutí, které bylo podkladem pro zastavení původního řízení o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Kasační stížnost je důvodná. [11] Stěžovatelka uplatnila důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a vznesla v prvé řadě kasační námitku týkající se posouzení otázky, zda vydané rozhodnutí o zastavení řízení je „rozhodnutím ve věci“ ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení lze na žádost účastníka obnovit řízení před správním orgánem ukončené právě „rozhodnutím ve věci“. [12] K výše vymezené sporné otázce je třeba