9 Azs 90/2019 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 90/2019- 32 - text 9 Azs 90/2019 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2016, č. j. MV-99480-5/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 6 A 229/2016 - 38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), rozhodnutím ze dne 23. 5. 2016 č. j. OAM-242-21/ZR-2016, zrušilo žalobci platnost povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl dohromady pětkrát pravomocně odsouzen v trestním řízení pro spáchání trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 téhož zákona a následně též podle § 244 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. [2] Žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí změnila rozhodnutí ministerstva tak, že platnost povolení žalobce k trvalému pobytu zrušila pouze podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve zbytku odvolání zamítla a výše uvedené rozhodnutí ministerstva potvrdila. Poukázala na to, že u žalobce došlo k zahlazení odsouzení, případně k tomu, že byl účasten amnestie, tudíž na něj nelze aplikovat § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Ve zbytku se ztotožnila s hodnocením ministerstva a dovodila, že žalobcova trestná činnost je závažným narušením veřejného pořádku. [3] Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Rozhodnutí žalované shledal přezkoumatelným. Poukázal na to, že výklad právního pojmu „opakované závažné narušení veřejného pořádku“ byl proveden v souladu s judikaturou a odůvodněn konkrétními okolnostmi projednávané věci. Zejména ministerstvo ve svém rozhodnutí pečlivě posoudilo všechny okolnosti, vzalo v úvahu opakovanost a dobu páchání trestné činnosti, její charakter, narůstající citelnost uložených trestů vrcholící nepodmíněným trestem odnětí svobody, značnou materiální škodu způsobenou páchanou činností České republice, vztah pachatele k trestné činnosti a zjevně nepůsobící výchovný efekt uložených trestů. Tyto skutečnosti plně zdůvodňují právní závěr o opakovanosti a o závažném narušení veřejného pořádku České republiky, jehož se žalobce dopustil, a neodvíjí se pouze od trestného činu, který byl zahlazen amnestií prezidenta republiky. Ministerstvo rovněž dostatečně zvážilo rodinný stav žalobce a skutečnost, že má manželku a tři nezletilé děti, kteří se nachází na území České republiky, a dospělo ke správnému závěru, že nastalou situaci si zavinil žalobce svým jednáním sám. Při páchání trestné činnosti na možné následky do rodinné sféry nemyslel, a nyní proto převáží veřejný zájem nad zájmem na ochraně jeho rodinného života. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované ke kasační stížnosti [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že městský soud ani správní orgány neodůvodnily svůj závěr o tom, v čem spatřují aktuálně trvající a intenzivní ohrožení některého ze základních zájmů společnosti ze strany stěžovatele, a dále v tom, že se správní orgány ani soud nevypořádaly s námitkou týkající se přiměřenosti rozhodnutí správních orgánů především ve vztahu k zájmům stěžovatelových nezletilých dětí, které mají na území České republiky povolen trvalý pobyt a objektivně nemohly zavinit skutkový stav, jenž správní orgány a soud považují za závažné narušení veřejného pořádku. [6] Pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ je neurčitý a není právním řádem ČR nikde přesně definován. V této situaci je důležitým vodítkem pro jeho výklad čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států: „Opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.“ Nemá se tedy jednat o triviální prohřešek jako u stěžovatele, u něhož intenzita trestných činů rozhodně nedosahuje intenzity vyžadované zákonodárcem v pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“. Zároveň nelze vycházet z jeho již zahlazených odsouzení. [7] Rozhodnutí ministerstva a žalované jsou rovněž nepřiměřená s ohledem na jeho rodinný život. Podle judikatury NSS je nutné poměřovat intenzitu zásahu spočívajícího ve zrušení povolení k trvalému pobytu a intenzitu narušení veřejného pořádku, které bylo důvodem tohoto zásahu státu. Stěžovatel je integrován v české společnosti, má zde rodinu a tři nezletilé děti, a rozhodnutí o zrušení platnosti trvalého pobytu je proto nepřiměřené. Stěžovatelovy děti nenesou žádnou odpovědnost za jeho trestnou činnost, a přesto je rozhodnutí správních orgánů velice zasahuje a je v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Správní orgány se nezabývaly ani tímto důvodem, a jejich rozhodnutí jsou proto v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). [8] Stěžovatel zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. [9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožnila se s napadeným rozsudkem městského soudu. Trvá na tom, že zde byly podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu, a domnívá se, že stěžovatel neuvádí žádnou novou relevantní argumentaci. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., NSS se zabýval nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). [12] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a rozhodnutí správních orgánů ve dvou aspektech. Předně se správní orgány dostatečně nevypořádaly s otázkou intenzity a naplnění závažného narušení veřejného pořádku, ale také se nezabývaly jeho rodinnou situací a námitkou o nepřiměřeném zásahu do jeho rodinného a soukromého života. S tímto názorem se nelze ztotožnit. Aniž by NSS k námitce nepřezkoumatelnosti hodnotil věcnou správnost názorů správních orgánů, je zřejmé, že ministerstvo se otázkou narušení veřejného pořádku zabývalo zejména na str. 2 - 3 svého rozhodnutí dostatečně, když podrobně odkazovalo na závažnost, opakování a druh trestné činnosti, vzalo do úvahy i okolnost, že s ohledem na četnou trestnou činnost nelze ani v budoucnu očekávat stěžovatelovu nápravu. Skutečnost, že žalovaná na toto podrobné zdůvodnění ministerstva ve stručnosti odkázala, nezakládá nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí. Obdobně je tomu i u otázky přiměřenosti zásahu