— Nejvyšší správní soud

Konf 45/2017- 14 - text Konf 45/2017-20 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Víta Bičáka, rozhodl o návrhu Energetického regulačního úřadu, se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 91/5, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 8, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 305/2016, o zaplacení 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím: žalobce UNIPETROL RPA, s.r.o., IČ 27597075, se sídlem Litvínov, Záluží 1, zastoupeného JUDr. Martinem Nedelkou, advokátem v Praze 1, Olivova 2096/4, a žalovaný OTE, a. s., IČ 26463318, se sídlem Praha 8, Sokolovská 192/79, t a k t o : P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 305/2016, o zaplacení 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím, j e s p r á v n í o r g á n. O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným dne 5. 9. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Spor vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 305/2016, o zaplacení 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím. [2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: [3] Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal vydání rozsudku, kterým by byl žalovaný z titulu vydání bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody, zavázán zaplatit žalobci částku 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že se společností ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen „ČEZ“) uzavřel smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, respektive velmi vysokého napětí. V období měsíců ledna až září 2013 vyrobil žalobce mimo jiné elektřinu, kterou sám spotřeboval; nevyužil tedy v tomto rozsahu distribučních služeb společnosti ČEZ ani jiného provozovatele regionální distribuční soustavy. ČEZ v uvedeném období vystavil žalobci celkem devět faktur, které, kromě reálně poskytnutých služeb, zahrnovaly i platby složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále též „OZE“) a kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též „KVET“), a to i ve vztahu k výše zmiňovaným dodávkám elektřiny pro vlastní potřebu žalobce, kdy nevyužil distribučních služeb této společnosti. Oprávnění provozovatele distribuční soustavy vybírat od svých zákazníků platby za OZE a KVET vyplývalo v uvedeném období ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“). Finanční prostředky získané z těchto plateb byly provozovatelem distribuční soustavy převáděny na žalovaného (OTE, a. s.; dále jen „OTE“), který je přerozděloval jednotlivým výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 tohoto zákona, je přitom zřejmé, že finanční prostředky získávané na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů, včetně prostředků, které dále slouží k poskytování podpory výroby elektřiny z OZE a KVET, tvoří složku ceny za distribuci; pokud tedy žalobce služby distribuce nevyužil, nebyl distributor oprávněn mu zmiňované platby účtovat. Tento právní názor byl potvrzen i v (žalobcem blíže specifikovaných) rozhodnutích ERÚ, kde jako regulátor trhu opakovaně konstatoval, že provozovatel regionální distribuční soustavy nemůže od svých zákazníků požadovat na podporu elektřiny předmětnou složku ceny distribuce za elektřinu, která neprošla jeho distribuční soustavou. Žalobce tedy uzavřel, že pokud ČEZ, jako provozovatel regionální distribuční soustavy, účtoval žalobci složku ceny za distribuci na podporu OZE a KVET i za elektřinu, která nebyla dodána do jeho distribuční soustavy, činil tak bez právního důvodu. Tím získal bezdůvodné obohacení (případně způsobil žalobci škodu), jehož zaplacení se žalobce cestou soudní žaloby domáhá. Žaloba byla podána jak proti společnosti ČEZ, tak i proti společnosti OTE (nyní posuzovaná věc), neboť vybraná složka ceny za distribuci byla této společnosti společností ČEZ v mezidobí převedena. [4] Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 2. 5. 2017, čj. 7 C 305/2016-118, řízení o žalobě proti společnosti OTE zastavil s tím, že věc bude postoupena ERÚ (výrok I.); ve zbytku rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky II. až IV.). Svůj postup odůvodnil tím, že v dané věci není založena rozhodovací pravomoc soudů v občanském soudním řízení (§ 7 o. s. ř.). Dle jeho názoru předmět sporu vyplývá z poměrů veřejného práva – jeho podstatou je rozhodování o vrácení příspěvku poskytnutého na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla dle § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., respektive ustanovení § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). K rozhodování těchto sporů je povolán ERÚ na základě § 52 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Obvodní soud tedy s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a věc postoupil věcně příslušnému správnímu orgánu. [5] ERÚ (dále také „navrhovatel“) s postupem obvodního soudu nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Upozornil, že v oblasti podporovaných zdrojů energie je jeho rozhodovací pravomoc založena § 52 odst. 1 a 2 zákona č. 165/2012 Sb., přičemž pravomoc uvedená v odstavci prvém citovaného ustanovení je téměř totožná, jako obecná pravomoc vyplývající pro něj z ustanovení § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona. Z citované úpravy vyplývá, že ERÚ je oprávněn meritorně posuzovat otázku hrazení příspěvku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie za množství vyrobené elektřiny odpovídající lokální spotřebě výrobce. ERÚ nicméně nemá pravomoc rozhodovat o jakémkoli návrhu, který se týká předmětu regulace zákona č. 165/2012 Sb.; pravomoc je mu svěřena pouze pro rozhodování sporů o splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem. V předmětném sporu se nejedná o spor o splnění povinnosti uložené citovaným zákonem (kde by rozhodovací pravomoc ERÚ byla založena), ale o spor o vydání již uskutečněného plnění. Žalobce zjevně splnil povinnost, o jejíž existenci byl (podle zmiňovaného zákona) přesvědčen a nyní se pouze domáhá toho, aby mu toto plnění bylo vráceno. Ohledně splnění této (domnělé) povinnosti tak není spor a jde jen o posouzení, zda žalobce byl k tomuto plnění povinen. Požaduje-li žalobce po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, jde o spor, k jehož projednání jsou příslušné soudy v občanskoprávním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů se proto navrhovatel domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že k vydání rozhodnutí o předmětném návrhu je příslušný soud, a to se současným zrušením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 5. 2017, čj. 7 C 305/2016-118. [6] Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Obvodní soud pro Prahu 8 i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb. [7] Názor navrhovatele, dle kterého je v posuzované věci založena rozhodovací pravomoc soudu (v občanském soudním řízení), vychází z premisy, že spor mezi žalobcem a žalovaným je povahy soukromoprávní; naopak obvodní soud při svém rozhodování vycházel z předpokladu, že předmětný spor vychází z poměrů práva veřejného. Právě posouzení této otázky považuje zvláštní senát za klíčové. [8] Lze jistě souhlasit s navrhovatelem, že rozhodování sporů, které vyplývají z poměrů soukromého práva, je zásadně svěřeno soudům v občanském soudním řízení, ledaže zákon výslovně stanoví něco jiného (§ 7 odst. o. s. ř.). Aby tedy rozhodovací pravomoc ve věcech soukromoprávních mohla být soudům odňata (a přenesena na jiný orgán), musí být taková skutečnost (výjimka) explicitně stanovena zákonem. Naopak, jde-li o spory z plnění povinností vyplývajících z poměrů práva veřejného, o nich zásadně rozhodují jiné orgány než soudy (tato jejich pravomoc musí ovšem vždy také vyplývat ze zákona – srov. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); soudy v občanském soudním řízení mohou tyto spory rozhodovat pouze tehdy, přiznává-li jim tuto pravomoc explicitně zákon (§ 7 odst. 3 s. ř. s.). [9] V nyní posuzované věci je vhodné nejprve stručně popsat systém,