1 Ads 153/2019 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 153/2019- 22 - text pokračování 1 Ads 153/2019 - 26 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. P., zastoupen Mgr. Vítem Křížkou, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017, č. j. MPSV2017/227517-921, sp. zn. SZ/MPSV-2017/224721-921, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 33 A 50/2017 – 69, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vítu Křížkovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 1.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2017, č. j. 344631/2017/BBA, odňal Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) podle § 3 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 21 a § 44 odst. 1 a 7 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, žalobci dávku v podobě příspěvku na živobytí, a to ke dni 1. 10. 2017. V odůvodnění uvedl, že žalobce není podle § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi osobou v hmotné nouzi a jeho právo na daný příspěvek zaniklo, jelikož dne 15. 9. 2017 nastoupil k výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, což potvrzovala zpráva Vězeňské služby ČR ze dne 21. 9. 2017. [2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 2. 11. 2017, č. j. MPSV-2017/227517-921, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Na základě potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 21. 9. 2017 bylo již v řízení před správním orgánem I. stupně spolehlivě prokázáno, že se žalobce nachází od 19. 9. 2017 ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (počátek vazby 15. 9. 2017), pročež jej nelze v souladu s § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi považovat za osobu v hmotné nouzi. [3] Žalobce následně dne 23. 11. 2017 podal žalobu, ve které namítal, že jeho finanční příjem od okamžiku nástupu do vazby je nulový, přičemž byl předtím veden na Úřadu práce ČR a v této souvislosti pobíral v souladu se zákonem příspěvek na živobytí. Současně s příslušnými orgány spolupracoval, plnil stanovený program, aktivně se zajímal o výkon veřejné služby a hledal si zaměstnání v pracovním poměru. [4] Dne 15. 9. 2017 byl žalobce zadržen policejní hlídkou na základě obvinění poškozené, která uvedla, že ji měl fyzicky napadnout. Žalobce byl posléze vzat do vazby. Z důvodu toho byl žalobce omezen na svobodě, přičemž nemá po dobu výkonu vazby žádný finanční příjem, neboť mu práce není umožněna. V této souvislosti žalobce namítal, že nelze v rozporu se zásadou presumpce neviny považovat výkon vazby bez dalšího za rozhodnou skutečnost pro účely odnětí příspěvku na živobytí. Správní orgán I. stupně se individuální situací žalobce, včetně podmínek, za kterých vazbu vykonává, nijak nezabýval. Na základě rozhodnutí správních orgánů byl žalobci odňat příspěvek na živobytí, přestože ještě nebylo o jeho vině v trestním řízení pravomocně rozhodnuto [5] Krajský soud žalobu zamítl. Vydání rozhodnutí o odnětí příspěvku na živobytí při splnění některé z taxativně stanovených podmínek v § 3 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi není věcí správního uvážení, ale povinností příslušných správních orgánů, které jsou stejně jako soudy vázány zákonem. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když svoji pozornost zaměřily pouze na prokázání toho, zda byl žalobce vzat do vazby a zda ke dni vydání rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí vazba stále trvala či nikoliv. [6] Odnětí příspěvku na živobytí navíc nelze považovat za specifickou formu potrestání obviněného z trestného činu, neboť se jedná o pouhý důsledek toho, že účel jeho poskytování v důsledku vzetí do vazby zanikl. Příspěvek na živobytí má totiž stejně jako jiné dávky v režimu dotčené právní úpravy sloužit v souladu s § 1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s čl. 30 odst. 2 Listiny k poskytnutí pomoci osobám, jejichž příjmy a celkové sociální a majetkové poměry neumožňují aktuální uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. K účelu dávek pomoci v hmotné nouzi odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 6 Ads 43/2005 – 51, č. 949/2006 Sb. NSS. Smyslem pomoci v hmotné nouzi proto není poskytovat automaticky finanční příjem všem osobám bez zaměstnání, ale umožnit, aby si dotčená osoba byla po dobu objektivního zhoršení sociálních a majetkových poměrů schopna obstarat stravu, bydlení a elementární potřeby nezbytné pro důstojné žití člověka, což je během výkonu vazby či trestu odnětí svobody státem zajištěno. Presumpce neviny tudíž nemá žádný vliv na posouzení nároku na příspěvek na živobytí. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení otázky soudem podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a z důvodu nepřezkoumatelnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] V kasační stížnosti uvádí, že již v podané žalobě namítal, že ustanovení § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi odporuje ústavnímu principu presumpce neviny, a proto měla být věc předložena Ústavnímu soudu, popř. měl krajský soud sám provést ústavně  konformní výklad tohoto ustanovení, který by vedl ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. [9] Stěžovatel má za to, že výše uvedené ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi je protiústavní, neboť odporuje čl. 30. odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který stanoví „[k]aždý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek“. Poskytuje tak každému pomoc nezbytnou k zajištění základních životních podmínek. Právo na minimální standard životních podmínek úzce souvisí s právem na život a hodnotami lidské důstojnosti. Příspěvek je určen na úhradu stravy, oblečení, obuvi, dopravy a vzdělání. Stěžovatel tyto potřeby, byť se nachází ve vazbě, má. [10] Dle čl. 40 odst. 2 Listiny „[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“. Zákonodárce však v § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi staví na roveň osobu, která nastoupila výkon trestu odnětí svobody, s osobou vzatou do vazby, což je nepřípustné. Nebude-li osoba vzatá do vazby uznána vinou v trestním řízení, dojde v této situaci k tomu, že nevinnému bude odepřeno právo na pomoc v hmotné nouzi. [11] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené považuje § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi za ústavně nekonformní a navrhuje přerušit řízení dle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a předložit věc Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. [12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud se pečlivě vypořádal se všemi argumenty vznesenými v řízení o žalobě; rozsudek krajského soudu považuje za věcně správný. Navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přípustná, má požadované formální náležitosti, je včasná (§ 106 odst. 2 s. ř. s), podaná osobou oprávněnou (§ 102 s. ř. s.) a zastoupenou advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Dále důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] V projednávané věci je stěžejní kasační námitkou to, zda § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi neodporuje čl. 30 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. neodepírá obviněnému nacházejícímu se ve vazbě právo na pomoc státu na zajištění základních životních potřeb. [16] Dle § 3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi „[n]estanoví-li tento zákon jinak, osobou v hmotné nouzi není osoba, která nastoupila výkon zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody nebo byla vzata do vazby, a to počínaje prvním dnem kalendářního měsíce, následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém tato skutečnost nastala, za předpokladu že uvedená s