1 As 37/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 37/2020- 27 - text pokračování 1 As 37/2020 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 585/4, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2017, č. j. MMP/312045/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2019, č. j. 17 A 190/2019  41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalovaný uznal v záhlaví popsaným rozhodnutím pana L. L. (dále též „přestupce“) vinným mimo jiné přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), uložil mu pokutu 18 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jedenácti měsíců. Tohoto přestupku se měl přestupce dopustit tím, že dne 24. 8. 2017 řídil v Plzni motorové vozidlo v takové době po předchozím užití návykové látky, kdy byl ještě pod jejím vlivem, neboť znaleckým posudkem z oboru toxikologie byla v jeho krvi prokázána přítomnost pervitinu o koncentraci 910 ng/ml. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítal, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, protože správní orgán rozhodl v řízení o přestupku, aniž by řádně a bezchybně zjistil skutkový stav věci. Tuto vadu žalobce spatřoval v tom, že žalovaný kvalifikoval jednání jako přestupek, přestože měl k dispozici toliko znalecký posudek z oboru toxikologie. Nařízením vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou (dále jen „nařízení vlády“), je stanovena mezní hodnota 25 ng/ml metamfetaminu, při jejímž dosažení se řidič považuje za ovlivněného touto návykovou látkou. Sám správní orgán konstatoval, že mezní hodnota byla ve věci překročena šestatřicetinásobně, hodnota považovaná za toxickou pak čtyřnásobně. V případech takové koncentrace návykové látky v krvi je pravidelně vedeno trestní řízení, o čemž vypovídá i Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce poř. č. 5/2019. Žalovaný neobstaral dostatek podkladů pro závěr o tom, zda jednání řidiče naplňuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, nebo přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. [3] Krajský soud žalobu zamítl. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, podle kterého v případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno důvěru v akty veřejné moci a právní jistotu nabytí práv pokládat za zásadní a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv však může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila. Předpokládanou dobrou víru přestupce žalobce nemohl vyvrátit, protože k této otázce nic neuvedl. Ohrožení závažného veřejného zájmu pak sice žalobce v základních obrysech tvrdil, krajský soud ovšem nepřisvědčil, že by šlo o ohrožení v intenzitě odůvodňující zrušení rozhodnutí žalovaného. Je zde totiž řada okolností, které závažnost veřejného zájmu snižují. [4] Prvotní veřejný zájem na trestání deliktů byl ve věci naplněn již tím, že žalovaný identifikoval skutek jako závažné ohrožující jednání na úseku dopravy, shledal přestupce vinným a uložil v zásadě odpovídající trest. K závěru o akceptovatelné povaze trestu soud dospěl přesto, že žalobce uvedl, že považuje za sporné, zda jsou tresty ukládané trestními soudy nezřídka nižší, než tresty ukládané správními orgány. Pokud to totiž žalobce skutečně považoval za sporné a nesouhlasil v této otázce s žalovaným, měl tomu přizpůsobit svůj procesní postup a sporným to fakticky učinit tím, že by předložil důkazy o tom, jaké tresty zpravidla ukládají trestní soudy. Ohrožením vskutku závažného veřejného zájmu pak není podle krajského soudu ani samotná absence „výchovného“ účinku trestního řízení, tedy že přestupce nebyl vystaven jinému způsobu uplatňování procesněprávních vztahů při obdobném výsledku řízení (trestu). Dostačujícím důvodem pro ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu není ani údajná nejednotnost v uplatňování trestní represe. V poměrech konkrétní věci není zřejmé, v čem má údajná nerovnost jednotlivců před zákonem spočívat: není sporné, že v obvodu působnosti žalovaného byl postup policie i správních orgánů jednotný, ustálený a předvídatelný, tedy že žalovaný posuzoval obdobné případy obdobně. [5] Podle krajského soudu žalobci ve skutečnosti nejde o ochranu závažného veřejného zájmu v jednotlivých žalovaných věcech. Tyto věci mu slouží jako pouhý prostředek k prosazení obecné myšlenky. Snaha o takové sjednocení rozhodovací praxe ovšem naráží na dvě zásadní překážky: 1) Žalobce mylně považuje za vhodný postup ke sjednocení údajně závadné rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení žalobu podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), která ze své podstaty směřuje vůči správním orgánům v pravomocně skončených konkrétních věcech. Jde o retrospektivní snahu zasahovat do již uzavřených individuálních vztahů na úkor jednotlivců namísto včasného uplatnění pravomoci v rámci soustavy státního zastupitelství či neformální spolupráce orgánů činných v trestním řízení k plošnému sjednocení prospektivní povahy. 2) Takové sjednocování rozhodovací praxe je nejen nevhodné, ale i problematické s ohledem na trestní povahu rozhodnutí žalovaného a zákaz dvojího stíhání či potrestání podle čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). [6] Žaloba k ochraně veřejného zájmu je prostředkem k obnově řízení v autonomním smyslu čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 Úmluvy. Podstatou podané žaloby není existence nových skutečností, ale tvrzení o podstatné vadě předešlého řízení, která mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci tak, že přestupce byl shledán vinným méně závažným deliktem, než který stanovuje platné právo. To může být důvodem pro obnovu (pokračování původního) řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 Úmluvy, pokud je dáno těžké porušení procesních pravidel, které vážně podrývá integritu předchozího řízení (srov. odst. 132–133 rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Mihalache proti Rumunsku č. 54012/10 ze dne 8. 8. 2019). [7] Krajský soud uvedl, že v případech jednání spočívajícího v řízení automobilu pod vlivem návykové látky přichází do úvahy v zásadě tři skutkové podstaty deliktů – podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, podle § 125c odst. 1 písm. c) téhož zákona a podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Pro závěr správního orgánu o tom, zda se podezřelý dopustil některého z výše uvedených deliktů, je tedy nezbytné, aby si učinil jasno o tom, zda podezřelý řídil pod vlivem jiné návykové látky a jak výrazný vliv na jeho schopnosti tato látka měla (míru ovlivnění řidiče). Skutkový stav zjištěný v projednávané věci správním orgánem vypovídal jak o ovlivnění návykovou látkou, tak zčásti i o míře ovlivnění (ze záznamů policistů a lékaře o jízdě a chování přestupce prima facie neplyne závěr o vyloučení způsobilosti přestupce k řízení). Za toho stavu není zřejmé, proč by si žalovaný měl bez dalšího ujasňovat, zda se ve věci jedná o přestupek, nebo trestný čin. Nelze totiž pominout konkrétní důvody, které policejní orgán vedly k odevzdání věci ani ustálenost policejní praxe. Mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporné, že orgány policie setrvale posuzovaly řízení pod vlivem jiných návykových látek jako jednání mající znaky přestupku, nikoliv trestného činu. O tom svědčí i obsah a množství žalob nejvyššího státního zástupce, které v obdobných věcech podal u Krajského soudu v Plzni v průběhu roku 2019. Při konsistentní policejní praxi a prakticky nezměněném zjištění o skutkovém stavu v řízení před správním orgánem není zřejmé, k jakému věcnému výsledku by měla sloužit snaha postoupit věc zpět policii, která setrvale zastávala právní názor, že nejde o trestný čin. Dovozuje-li z toho žalobce systematické selhání s