2 As 69/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 69/2018- 53 - text 2 As 69/2018 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupený JUDr. Robertem Nerudou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, a b) Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 5, zastoupený Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Praha , proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 12. 2015, č. j. ÚOHSR406,410/2015/HS45830/2015/310/HBa, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018, č. j. 62 Af 23/2016 – 272, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018, č. j. 62 Af 23/2016 – 272, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení relevantních aspektů věci [1] Žalobci dne 20. 12. 2000 uzavřeli a následně plnili smlouvu o propojení telekomunikačních zařízení a sítí ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 5. 2001 (dále jen „smlouva o propojení“), jejíž příloha A zakládala omezení týkající se směřování provozu do sítí druhé smluvní strany prostřednictvím jiné telekomunikační sítě a příloha C upravovala způsob účtování cen za propojení mezi smluvními stranami. [2] Dne 1. 8. 2003 uzavřeli žalobci dodatek č. 2 ke smlouvě o propojení, jehož obsahem byla změna příloh A a C smlouvy o propojení, čímž byla odstraněna omezení týkající se směřování provozu do sítí druhé smluvní strany prostřednictvím jiné telekomunikační sítě a změněn způsob účtování cen za služby poskytnuté druhé smluvní straně. [3] Ve věci potrestání žalobců za uzavření a plnění smlouvy o propojení opakovaně rozhodoval žalovaný, jeho předseda, Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) i Nejvyšší správní soud. Předseda žalovaného poprvé v této věci pravomocně rozhodl o uložení pokuty rozhodnutím ze dne 15. 9. 2004, č. j. R 38,39/2003P. Toto rozhodnutí předsedy žalovaného bylo po řetězci soudních přezkumů zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 62 Af 69/2013 – 536. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 Afs 125/2013 – 44. [4] Následně žalovaný výrokem I. rozhodnutí ze dne 18. 11. 2015, č. j. ÚOHSS165/0339943/2015/830/NVo, (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) rozhodl, že oba žalobci v době od 20. 12. 2000 do 31. 7. 2003 porušili § 3 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 6. 2004 (dále jen „ZOHS“), uzavřením a následným plněním zakázaných dohod o rozdělení trhu, které vedly k narušení hospodářské soutěže na trhu provozování veřejných telekomunikačních sítí. Výrokem II. prvoinstančního rozhodnutí žalovaný toto jednání žalobcům do budoucna zakázal a výrokem III. za jeho spáchání uložil žalobci a) pokutu ve výši 9 251 000 Kč a žalobci b) pokutu ve výši 2 642 000 Kč. [5] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl předseda žalovaného rozklady obou žalobců a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. II. Rozhodnutí krajského soudu [6] V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud zrušil prvoinstanční i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil žalobní argumentaci obou žalobců v otázce uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení pokuty. [7] Podle žalobců začala tato lhůta běžet nejpozději dne 28. 1. 2002, kdy žalovaný zahájil na návrh žalobce b) jiné správní řízení, jehož předmětem bylo určení, zda smlouva o propojení odporuje zákazu dohod podle § 3 až 6 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, resp. ZOHS. [8] Krajský soud s odkazem na § 12 odst. 11 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a odbornou literaturu vyšel z toho, že „[t]rvající trestný čin bývá charakterizován jako čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, anebo čin, kterým pachatel udržuje protiprávní stav, aniž by jej též vyvolal. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav. Jako obecné východisko svého posouzení proto konstatoval, že deliktní jednání spočívající v uzavření a následném plnění kartelové dohody je deliktem trvajícím. [9] Současně s tím § 22 odst. 5 ZOHS, podle něhož „[p]okuty podle odstavců 1 až 3 lze uložit nejpozději do 3 let ode dne, kdy se o porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti stanovených tímto zákonem Úřad [žalovaný, pozn. NSS] dozvěděl, nejpozději však do 10 let, kdy k porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti došlo“ vyhodnotil coby obecné ustanovení nerozlišující, zda jsou trestány delikty trvající, pokračující, hromadné nebo jednorázové, a proto je nutno počátek běhu lhůt pro jednotlivé případy určovat individuálně – podle skutkových okolností provázejících spáchání deliktů a následné vedení řízení o nich. [10] S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011 – 115, dospěl k výkladu počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty podle § 22 odst. 5 ZOHS, že počátek subjektivní lhůty je dán okamžikem, kdy žalovanému dojde podnět či kdy žalovaný z vlastní činnosti zjistí informaci o možném protizákonném jednání, lze-li jej alespoň prima facie vyhodnotit jako důvodný a je-li bezprostředním důvodem pro zahájení šetření, které posléze vyústí v zahájení správního řízení podle příslušných ustanovení ZOHS, na jehož konci je účastníkům řízení uložena pokuta. [11] Argumentaci žalovaného, že předmětná lhůta počala běžet až poté, co žalobci ukončili protiprávní jednání a tuto skutečnost dne 4. 9. 2003 sdělili žalovanému, krajský soud odmítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 As 204/2014 – 71, což odůvodnil následovně: „[V] situaci, kdy žalovaný o protiprávním jednání věděl již v době trvání deliktního jednání a dokonce jej sám za deliktní jednání s určitostí považoval (již ode dne 29. 3. 2002, kdy o tom vydal rozhodnutí), není žádného spravedlivého důvodu počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení pokuty stanovovat až ode dne (pozdějšího) ukončení deliktního jednání.“. Dle krajského soudu by nedávalo jakoukoli logiku určovat běh subjektivní lhůty pro potrestání jednání od časového okamžiku, který by vůbec reálně neodpovídal prokazatelné a podrobné vědomosti žalovaného o protiprávním jednání, nýbrž by na tuto prokazatelnou a podrobnou vědomost navazoval coby okamžik uměle vytvořený. [12] K tomu dospěl po zhodnocení skutkové okolnosti, že žalobce b) žalovanému nejprve podal návrh na určení, zda je smlouva o propojení v souladu s ZOHS, či nikoli, žalovaný rozpor smlouvy o propojení se zákonem určil rozhodnutím ze dne 29. 3. 2002, č. j. S21/02-86/02-VO1 (dále jen „určovací rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 7. 8. 2003, a teprve až následně dne 27. 8. 2003 se žalobci zahájil deliktní správní řízení ve věci porušení § 3 ZOHS. Podle posouzení krajského soudu měl žalovaný nejpozději v době vydání určovacího rozhodnutí postaveno najisto, že smlouva o propojení je se ZOHS v rozporu. [13] O uložení pokut rozhodl žalovaný poprvé nabytím právní moci rozhodnutí ze dne 15. 9. 2004, č. j. R 38,39/2003P. Dne 22. 9. 2004 byla proti tomuto rozhodnutí podána správní žaloba způsobující stavění tříleté subjektivní prekluzivní lhůty podle § 22 odst. 5 ZOHS, ze které již uběhly 2 roky, 5 měsíců a 22 dní. Po nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 125/2013 – 44 (dne 13. 3. 2014) předseda žalovaného ve věci pravomocně uložil žalobcům pokuty napadeným rozhodnutím dne 22. 12. 2015. V průběhu dalšího řízení vedeného žalovaným uběhl další 1 rok a více než 9 měsíců. To dle krajského soudu (aniž by musel podrobněji počítat doby běhu předmětné lhůty v jednotlivých mezidobích právních mocí jeho rozsudků a podáními jednotlivých kasačních stížností v letech 2005 až 2014 během řetězce soudních přezkumů) znamená, že pokuty byly žalobcům i se zohledněním stavění lhůty v době soudních řízení uloženy po více než 4 letech ode dne 29. 3. 2002, kdy se žalovaný nejpozději o jejich deliktním jednání dozvěděl. [14] Krajský soud uzavřel, že napadené i prvoinstanční rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 22 odst. 5 ZOHS, neboť k uložení pokuty došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, čímž došlo k prekluzi práva státu na uložení pokuty s následkem zániku samotného práva. Potrestat ani deklarovat protiprávní jednání v nyní posuzované věci tudíž již nelze. III. Kasační stížnost a vyjádření žalobců [15] Proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napa