3 Afs 9/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 9/2018- 69 - text 3 Afs 9/2018 - 72 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Mirko Möllen, advokát, se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupený JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2015, č. j. 43272/15/5100-41458-710158, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017, č. j. 3 Af 15/2016 – 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Specializovaný finanční úřad (dále též „správce daně“) rozhodnutími ze dne 14. 1. 2015, č. j. 7906/15/4000-50715-107911, a ze dne 20. 1. 2015, č. j. 14065/15/4000-50715-107911, zřídil zástavní právo k nemovitým věcem společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále též „dlužník“) podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), s použitím § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, k zajištění neuhrazené daně z příjmu právnických osob. Odvolání dlužníka zamítl a napadená správní rozhodnutí I. stupně žalovaný potvrdil svým rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015, č. j. 43272/15/5100-41458-710158 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce, jakožto insolvenční správce dlužníka, žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 22. 12. 2017, č. j. 3 Af 15/2016 – 55 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. [2] Městský soud v napadeném rozsudku nejprve odmítl námitku žalobce ohledně nicotnosti, respektive nezákonnosti obou správních rozhodnutí z důvodu nesprávného označení příjemce rozhodnutí. Konstatoval, že je-li v těchto rozhodnutích na prvním místě uvedeno označení právnické osoby se sídlem ve Spolkové republice Německo (dále též „Německo“), které je doplněno identifikací její organizační složky, jejímž prostřednictvím na území ČR tato podniká, nezavdává to jakoukoliv pochybnost, že je za daňový subjekt považována právě právnická osoba. Takový postup dle městského soudu nijak nesnižuje jednoznačnost identifikace příjemce rozhodnutí. Shodně městský soud neshledal důvodným tvrzení žalobce, že správci daně, popř. žalovanému nebylo zřejmé, kdo je ve věci daňovým subjektem. Odkazy na protokoly z kontrol prováděných v jiných řízeních, stejně jako výtky týkající se registračního řízení potom označil za jdoucí mimo rámec nyní posuzované věci (blíže k argumentaci městského soudu viz str. 5-6 napadeného rozsudku). [3] Za nedůvodnou shledal městský soud též námitku přepjatého formalismu, jenž měl spočívat v tom, že orgány finanční správy vycházely striktně z údajů zapsaných v katastru nemovitostí, kde však nebyla jako vlastník předmětných nemovitostí uvedena zahraniční osoba, ale její organizační složka. Zdůraznil, že správním orgánům nepřísluší posuzovat správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Dále poukázal na to, že dle žaloby se žalobce domáhal opravy údajů v katastru, avšak jeho žádost byla zamítnuta, přičemž dané rozhodnutí následně potvrdil jak Krajský soud v Hradci Králové (rozsudek ze dne 30. 9. 2015, č. j. 30 A 31/2015 – 51), tak Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 14. 4. 2016, č. j. 9 As 242/2015 – 55). Městský soud připomněl, že i případně nesprávně povolený a provedený vklad do katastru nemovitostí vyvolává právní účinky, které s ním zákon spojuje. Současně dodal, že prostředky obrany proti takovému zápisu žalobce nemůže úspěšně vznášet v rámci řízení před finančními orgány, nýbrž je třeba je řešit soukromoprávní cestou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 9 As 242/2015 – 55). Městský soud v napadeném rozsudku následně ve vztahu k otázce právní osobnosti odštěpného závodu (organizační složky) odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu, které učinil ve věci téhož žalobce v rozsudku ze dne 18. 5. 2017, č. j. 9 Afs 214/2016 – 166 (v podrobnostech k argumentaci městského soudu viz str. 6-8 napadeného rozsudku). [4] Na základě § 11 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o FS“), městský soud v napadeném rozsudku dovodil též příslušnost správce daně k vydání rozhodnutí v I. stupni (blíže viz str. 8-9). Nesouhlas pak vyjádřil jak s námitkou, dle které zástavní právo nevzniklo, neboť rozhodnutí nebyla řádně doručena (str. 9), tak s tvrzením, že jak správní rozhodnutí I. stupně, tak napadené rozhodnutí vydala a podepsala neoprávněná osoba (v podrobnostech viz str. 9-10 napadeného rozsudku). Za nedůvodný označil též související žalobní bod o porušení práv žalobce v důsledku neseznámení s podpisovými řády v rámci odvolacího správního řízení (str. 10). Závěrem napadeného rozsudku potom městský soud odmítl i poslední ze žalobních bodů, jímž žalobce namítal zmatečnost správních rozhodnutí z důvodu, že správce daně směšoval pojmy daňového subjektu, daňového dlužníka a vlastníka nemovitých věcí, přičemž pojem daňový dlužník nebyl v rozhodnutích I. stupně ani specifikován. Městský soud poznamenal, že v daném případě ve všech uvedených pozicích vystupuje zahraniční právnická osoba, přičemž daňový subjekt byl vždy řádně označen tak, že nemohlo dojít k záměně. Dle zákona potom organizační složka právnické osoby nemůže vlastnit majetek. Je proto nepochybné, že řízení bylo vedeno, a správní rozhodnutí se týkala zahraniční právnické osoby. Pojem daňového dlužníka pak definuje § 176 odst. 1 písm. c) daňového řádu, pročež nebylo třeba tento pojem vymezovat v rozhodnutích I. stupně (viz str. 10 napadeného rozsudku). [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní opakuje, že daňovým subjektem mohla být pouze zahraniční právnická osoba, tedy dlužník, ovšem správce daně nesprávně jednal s odštěpným závodem dlužníka. Rovněž zdůraznil, že odštěpný závod byl také nesprávně zaregistrován jako plátce DPH, což nebylo právně možné. Stěžovatel dále opětovně namítal, že zástavní právo platně nevzniklo, správce daně nebyl příslušný k rozhodnutí, přičemž městský soud posoudil nesprávně i otázku osoby oprávněné k vydání rozhodnutí a jejich podpisu. Městský soud nadto nezákonně dokazoval, neboť provedl důkaz podpisovým řádem a dokumentem „Určení zástupce podle § 9 odst. 7 zákona č. 234/2014 Sb.“ mimo jednání. Podle stěžovatele z napadeného rozsudku není současně zřejmé, jakého spisového materiálu byl podpisový řád žalovaného součástí, přičemž zdůraznil, že součástí správního spisu být nemohl, neboť tomu tak běžně není. Je proto zřejmé, že nebyl předložen, a pokud ano, pak to nevyplývá ani z obsahu napadeného rozsudku, ani z vyjádření žalovaného k žalobě. Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel zopakoval rovněž svou námitku ohledně zmatečnosti v označení subjektu, v rámci níž městskému soudu vytkl, že svůj závěr v tomto bodě opřel o obecné závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, aniž by v dané věci posoudil postavení organizační složky v oblasti daně z příjmů právnických osob. V kontextu označení daňového subjektu, kdy DIČ představuje IČ organizační složky, je podle názoru stěžovatele diskutabilní, o čích právech a povinnostech bylo rozhodováno. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku, při současném vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí I. stupně i napadeného rozhodnutí, eventuelně jejich zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, případně zrušení pouze napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 17. 5. 2018. V něm po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a stížnostních důvodů odkázal na napadené rozhodnutí, své vyjádření k žalobě a odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž bezvýhradně souhlasí. [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Úvodem Nejvyšší správní soudu zdůrazňuje, že se problematikou (nejen) zřizování zástavního práva vůči majetku téhož dlužníka, zastoupeného shodným insolvenčním správcem (v pozici žalobce, respektive stěžovatele), ve své rozhodovací činnosti již v minulosti opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, který taktéž zásadně vycházel již z dřívějšího r