3 As 59/2019 — Nejvyšší správní soud

3 As 59/2019- 23 - text 3 As 59/2019 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: BABY DIREKT s.r.o., sídlem Modřice, Masarykova 118, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Brno, Divadelní 6, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, o přezkoumání rozhodnutí ústředního inspektorátu žalované ze dne 20. 3. 2017, č. j. ČOI 10157/17/O100/3000/17/Hl/Št, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 62 A 120/2017 – 31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí ústředního inspektorátu žalované ze dne 20. 3. 2017, č. j. ČOI 10157/17/O100/3000/17/Hl/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 22. 12. 2016, č. j. ČOI 161868/16/3000/P/Mach/II, tak, že žalobce naplnil skutkovou podstatu deliktu podle § 19a odst. 3 písm. a) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o TPV“), tím, že jako dovozce fakturou č. FV1500542 ze dne 15. 1. 2015, adresovanou odběrateli společnosti BENEO CZ s.r.o. (dále též jen „BENEO CZ“), uvedl na trh stanovený výrobek dle nařízení vlády č. 86/2011 Sb., o technických požadavcích na hračky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 86/2011 Sb.“), nevyhovující veškerým právním předpisům, a to konkrétně jeden druh výrobku – Koloběžka Smart Trike SCOOTER, EAN 4897025790384 (dále též „koloběžka STS“), ke kterému nebyla vyhotovena technická dokumentace podle § 18 nařízení č. 86/2011 Sb., nebyl u něj proveden příslušný postup posouzení shody podle § 16 citovaného nařízení a dále dle protokolu o zkoušce č. P134233, dokument DE/40, ze dne 13. 5. 2015, vydaného zkušební laboratoří LNE ve Francii (dále též „protokol o zkoušce ze dne 13. 5. 2015“), výrobek nesplňuje zvláštní požadavky na bezpečnost dle § 9 odst. 1 v návaznosti na přílohu č. 2 nařízení č. 86/2011 Sb., konkrétně body I. 1. a 2. uvedené přílohy; tím nebyly naplněny požadavky § 13 odst. 1 a 2 zákona o TPV. Podle správních orgánů žalobce současně naplnil skutkovou podstatu deliktu podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o TPV tím, že jako dovozce fakturou č. FV1500542 ze dne 15. 1. 2015 (dále též jen „faktura ze dne 15. 1. 2015“), adresovanou odběrateli BENEO CZ, uvedl na trh stanovený výrobek dle nařízení č. 86/2011 Sb., a to konkrétně jeden druh výrobku – Koloběžka Smart Trike SCOOTER, EAN 4897025790384, který byl neoprávněně opatřen označením CE. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 20.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 62 A 120/2017 – 31 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. [2] Podstata žalobní argumentace spočívala v tvrzení, že se žalovaná nevypořádala se skutečností, že kontrolovaný výrobek byl poprvé uveden na trh EU nejpozději dne 26. 5. 2009, eventuelně dne 2. 11. 2010. Pokud by tak učinila, musela by dle názoru žalobce řízení zastavit pro zánik odpovědnosti v důsledku plynutí času, neboť v době prvého uvedení na trh dovozce (žalobce) splnil veškeré povinnosti kladené na něj co do zajištění posouzení bezpečnosti výrobku, tak aby mohl nést označení CE. Žalovaná se měla dopustit nerespektování hmotného práva, respektive přiznání zpětné účinnosti celé řadě právních předpisů. [3] S ohledem na řečené označil krajský soud za spornou otázku okamžik uvedení výrobku – koloběžky STS – na trh. Dle názoru žalobce mělo jít o datum 26. 5. 2009, případně 2. 11. 2010, kdy poprvé tento typ výrobku v rámci EU úplatně předal k distribuci – podle faktury č. FV0604791 ze dne 26. 5. 2009, respektive faktury č. FV1009099 ze dne 2. 11. 2010 (dále též jen „faktura ze dne 26. 5. 2009“ a „faktura ze dne 2. 11. 2010“) prodal jinému subjektu. Žalovaná naopak prosazovala názor, že uvedení na trh platí vždy pro konkrétní kus, k čemuž odkazovala na sdělení Komise „Modrá příručka“ k provádění pravidel EU pro výrobky 2016 (2016/C 272/01); dále jen „Modrá příručka“. Krajský soud k zodpovězení předmětné otázky nejprve odkázal na vymezení pojmu „uvedení výrobku na trh“ obsažené v § 2 písm. b) zákona o TPV. V souvislosti s ním zdůraznil, že z § 2 písm. a) téhož zákona vyplývá, že pojmem „výrobek“ se rozumí konkrétní kus zboží, nikoli typ či model výrobku. Poznamenal proto, že pojem „uvedení výrobku na trh“ je nutné vykládat jako první dodání výrobku ve smyslu jednoho konkrétního kusu na trh v rámci obchodní činnosti výrobce nebo dovozce, nikoli typu výrobku. Dodáním výrobku je potom nutné rozumět další dispozice s konkrétním výrobkem, který byl již výrobcem nebo dovozcem na trh uveden, v rámci dodavatelského řetězce, přičemž tyto následné dispozice již posouzení technických požadavků výrobku nepodléhají. Výklad předmětných pojmů, kterého se dovolává žalobce, by dle názoru krajského soudu byl v rozporu s účelem zákona o TPV, zejména s jeho § 1 odst. 1 písm. a). [4] Na uvedeném základě krajský soud shledal, že konkrétní výrobek byl v souladu s fakturou č. FV1500542 uveden na trh dne 15. 1. 2015, bez ohledu na dřívější uvedení výrobků stejného typu na trh žalobcem, kterému proto nepřisvědčil ohledně zániku jeho odpovědnost podle § 19b odst. 3 zákona o TPV, respektive dle § 8 odst. 3 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecné bezpečnosti výrobků“), neboť řízení o deliktu bylo zahájeno před uplynutím prekluzivní lhůty pro její zánik. Pro úplnost krajský soud podotkl, že na posouzení zániku odpovědnosti žalobce nic nemění ani to, že dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový přestupkový zákon“), a to s ohledem na § 112 odst. 2 tohoto zákona. [5] Jako nedůvodnou označil krajský soud též žalobní námitku aplikace předpisů, které neměly být v době uvedení výrobku na trh účinné, neboť vycházela z přesvědčení žalobce o uvedení předmětného výrobku na trh v roce 2009, případně 2010. S ohledem na uvedení výrobku na trh dne 15. 1. 2015 však žalovaná aplikovala v dané době účinné předpisy. Konečně, ve vztahu k přechodnému ustanovení § 25 odst. 1 nařízení vlády č. 86/2011 Sb., kterého se žalobce dovolával, krajský soud poznamenal, že toto jeho výklad nijak nepodporuje, neboť dopadá na situace, kdy výrobek byl v souladu s platnými právními předpisy uveden na trh a následně před jeho dodáním koncovému spotřebiteli, tj. v rámci dodavatelského řetězce, došlo ke změně právní úpravy. Změna právní úpravy, zde v podobě nařízení vlády č. 86/2011 Sb., tak nemá dle krajského soudu vliv na výrobky, které byly na trh uvedeny v souladu s právními předpisy před nabytím účinnosti citovaného nařízení a nacházejí se v dodavatelském řetězci, což však není případ žalobce. V souhrnu uvedených závěrů proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů obsažených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v níž zásadně zopakoval již dříve uplatněné námitky. Poznamenal přitom, že současně podal kasační stížnost v obdobné věci, a to proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 62 A 70/2017 – 38. V nyní projednávaném případu krajskému soudu nejprve vytkl nesprávný výklad pojmu „uvedení na trh“. S použitím zmíněného pojmu a jeho odlišením od „dodání/dodávání na trh“ se dle stěžovatele soud nevypořádal, neboť se „zaměřil obecně na termín ,výrobek‘ dle ust. § 2 písm. a) [zákona o ZVT] a tímto se pokusil odůvodnit své rozhodnutí“ (bod 9 napadeného rozsudku). Termín „výrobek“ však sporným není, předmětná koloběžka jím je, a tedy odkaz na § 2 písm. a) téhož zákona považuje stěžovatel za zcela nepatřičný. Krajský soud dle jeho názoru pominul, že § 2 písm. b) zákona o TPV definuje pojem „uvedení výrobku na trh“, jímž explicitně míní první dodání výrobku na trh, nikoliv však každého jednotlivého kusu, nýbrž první dodání typu či druhu výrobku. Při výkladu zastávaném krajským soudem by byla zcela bez významu poslední věta písmene b) citovaného ustanovení, která zmocňuje vládu, aby v případě nezbytnosti nařízením blíže vymezila pojem „uvedení na trh“ pro výrobky, na které se tento technický předpis vztahuje. Na podporu svého výkladu předmětného pojmu odkázal stěžovatel na vybraná ustanovení evropský předpisů, jmenovitě na čl. 2 odst. 1, 2, 5 a 6 nařízení Evrops