4 As 55/2020 — Nejvyšší správní soud

4 As 55/2020- 31 - text 4 As 55/2020 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. N., zast. JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem Prokešovo náměstí 8, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. SMO/589539/18/ÚHAaSŘ/Sag, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2020, č. j. 22 A 87/2018 - 43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Rozhodnutím Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (dále jen „stavební úřad“) ze dne 26. 3. 2018, č. j. MOaP/20485/18/OSŘP1/Jan, bylo podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), nařízeno vlastníkům Ing. J. N. a H. N. odstranění stavby pro reklamu směrem k ulici Nádražní, na části pozemku parc. č. X a na části pozemku parc. č. X a reklamní zařízení kolmo k ulici Nádražní na části pozemku parc. č. X, vše v katastrálním území X (dále též jen „odstraňovaná stavba“ či „stavba“). [2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. SMO/589539/18/ÚHAaSŘ/Sag, bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodnutí stavebního úřadu částečně změněno tak, že byl v odůvodnění změněn odkaz na přechodné ustanovení novely stavebního řádu. Ve zbytku bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu bylo potvrzeno. [3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 22 A 87/2018 - 43, zamítl žalobu H. N. proti napadenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stavební úřad popsal odstraňovanou stavbu tak, aby nemohla být zaměněna s jinou stavbou. Stavba tedy nebyla specifikována nedostatečně. Stavební úřad také výslovně v rozhodnutí uvedl, že odstraňovaná stavba není součástí oplocení. S tím krajský soud souhlasil, neboť podle popisu odstraňované stavby i detailních fotografií založených ve správním spise lze zcela jasně rozlišit, co je oplocení a co je nad něj přidáno (stojiny s rámy pro plachtu, resp. pro desky, na nichž se nachází reklamní texty a fotografie). Stavební úřad se v rozhodnutí zabýval také splněním zákonných znaků stavby pro reklamu a pro reklamní zařízení, přičemž krajský soud s jeho závěry souhlasil. Je zřejmé, že se nejednalo o nějaké plakátky pověšené na oplocení, nýbrž o velkou kovovou konstrukci nad stávajícím oplocením. Pokud žalobkyně v průběhu správního řízení tvrdila, že primárním cílem této stavby je oplocení pozemku a působení jako protihluková stěna, pak se krajský soud s touto námitkou neztotožnil. [4] Krajský soud v rozsudku rovněž uvedl, že odstraňovaná stavba tvoří další patro nad stávajícím oplocením, k němuž je (kromě jednoho sloupku) přišroubována. Stavební úřad tedy správně dovodil, že byla postavena až po dodatečném povolení stavby oplocení. Vzhledem k tomu, že pozemek, na němž je stavba ukotvena do země, je součástí společného jmění žalobkyně a jejího manžela a stavba oplocení byla dodatečně povolena manželovi žalobkyně, považoval krajský soud za přesvědčivě zjištěné, že stavba je rovněž součástí společného jmění manželů. Žalobkyně přitom v průběhu řízení nevznášela žádnou konkrétní argumentaci, jíž by tento závěr vyvracela. V žalobě uplatněné tvrzení žalobkyně o tom, že věc se dá nabýt i děděním, darem či jiným způsobem do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, bylo vzneseno jen v hypotetické rovině, aniž by k němu byla uvedena konkrétní verze skutečností, jež by podporovala závěr, že stavba je ve výlučném vlastnictví manžela žalobkyně. [5] Žalobkyně v řízení před krajským soudem dále namítala, že její odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu bylo neúplné a výzva k odstranění nedostatků odvolání ze dne 25. 6. 2018 postrádala poučení o následcích neodstranění vady. Žalovaný proto za takové situace neměl rozhodovat o odvolání. Krajský soud k této námitce uvedl, že žalovaný nezastavil odvolací řízení pro neodstranění vad odvolání, ale projednal odvolání věcně, podle toho, jak byla odvolací námitka vymezena v podání ze dne 12. 4. 2018, tedy tak, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro nařízení odstranění stavby. Nedostatek poučení ve výzvách stavebního úřadu tak nemohl vést k upření práv žalobkyně. Krajský soud stejně jako žalovaný vyhodnotil odvolání (kombinované ze tří podání) jako projednatelné ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatelka namítla, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili náležitosti jejího odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Tvrdila, že její odvolání nebylo projednatelné, protože neobsahovalo žádné odvolací námitky. Stavební orgán sice nejprve vyzval stěžovatelku k doplnění odvolání o odvolací námitky, tato výzva však neobsahovala poučení o následcích jejího nesplnění. Stěžovatelka v reakci na tuto výzvu uvedla jen, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro odstranění stavby, což podle jejího názoru není způsobilá odvolací námitka. Stavební úřad ji však již znovu nevyzýval k doplnění odvolání a následně toto odvolání bylo věcně projednáno. Krajský soud se však touto námitkou podrobněji nezabýval a omezil se na konstatování, že odvolání bylo projednatelné. Rozsudek krajského soudu je proto v této části nepřezkoumatelný. [8] Stěžovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem krajského soudu o tom, že stavba je součástí společného jmění stěžovatelky a jejího manžela. Krajský soud tento závěr založil na nesprávném posouzení skutkového stavu. Konkrétně podle stěžovatelky není pravda, že na pozemku parc. č. X, na němž stavba částečně stojí a jenž není ve vlastnictví stěžovatelky ani jejího manžela, není stavba ukotvena do země, nýbrž je přišroubována ke stávajícímu oplocení. Ani jedno z těchto východisek přitom není pravdivé. Stavba je ukotvena do země jak na pozemku parc. č. X, tak na pozemku parc. č. X. K oplocení přitom není přišroubována ani přichycena, a je na něm tedy zcela nezávislá. Zakládá-li tak krajský soud závěr o tom, že stavba je součástí společného jmění stěžovatelky a jejího manžela, a na zjištění, že oplocení bylo dodatečně povoleno manželovi stěžovatelky, je tento důvod nedostatečný. [9] V případě, že by předchozí námitka byla shledána nedostatečnou, argumentovala stěžovatelka i v tom smyslu, že stavba by ani teoreticky nemohla být součástí společného jmění manželů, nýbrž že by byla ve výlučném vlastnictví jejího manžela. Odkazovala přitom na podání učiněné jejím zástupcem dne 24. 9. 2015, v němž bylo uvedeno, že manžel stěžovatelky za umístěnou reklamu na oplocení pobírá od inzerenta finanční kompenzaci. Z tohoto vyjádření přitom podle stěžovatelky vyplývá, že ve správním řízení zpochybňovala skutečnost, že by stavba mohla být součástí společného jmění manželů. Pokud by tomu tak totiž bylo, pobírala by finanční kompenzaci i ona, a ne jen její manžel. Toto tvrzení však správní orgány ani krajský soud nijak nezohlednily a nevedly k němu dokazování. [10] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila i klasifikaci stavby jako stavby pro reklamu a reklamní zařízení. Tvrdila, že stavba převážně slouží jako oplocení a protihluková stěna. S touto argumentací se podle jejího názoru krajský soud vypořádal nedostatečně, když pouze uvedl, že se jedná o velkou kovovou konstrukci nad stávajícím oplocením a že ji nelze považovat za oplocení ani protihlukovou stěnu. Z tohoto závěru však nijak nevyplývá, proč by mělo jít o stavbu pro reklamu či reklamní zařízení. [11] Na základě těchto skutečností stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [12] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a uvedl, že argumentace v kasační stížnosti je účelovou dezinterpretací skutečností dokladovaných ve správních spisech. III. Posouzení kasační stížnosti [13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvod