5 As 17/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 17/2019- 29 - text 5 As 17/2019 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Dřevošrot, a.s., se sídlem Žitavského 496, Praha 5, zastoupen Mgr. Tadeuszem Zientkem, advokátem se sídlem Stodolní 31, Ostrava, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2019, č. j. 3 A 128/2018 - 54, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), uložila žalobci pokutu ve výši 450 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč za správní delikt podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“). Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie, jako výrobce paliva z biomasy uváděl v období leden 2013 až červen 2013 v ,,Prohlášení výrobce nebo dodavatele paliva z biomasy‘‘ neúplné, nesprávné a nepravdivé údaje o tom, že dodávaná biomasa pochází z cíleně pěstovaných dřevin, když bylo zjištěno, že se jednalo o dřeviny kategorie 2 písm. o) dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 477/2012 Sb., o stanovení druhů a parametrů podporovaných obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny, tepla nebo biometanu a o stanovení a uchovávání dokumentů (dále jen ,,vyhláška č. 477/2012 Sb.‘‘), konkrétně o náletové dřeviny, dřeviny z úprav nebo kácení za účelem úpravy krajiny, likvidace ovocného sadu či prořezávku ovocných stromů apod. K odvolání žalobce Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, rozhodnutím č. 902022516 ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 49/031301514, rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [2] S účinností části třinácté bodu 78. zákona č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a další související zákony (dále jen ,,zákon č. 131/2015 Sb.‘‘), přešla působnost správního orgánu rozhodujícího v posledním stupni (Státní energetické inspekce) na Energetický regulační úřad, který se stal v souladu s § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), žalovaným. [3] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘) se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu. Žalobce namítal, že z § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích paliva pro něj nevyplývala žádná povinnost, tedy ani povinnost uchovávat určité dokumenty. Termín „výrobce“ v § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích paliva je dle žalobce třeba vyložit v souladu s § 2 písm. q) téhož zákona tak, že jím je pouze „výrobce elektřiny“. Žalobce je však výrobcem paliva, tedy je jiným (předcházejícím) článkem v rámci daného výrobně-obchodního řetězce, než je výrobce elektřiny. [4] Městský soud se úvodem zabýval otázkou výkladu § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie a dospěl k závěru, že uvedené ustanovení ve svém celku zcela jednoznačně hovoří o způsobu jejich využití (druhů biomasy) pro výrobu paliv, a proto i užitý termín „výrobce“ se vztahuje na výrobce paliva z biomasy, nikoliv výrobce elektřiny. Nelze si totiž představit logický důvod, z něhož by výrobci elektřiny plynula povinnost uchovávat dokumenty o způsobu využití biomasy k výrobě paliv, když není článkem řetězce, který by palivo vyráběl. Byť by dle soudu bylo možno žalobci přisvědčit, že ve spojení s definicí „výrobce“ v § 2 zákona o podporovaných zdrojích energie by se § 7 odst. 5 téhož zákona mohl jevit nejednoznačným, přesto nemůže vyvolávat pochybnost, že spojka „nebo“, jenž je uvedena mezi výrobcem a dovozcem znamená zcela jednoznačně, že zákonodárce zde užil spojku „nebo“ právě proto, aby vyjádřil povinnost vztahující se jak k výrobci paliva z biomasy, tak i k dovozci paliva z biomasy. Městský soud tudíž v daném případě neshledal důvod pro použití zásady in dubio mitius. Námitku obdobně konstruovaného § 27 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie shledal městský soud irelevantní. Pro úplnost pak soud dodal, že ze zákona vyplývá, že výrobce paliva, výrobce tepla a výrobce elektřiny jsou tři zcela odlišné pojmy, viz znění § 49 odst. 1 zákona o podporovaných zdrojích energie. [5] K vyplňování údajů v Prohlášení výrobce nebo dodavatele paliva z biomasy podle přílohy č. 3 vyhlášky č. 477/2012 Sb. městský soud závěrem konstatoval, že jeho části „výrobce paliva“, „dodavatel paliva“ a „odběratel paliva“ vyplňuje vždy ten subjekt, který koresponduje s jeho postavením v dodavatelském řetězci; každý z těchto subjektů je povinen vyplnit i údaje v části „údaje o palivu“. Jak tedy vyplývá z vyhlášky i ze zákona o podporovaných zdrojích energie, žalobce byl povinen vyplnit údaje v části „výrobce paliva“, tak i v části „údaje o palivu“, neboť toto prohlášení je jako celek úkonem výrobce paliva z biomasy. [6] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Stěžovatel městskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [8] Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud nesprávně vyložil (a ve svém důsledku i aplikoval) § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie; zároveň pro podporu jím zastávaného výkladu předmětné právní normy využil argumentace, která je značně rozporná a sama o sobě tak zakládá nepřezkoumatelnost. Stěžovatel zdůrazňuje zřejmé interpretační nejasnosti § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie, které nemohou jít k tíži adresátů právní normy. Městský soud tedy postupoval v rozporu se zákonem, když nevzal v úvahu výše uvedené skutečnosti a § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie interpretoval v rozporu s jeho jazykovým zněním, aniž by dále zároveň uvedl, proč bylo nutné aplikovat výklad contra legem, a to navíc v neprospěch stěžovatele. [9] Stěžovatel ze znění § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie dovozuje, že předmětná povinnost uchovávat dokumenty stíhá dva typy subjektů, a to výrobce a dovozce paliva z biomasy, biokapaliny nebo bioplynu. Stěžovatel se domnívá, že zákonodárce měl v § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie na mysli „výrobce“ ve smyslu zákonné definice uvedené v § 2 písm. q) téhož zákona. Totéž dle stěžovatele jednoznačně vyplývá ze zcela analogické konstrukce § 27 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie. Stěžovatel je pak přesvědčen, že pokud zákonodárce určitý pojem v zákoně definuje, pak beze zbytku platí, že takto definovaný pojem je třeba používat a pracovat s ním naprosto striktně a nepoužívat jej v jiných souvislostech. V tomto ohledu stěžovatel upozorňuje, že ani vyhláška č. 477/2012 Sb. nesmí jít nad rámec zákona a nesmí ukládat povinnosti nad rámec zákona. [10] V další části kasační stížnosti stěžovatel shrnuje, k jakým změnám v pojmech zákona o podporovaných zdrojích energie došlo zákonem č. 131/2015 Sb. Stěžovatel má za to, že § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie, ve znění do 31. 12. 2015, představoval porušení principu právní jistoty, tedy požadavku „aby příkazy a zákazy byly v zákoně upravené tak, aby nevznikaly pochybnosti o základním obsahu právní normy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 5/92). Uvedené vady (chyby v názvosloví) však v žádném případě nemohou být na újmu stěžovateli. Stěžovatel doplňuje, že povinnost uchovávat úplné a pravdivé dokumenty byla do zákona zakotvena až s účinností od 1. 1. 2016, a rovněž, že nikde není stanovena povinnost stěžovatele ověřovat údaje v jiných částech prohlášení. [11] Závěrem stěžovatel poukazuje na nevypořádanou námitku stran neodůvodněného posouzení uvádění neúplných, nesprávných a nepravdivých údajů o stěžovatelem zpracovávaných druzích biomasy jako přitěžující okolnosti ze strany rozhodujících správních orgánů, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu zrušil. [12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem městského soudu, podle něhož použití zásady in dubio mitius v daném případě nepřicházelo v úvahu, neboť dotčený § 7 odst. 5 zákona o podporovaných zdrojích energie neumožňoval dvojí výklad. Žalovaný podotýká, že posuzovat existenci více možných výkladů právní normy není možné ze subjektivního pohledu stěžovatele, ale z obje