5 Azs 123/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 123/2020- 41 - text 5 Azs 123/2020 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. K. T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2020, č. j. 30 A 138/2019 – 46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel‘‘) podal prostřednictvím své matky dne 25. 7. 2018 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytu cizinců Karlovarský kraj (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘) žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR za účelem „sloučení s občanem ČR - otcem dítěte narozeného na území ČR“, přičemž za svého otce označil pana L. M., státního občana České republiky, a doložil svůj rodný list. Matka stěžovatele, paní T. T. L. A., je státní občankou Vietnamské socialistické republiky. [2] Správní orgán I. stupně uvedenou žádost posoudil podle § 87h odst. 2 písm. b) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“), jako žádost o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z humanitárních důvodů (za účelem sloučení rodiny). [3] Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2019, č. j. OAM-10430-40/TP-2018, správní orgán I. stupně žádost stěžovatele zamítl, neboť nebyly potvrzeny důvody dle § 87h odst. 2 písm. b) bodu 2. zákona o pobytu cizinců; žádosti z humanitárních důvodů lze vyhovět toliko tehdy, je-li důvodem žádosti společné soužití mezi nezletilým dítětem státního občana ČR a tímto občanem. Stěžovatel přitom podle správního orgánu I. stupně prokázal, že je rodinným příslušníkem občana České republiky, že je nezletilým a že jeho rodič - občan ČR, tedy otec, je na území ČR přihlášen k trvalému pobytu. Žalovaný se rovněž zabýval tím, zda stěžovatele lze skutečně ve smyslu § 4 ve spojení s § 7 zákona č. 186/2013 Sb. o státním občanství, považovat za občana České republiky, resp., zda má vietnamské i české státní občanství, jelikož v takovém případě by se na něj zákon o pobytu cizinců nevztahoval; přitom zjistil, že v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro získání českého občanství. Dále se správní orgán I. stupně zabýval otázkou společného soužití a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodil, že o společné soužití se jedná v situaci, kdy rodič s dítětem skutečně žije tak, aby mohlo dojít k realizaci rodinného života. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že společné soužití mezi stěžovatelem a jeho otcem, občanem ČR, není dáno. [4] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 11. 2019, č. j. MV-138300-4/SO-2019, zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila; v napadeném rozhodnutí uvedla, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel a jeho otec spolu nežijí a v jejich případě není dán znak společného soužití. Pokud jde o přiměřenost dopadů vydaného rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele, konstatovala žalovaná, že je nutno ji zkoumat z hlediska článku 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na nedostatek kontaktu mezi stěžovatelem a jeho otcem, nepovažovala žalovaná možné přerušení jejich styku za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele, který může následovat svou matku do Vietnamu, která tam má možnost vybudovat si zázemí. [5] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen ,,krajský soud‘‘) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. [6] Krajský soud konstatoval, že správní orgány se řádně zabývaly splněním jednotlivých podmínek § 87h odst. 2 písm. b) bodu 2. zákona o pobytu cizinců; zdůraznil, že s ohledem na situaci stěžovatele a jeho věk provedla žalovaná posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí jak z hlediska článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak čl. 10 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Na základě rekapitulovaného obsahu zjištění, která ve správním řízení učinily správní orgány, krajský soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že správní orgány rezignovaly na posouzení přiměřenosti dopadů svých rozhodnutí do soukromých a rodinných poměrů stěžovatele. Správní orgány se zabývaly jak situací stěžovatele, tak jeho otce; matka jim tuto možnost zúžila svým odmítnutím výpovědi, ale její situace je správním orgánům známá již z řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu (její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2018, č. j. MV-51008-4/SO – 2018, byla krajským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 170/2018 zamítnuta). [7] Dále soud uvedl, že stěžovatel ve správním řízení a v žalobě představil pouze velmi nekonkrétní argumentaci, v níž neuvedl žádné specifické okolnosti, které by snad mohly v posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správních orgánů do jeho soukromých a rodinných poměrů hrát roli. Tvrzení stěžovatele, že se o něj jeho rodiče vzorně starají, s ohledem na svědeckou výpověď jeho otce neobstojí; ten jednoznačně vypověděl, že kromě občasných finančních příspěvků se na výchově a péči o stěžovatele nijak nepodílí, vídá se s ním cca dvakrát měsíčně a souhlasil by s jeho vycestováním do Vietnamu. Takový postoj otce podle názoru soudu nelze nazvat vzorným staráním se o jednoleté dítě. Pokud jde o situaci matky, která o stěžovatele skutečně pečuje a na jejíž péči je ostatně s ohledem na svůj věk závislý, soud odkázal na žalobu matky, která byla krajským soudem pravomocně zamítnuta; bude tak muset z území České republiky odcestovat do Vietnamu. [8] Krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí nebude pro stěžovatele znamenat odloučení od pečujícího rodiče; vzhledem k jeho věku si stěžovatel nemohl na území České republiky ještě vytvořit své vlastní sociální zázemí v podobě přátel či kolektivu mateřské školy; jeho vycestování tak pro něj ani nebude fakticky znamenat vytržení z jeho sociálních vazeb a odloučení od jemu známého kolektivu. [9] Proti uvedenému rozsudku stěžovatel nyní brojí kasační stížností. Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [10] Stěžovatel má za to, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi žalobními námitkami, konkrétně zejména s námitkou nepřiměřenosti vydávaného rozhodnutí, potažmo rozporu napadeného rozhodnutí s mezinárodními úmluvami. Stěžovatel zdůrazňuje, že má především skrze osobu svého otce nárok na státní občanství; veškeré jeho konání se však vzhledem k věku odvíjí od konání zákonných zástupců. Tím, že stěžovatel žádost o sloučení s otcem – občanem ČR nevymezil žádnými konkrétními právními termíny, správní orgány na základě vlastních domněnek aplikovaly nepřiléhavě § 66 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a správní soud tento postup následně aproboval. Stěžovatel však zcela zjevně apeloval nikoli přímo na humanitární rozměr své situace, ale na „důvody zvláštního zřetele hodné“ dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě bylo namístě přinejmenším jej poučit o významu právních pojmů, případně vyzvat k odstranění vad žádosti či doplnění skutkových zjištění; nic z toho se však nestalo. [11] Stěžovatel dále poukazuje na dlouhodobou nejednotnost aplikační praxe MVČR v otázce pobytů dle § 66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a argumentuje důvodovou zprávou k uvedenému ustanovení, podle níž se zařazení důvodů do jednotlivých kategorií může prolínat; posuzovat však žádost podřaditelnou pod oba zákonné důvody prizmatem pouze jedné z dispozic je postupem v rozporu se základní zásadou správního práva o posuzování podání dle jeho obsahu. Přiléhavost důvodu dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců konkrétní situaci stěžovatele (tj. komplikovaná rodinná situace nepodřaditelná pod jiná ustanovení zákona o pobytu cizinců) judikoval již dříve Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 Azs 371/2017 – 54, odst. 22; tím, že krajský soud tento výklad neakceptoval, došlo k nesprávnému posouzení právní otázky. Stěžovatel je přesvědčen, že z jím formulovaných žalobních námitek bylo zjevné, z jakých důvodů brojí proti napadenému rozhodnutí, nicméně soud se zprostil povinnosti na nepřezkoumatelnost reagovat s tím, že žalobní námitky považuje za příliš obecně formulované. [12] Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgány a soud naprosto nesprávně posoudily zájmy nezletilého stěžovatele. V souvislosti s tím stěžovatel odkazuje