7 As 201/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 201/2018- 75 - text 7 As 201/2018 - 80 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Okresní hospodářská komora Opava, se sídlem Nádražní okruh 27, Opava, zastoupena JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kapitána Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 30 Af 19/2016 - 207, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2014, č. j. ÚOHS-S162/2014/VZ-13682/2014/511/ABr, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o veřejných zakázkách“), za což jí uložil pokutu 30 000 Kč. Deliktního jednání se žalobkyně měla dopustit tím, že nezadala veřejnou zakázku „Investice do podpory opavského regionu aneb vzdělávání zaměstnanců členů Okresní hospodářské komory Opava“ v některém z druhů zadávacích řízení uvedených v § 21 zákona o veřejných zakázkách a dne 19. 5. 2011 uzavřela s dodavatelem TEMPO TRAINING & CONSULTING a. s. smlouvu o dodávce služeb na plnění předmětné zakázky, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Podle správního orgánu byla žalobkyně v postavení veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. K tomu správní orgán poukázal na povahu její činnosti (vydává tzv. A. T. A. karnety, tj. celní dokumenty sloužící pro potřeby dočasného bezcelního vývozu různých druhů zboží a dále vykonává činnost kontaktního místa veřejné správy Czech point), přičemž v rozpočtovém roce 2011 činily její příjmy od státu více než 50 % všech jejích příjmů. S ohledem na předpokládanou hodnotu veřejné zakázky (9 413 500 Kč) měla žalobkyně povinnost tuto veřejnou zakázku zadat v některém ze zadávacích řízení uvedených v zákoně o veřejných zakázkách. [2] Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí rozkladem, předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 22. 12. 2015, č. j. ÚOHS-R249/2014/VZ-45630/2015/321/MMI, rozklad žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ztotožnil se se správním orgánem I. stupně i v tom, že žalobkyně je veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. II. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl. Neshledal důvodnou námitku poukazující na nesplnění podmínek uvedených v § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud v napadeném rozsudku po detailním posouzení činnosti žalobkyně dospěl k závěru, že naplňuje podmínky veřejného zadavatele v § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, a žalobní námitky zamítl jako nedůvodné. Správní orgány své závěry náležitě a správně odůvodnily. K námitce poukazující na nesprávné posouzení naplnění materiální stránky deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách pak soud uvedl, že ji žalobkyně vznesla poprvé až v doplnění žaloby, v podané žalobě taková argumentace obsažena nebyla. Podle § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Lhůta pro podání žaloby činí podle § 72 odst. 1 s. ř. s. dva měsíce od oznámení rozhodnutí žalobci písemným vyhotovením rozhodnutí. Námitka nesprávného posouzení aplikace § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách byla uplatněna opožděně (§ 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.), soud se jí proto věcně nezabýval. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost. Namítala, že nebyla naplněna materiální stránka předmětného správního deliktu. Tuto námitku měl krajský soud vypořádat i přesto, že ji stěžovatelka uplatnila až po lhůtě pro podání žaloby. Otázku, zda bylo posuzované jednání trestné, jsou totiž správní soudy povinny posuzovat z moci úřední. Dodala, že fakticky postupovala v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, konkrétně s těmi ustanoveními, která upravují zjednodušené podlimitní řízení. Materiálně splnila všechny požadavky předepsané pro zjednodušené podlimitní řízení. Z celkového postupu stěžovatelky před i v průběhu předmětného výběrového řízení je patrné, že jejím záměrem bylo uskutečnit transparentní a nediskriminační výběrové řízení. Stěžovatelka tedy postupovala v souladu s § 6 zákona o veřejných zakázkách, resp. neporušila zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Stěžovatelka má tudíž za to, že v posuzovaném případě nemohlo dojít k porušení či ohrožení právem chráněného zájmu a tím ani k naplnění materiální stránky správního deliktu. Dále namítala, že ji nelze považovat za veřejného zadavatele. Zdůraznila, že nikdy nebyla konečným příjemcem prostředků poskytnutých jí prostřednictvím dotací. Pro naplnění hypotézy § 2 odst. 2 písm. d) bodu 2 zákona o veřejných zakázkách je však nutná příčinná souvislost mezi výdaji státu či jiného veřejného zadavatele a činností financovaného subjektu. Dotace, kterou stěžovatelka obdržela na financování posuzovaného zadávacího řízení, však nesloužila pro zabezpečení jejího fungování, jejím cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti českých podnikatelů. Svůj vztah k poskytovateli dotace stěžovatelka nepovažuje za vztah úzké závislosti, jímž Soudní dvůr Evropské unie argumentoval v rozsudku ze dne 3. 10. 2000 ve věci C-380/98, University of Cambridge, neboť stát žádným způsobem nezasahoval do výběru jejích dodavatelů. Stěžovatelka se navíc domnívá, že krajský soud uvedený rozsudek Soudního dvora dezinterpretoval. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že vykonává činnost uspokojující potřeby veřejného zájmu, která nemá obchodní ani průmyslovou povahu. Z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a současně i rozhodnutí správních orgánů, a vrácení věci k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační shrnul argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí a v rozsudku krajského soudu. Podle žalovaného je rozsudek krajského soudu správný. Stěžovatelka přehlíží, že byla zřízena ve veřejném zájmu za účelem vytváření příležitostí pro podnikání a jeho rozvoj. Pro posouzení povahy dotací poskytnutých stěžovatelce považuje žalovaný za klíčové, že za ně stěžovatelka státu neposkytla žádné protiplnění. Je třeba rozlišovat finanční protiplnění za službu od situace, kdy stát poskytl platbu, aby dostál svým povinnostem v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací. Finance poskytnuté od státu nemusejí mít vztah ke konkrétní činnosti, kterou stěžovatelka výslovně naplňuje veřejný zájem. V. [6] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2019, č. j. 7 As 201/2018 - 52, bylo řízení o kasační stížnosti přerušeno. Důvodem přerušení bylo to, že při předběžném projednávání věci sp. zn. 10 As 156/2018 (mající obdobný skutkový a právní základ) desátý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že v jeho judikatuře existuje nejednotný přístup ohledně otázky, zda je správní soud povinen se věcně zabývat opožděně uplatněnou žalobní námitku zpochybňující naplnění formálního či materiálního znaku správního deliktu. Usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 10 As 156/2018 - 99, proto desátý senát Nejvyššího správního soudu postoupil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení otázky, zda „jsou soudy ve správním soudnictví povinny vypořádat opožděně uplatněnou žalobní námitku zpochybňující naplnění formálního či materiálního znaku správního deliktu, a to i přesto, že naplnění takovéhoto znaku žalobce ani nepřímo včas uplatněnou námitkou nezpochybnil.“ O uvedené otázce rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018 - 110. V návaznosti na uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 4. 2020 vyslovil, že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 6 s. ř. s.). [7] V návaznosti na rozhodnutí rozšířeného senátu doručila stěžovatelka soudu k věci vyjádření, ve kterém uvedla, že právní závěr rozšířeného senátu je třeba vykládat vždy ve vztahu ke konkrétním aspektům projednávané věci. Ani rozšířený senát nevylučuje, aby v určitých případech byly správními so