8 Ads 94/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 94/2018- 72 - text 8 Ads 94/2018-74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Radana Malíka a Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: E. L., zast. opatrovníkem JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem Na stráni 857, Železný Brod, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2017, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2018, čj. 60 Ad 5/2017-105, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Řízení o kasační stížnosti v části týkající se odměny a náhrady výdajů ustanovenému opatrovníku JUDr. Vlastimilu Motlíkovi se přerušuje. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované ze dne 12. 12. 2014, č. j. X, byla žalobci (dále „stěžovatel“) podle § 56 odst. 1 písm. d) a § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a s přihlédnutím k čl. 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, od 19. 10. 2012 zvýšena výše invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, čj. 9 Ads 32/2016-28, původně vydané rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2015, čj. X, kterým žalovaná zamítla námitky stěžovatele a potvrdila prvostupňové rozhodnutí, zrušil společně s rozsudkem krajského soudu, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku námitky opětovně zamítla a prvostupňové rozhodnutí ze dne 12. 12. 2014 potvrdila. Následně podanou žalobu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) kasační stížností nyní napadeným rozsudkem dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou. [2] Krajský soud nechal v řízení zpracovat posudek posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, přičemž jeho pracoviště v Ústí nad Labem tento posudek zpracovalo dne 25. 1. 2018 (dále jen „posudek ze dne 25. 1. 2018“). V napadeném rozsudku krajský soud uvedl, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, medicínskou a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný, přesvědčivý a správný. [3] Posudková komise vypracovala posudek v řádném složení, rekapitulovala nejvýznamnější lékařské zprávy a mohla tak sledovat progresi zdravotních potíží stěžovatele od dětství. K dispozici měla neurologické nálezy, jak předcházející datu změny stupně invalidity, tak nálezy starší, na jejichž podkladě byl v minulosti zdravotní stav stěžovatele opakovaně hodnocen, což také posudková komise reflektovala. Posudková komise dostatečně zdůvodnila, že datum změny stupně invalidity byl stanoven na 19. 12. 2012. Neopomenula, že stěžovatel trpěl od dětství dětskou mozkovou obrnou. Přihlédla k tomu, že stěžovatel chodil do školy, přičemž zmínila, že po jejím absolvování nezvládl učební obor. Hodnotila ale, že stěžovatel nastoupil do práce, a to u různých firem v dělnických profesích, zřejmě bez úlev zohledňujících jeho postižení. Proto na pracovních pozicích vydržel jen krátce, čemuž odpovídá uznání osobou zdravotně znevýhodněnou. [4] Soud souhlasil se závěrem žalované, dle kterého byl stěžovatel od 24. 1. 2000 do 31. 12. 2009 částečně invalidní podle § 44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. V této době tedy nebyl plně invalidní podle § 39 tohoto zákona. Od 1. 1. 2010 do 18. 10. 2012 byl stěžovatel invalidní pro invaliditu II. stupně. Teprve od 19. 10. 2012 k datu vydání napadeného rozhodnutí byl invalidní pro invaliditu III. stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, neboť došlo k poklesu pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 70 %. Žalovaná proto nepochybila, pokud pro invaliditu III. stupně zvýšila stěžovateli důchod od 19. 10. 2012. [5] Žalovaná neměla na základě uvedených závěrů důvod k tomu, aby byla stěžovateli poskytnuta dávka invalidního důchodu v mimořádných případech, tzv. invalidní důchod z mládí, a stěžovatel ani v průběhu správního řízení v tomto smyslu neuplatnil námitku. Z lékařských posudků nevyplynulo, že by v minulosti došlo k posudkovým omylům a že bylo na místě považovat stěžovatele za plně invalidního (resp. invalidního ve III. stupni invalidity) před 18. rokem věku. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Stěžovatel v kasační stížnosti napadá závěry uvedené v posudku ze dne 25. 1. 2018, který vzal krajský soud za základ svého rozhodnutí. Posudková komise se v něm nevypořádala s obdobím před 24. 1. 2000, tj. s obdobím, kdy stěžovatel mohl nabýt potřebnou kvalifikaci pro výkon práce. Na str. 3 a 4 však posudková komise uvádí zjištění, dle kterých je jednoznačně prokázané, že stěžovatel je invalidou z mládí. Stěžovatel již před 18 rokem života trpěl takovými omezeními, která měla za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Stěžovatel nemohl získat potřebné doby pojištění a na jeho situaci měl být aplikován § 42 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla formální náležitosti, které zdravotní posudek musí obsahovat, jakož i to, že stanovení data vzniku a posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou, o které si soud nemůže učinit úsudek sám. Posudek ze dne 25. 1. 2018 uznal stěžovatele invalidním pro invaliditu třetího stupně až od 19. 10. 2012, tj. po 18. roce věku, a proto mu nárok na výpočet invalidního důchodu podle § 42 zákona o důchodovém pojištění nevznikl. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátemv souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [9] Nejvyšší správní soud zmíněným rozsudkem sp. zn. 9 Ads 32/2016 zrušil předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 1. 2. 2016, č. j. 60 Ad 11/2015 – 79, ve výroku I. a II. (ponechal nezrušený výrok o náhradě nákladů ustanovenému opatrovníku), z toho důvodu, že si krajský soud nebyl oprávněn udělat vlastní úsudek o zdravotním stavu stěžovatele. Kasační soud i proto nyní souhlasí s krajským soudem, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázka odborná (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud tedy sám zdravotní stav nepřezkoumává. Správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změně jejího stupně, resp. v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný, přesvědčivý a určitý (viz konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003-54, ze dne 3. 4. 2013 čj. 6 Ads158/201224, ze dne 15. 5. 2013, čj. 6 Ads 11/2013-20), případně, bylo-li to namítáno, zda byla příslušná posudková komise řádně obsazena. [10] Dle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění účinném do 31. 12. 2009 platilo, že [n]a plný invalidní důchod má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je plně invalidní, jestliže plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu (§ 40). [11] Zákonem č. 306/2008 Sb., byl s účinností od 1. 1. 2010 uvedený § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění změněn do současně podoby: „Na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je invalidní pro invaliditu třetího stupně, jestliže tato invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu (§ 40). Za invaliditu třetího stupně se pro účely věty první považuje též takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Při posuzování invalidity pro účely nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně podle věty první se neprovádí srovnání se stavem, který byl u osoby uvedené ve větě první před vznikem dlouhodo