8 Afs 282/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 282/2018- 44 - text 8 Afs 282/2018-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: P. H., zastoupený JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem Královský vršek 25, Jihlava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2016, čj. 166652/2016-900000-304.1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, čj. 31 Af 72/2016-50, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, čj. 31 Af 72/2016-50, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2016, čj. 16665-2/2016-900000-304.1, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále „celní úřad“) ze dne 9. 12. 2015, čj. 186009-530000-42. Celní úřad tímto rozhodnutím zřídil zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví žalobce z důvodu zajištění nedoplatků evidovaných na daňovém účtu žalobce, a to nedoplatku na DPH, spotřební dani a exekučních nákladů v částce 209 657,93 Kč, a rovněž z důvodu zajištění budoucích daňových pohledávek v podobě penále ve výši 400 000 Kč. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž argumentoval, že právo vyměřit nedoplatek bylo promlčeno, což tvrdil již v minulosti v různých podáních a opravných prostředcích. Exekuční titul (platební výměr) byl totiž vydán již 16. 10. 1995 a od 1. 1. 1996 počala běžet promlčecí lhůta. Žalobce nesouhlasí s tím, že se daná lhůta přerušila podáním návrhu na výkon rozhodnutí k Okresnímu soudu v Pelhřimově dne 15. 8. 2000, což dovozuje z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. 5 Afs 86/2009-55. Podle něj úkonem přerušujícím běh promlčecí lhůty ve smyslu § 282 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002 (dále jen „celní zákon“), není úkon soudu či soudního exekutora o výkon rozhodnutí nebo v řízení exekučním. Takovým úkonem není ani návrh na prohlášení o majetku ze dne 4. 2. 2003, jelikož nejde o úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku. Běh promlčecí lhůty nemohla přerušit ani upomínka ze dne 27. 11. 2009, jelikož se jedná pouze o formálně-právní úkon, který již byl jednou učiněn v roce 1995 a jeho účelem nebylo vymožení nedoplatku, ale pouze přerušení promlčecí lhůty. [3] Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Odkázal na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu s tím, že přerušující účinky mají pouze takové úkony celního orgánu, které tento orgán sám učinil v rámci řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení (např. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či návrh na nařízení exekuce). Návrh na výkon rozhodnutí je úkonem, který činí sám celní orgán a žalobce byl o tomto úkonu zpraven. Ten tak přerušil běh promlčecí lhůty, která nově začala běžet opět od 1. 1. 2001. Návrh na prohlášení majetku je opět úkonem učiněným celním orgánem a nikoliv pouze soudem. Pokud o tomto úkonu byl žalobce zpraven ještě před uplynutím promlčecí lhůty, jedná se o úkon, který běh lhůty přerušuje. Zjevně směřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku, neboť jeho cílem je zjistit majetek dlužníka vhodný ke zpeněžení v rámci následného výkonu rozhodnutí. Kvalifikovaným úkonem je také z důvodu, že odepření součinnosti či uvedení nepravdivých údajů je sankcionováno trestním právem. Úkonem způsobilým přerušit běh promlčecí lhůty je rovněž upomínka, o které to výslovně říká § 282 odst. 6 celního zákona ve znění účinném v době vzniku celního dluhu. Šestiletá promlčecí lhůta tak počala opět běžet dne 1. 1. 2010 a rozhodnutí celního úřadu o zřízení zástavního práva, nebylo vydáno po skončení promlčecí lhůty. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Předně akceptoval závěr krajského soudu, že podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty. Stále však trvá na tom, že podáním návrhu na prohlášení majetku a písemnou upomínkou k přerušení běhu této lhůty nedošlo. Návrh na prohlášení majetku totiž nesměřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku. Sám krajský soud uvedl, že cílem tohoto úkonu je pouze zjistit majetek, který je vhodný k následnému výkonu rozhodnutí. Účel a význam tohoto institutu je tak zcela odlišný od provedení výkonu rozhodnutí, resp. od podání návrhu na výkon rozhodnutí. Samotné prohlášení o majetku žádným způsobem nesměřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku a celní úřad na základě prohlášení o majetku nečiní žádný úkon k vymožení či vybrání nedoplatku. Stejně tak mohl žalovaný např. žádat o součinnost a zjišťovat, zda má žalobce účet u banky, je plátcem sociálního a zdravotního pojištění nebo je na jeho jméno evidováno nějaké vozidlo. Takové žádosti by také nebyly úkony způsobilými přerušit běh promlčecí lhůty. [5] Upomínka ze dne 27. 11. 2009 je podle stěžovatele obecně způsobilá přerušit běh promlčecí lhůty na základě § 282 odst. 6 celního zákona. Tento typ upomínky však byl žalobci zaslán již v roce 1995. Pokud žalovaný zasílal písemnou upomínku opakovaně i v roce 2009, jedná se pouze o formálně-právní úkon, který není způsobilý přerušit běh promlčecí lhůty a jeho účelem není vybrat nebo vymoci nedoplatek, ale pouze přerušit běh promlčecí lhůty. Účelem právní úpravy přerušení běhu promlčecí lhůty je, aby celní úřad mohl činit kroky k vymožení nedoplatku. Žalovaný však byl po zaslání upomínky opět takřka šest let nečinný. [6] Ačkoliv má stát podle stěžovatele k uplatnění práva delší promlčecí lhůty než fyzické a právnické osoby a také lepší nástroje k vymožení pohledávek, těchto „nadstandardů“ nevyužíval. Celní úřad začal činit kroky vedoucí k vymožení pohledávky až v posledním roce z dvacetileté lhůty, ve které zákon pohledávku umožňuje vymáhat. Taková nečinnost je neslučitelná s principy právního státu, ústavním právem a je nepřípustné, aby stát činil pouze kroky, kterými není sledován zásadní účel exekučního řízení, nýbrž pouze odložení promlčecí lhůty. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že se ztotožňuje s krajským soudem, přičemž napadené rozhodnutí nebylo vydáno po skončení promlčecí lhůty. Ve vztahu k námitce, že byl nečinný, žalovaný zdůraznil, že právní předpisy nestanoví absolutně závazný postup (ve smyslu hierarchické realizace kroků směřujících k vymáhání nedoplatků) ani závazný časový rámec kdy je má činit. Limitem jsou v tomto směru pouze lhůty pro výběr a vymáhání cla. Vzhledem k tomu, že délku vymáhání nedoplatku přímo ovlivňuje vždy dlužník a jeho ochota a schopnost vzniklý nedoplatek uhradit, považuje stěžovatel námitku za zcela absurdní, neboť to byl sám stěžovatel, kdo měl vůči státu dluh a mohl svým chováním přímo ovlivnit dobu vymáhání. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vznesl kasační námitku, která se týká výkladu celního zákona. Konkrétně se jedná o otázku, zda úkony, které činily celní orgány, měly v dané věci povahu „úkonu směřujícího k vybrání nebo vymožení nedoplatku“, který ze zákona přerušuje běh promlčecí lhůty. V dané věci sporné úkony spočívaly v podání návrhu na prohlášení o majetku dle § 260a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a opakované písemné upomínce dle § 282 odst. 6 celního zákona. [11] Relevantní právní úpravu v dané věci představuje § 282 celního zákona (účinného v době rozhodné pro danou věc). Podle něj se právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným (odst. 1). Je-li proveden úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl dlužník o tomto úkonu zpraven; nedoplatky cla lze však vymáhat nejpozději do 20 let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným (odst. 2). Úkonem k vymáhání nedoplatku cla je také písemná upomínka o zaplacení cla doručená dlužníkovi (odst. 6). [12] Jak již bylo výše zmíněno, otázkou promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek celního dluhu se již v minulosti zabýval též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora již označeném usnesení sp. zn. 5 Afs 86/20