1 Azs 116/2021 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 116/2021- 29 - text pokračování 1 Azs 116/2021 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: T. H. N., zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2021, č. j. MV-182027-4/SO-2020, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2021, č. j. 57 A 7/2021-36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 8, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podala dne 21. 6. 2019 žádost o vydání zaměstnanecké karty na pracovní pozici Pomocná dělnice ve výrobě ve společnosti LAMONTEX a.s. K žádosti přiložila mimo jiné pracovní smlouvu a mzdový výměr, ve kterém bylo stanoveno, že žalobkyně obdrží mzdu ve výši 82,40 Kč za hodinu. Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost zamítlo nejprve rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019, č. j. OAM-40618-9/ZM-2019, a následně ze dne 19. 5. 2019, č. j. OAM-40618-32/ZM-2019, neboť shledalo, že pobyt žalobkyně není ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), v zájmu ČR. Obě rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaná zrušila a vrátila mu je k dalšímu řízení. [2] Po zrušení druhého rozhodnutí zaslal správní orgán I. stupně žalobkyni výzvu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, ve které jí sdělil, že dle předložených dokladů je její měsíční mzda nižší, než je současná základní sazba měsíční minimální mzdy [14.600 Kč dle nařízení vlády č. 347/2019 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 347/2019 Sb.“)]. Poučil ji, že nesplnění této podmínky stanovené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců má za důsledek zamítnutí žádosti. Správní orgán I. stupně následně vyhověl žádosti žalobkyně o přerušení řízení za účelem odstranění nedostatku požadovaného dokladu. Řízení přerušil na dobu kratší, než požadovala žalobkyně. Žalobkyně nový doklad ve stanovené lhůtě 14 dnů nedoložila, a proto správní orgán I. stupně její žádost v pořadí třetím rozhodnutím ze dne 12. 10. 2020, č. j. OAM-40618-44/ZM-2019, zamítl. Žalovaná toto rozhodnutí potvrdila napadeným rozhodnutím. Nezohlednila přitom mzdový výměr, který žalobkyně zaslala správnímu orgánu I. stupně po vydání jeho rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že základní měsíční mzda činí 14.600 Kč a prémie a odměny 10 Kč za hodinu při plnění normy. [3] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem vyhověl žalobě žalobkyně, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V napadeném rozsudku se zabýval jedinou spornou otázkou, konkrétně výkladem § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podmínky vymezené v tomto ustanovení je dle krajského soudu třeba zkoumat z materiálního a nikoli formálního hlediska (k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2021, č. j. 1 Azs 483/2020-58). Správní orgány hodnotily naplnění podmínky pouze po formální, nikoli materiální stránce. Na jedné straně považovaly pracovní smlouvu za platně uzavřenou a v době jejího uzavření a podání žádosti též za naplňující požadavek na ujednání o mzdě, která nebyla nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, na druhé straně ovšem neměly podmínku za naplněnou z důvodu změny právního předpisu určujícího výši minimální mzdy, ke které došlo až v průběhu správního řízení. [4] Ustanovení § 111 a § 112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), poskytuje všem zaměstnancům, cizince nevyjímaje, ochranu, aby v základním pracovněprávním vztahu obdrželi za vykonanou práci odměnu alespoň ve výši minimální mzdy. Zákon pro případy, kdy by mzda nedosáhla výše příslušné sazby minimální (resp. zaručené) mzdy, stanovuje zaměstnavateli povinnost poskytnout zaměstnanci doplatek do výše minimální (resp. zaručené) mzdy, přičemž tento doplatek se pokládá za součást mzdy. Každý zaměstnanec (včetně cizinců) podléhá ochraně zákoníku práce a má zákonný nárok nejen na mzdu sjednanou v pracovní smlouvě (popř. určenou mzdovým výměrem), ale též na doplatek do výše minimální (resp. zaručené) mzdy. [5] Soud označil podmínku dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců z materiálního hlediska za splněnou, neboť žalobkyně měla uzavřenu platnou pracovní smlouvu a měla nárok na mzdu v ní sjednanou, která v době předložení žádosti o zaměstnaneckou kartu dne 21. 6. 2019 přesahovala tehdy platnou výši minimální, resp. zaručené mzdy, což je nesporné. Poté, co s účinností od 1. 1. 2020 došlo k navýšení minimální, resp. zaručené mzdy, by dále měla nárok na doplatek ve výši rozdílu mezi sjednanou mzdou a minimální (resp. zaručenou) mzdou. Smysl podmínky je tak naplněn již uzavřením a doložením platné pracovní smlouvy, nikoli tím, že při každé změně právního předpisu stanovujícího výši minimální (resp. zaručené) mzdy bude výše mzdy sjednaná v pracovní smlouvě upravena. Výklad žalované, podle něhož musí správní orgány i v případě platně uzavřených a v řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu řádně doložených pracovních smluv dogmaticky trvat na existenci výslovného ujednání o mzdě v takové výši, která nebude ke dni vydání rozhodnutí nižší než aktuálně předepsaná základní sazba měsíční minimální mzdy, je výkladem přepjatě formalistický (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09). II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Závěr krajského soudu dle stěžovatelky odporuje smyslu zákona. Jeho výklad by vedl k tomu, že by se ustanovení zákona o pobytu cizinců stanovující požadavek mzdy, platu či odměny, které nebudou nižší než minimální mzda, stalo nadbytečným, neboť je tento požadavek garantován jinými právními předpisy. Zákonné podmínky pro vydání zaměstnanecké karty by bylo možné považovat za splněné, i kdyby mzda cizince v předložené pracovní smlouvě dosahovala částky nižší, než je výše minimální mzdy. Takovýto záměr zákonodárce však nelze dovodit z důvodové zprávy ani z textu daného ustanovení. Při výkladu nelze popřít tezi racionálního zákonodárce, který postupuje logicky, zachovává jednotu a nerozpornost právního řádu a nečiní jeho součástí nadbytečná nebo duplicitní zákonná ustanovení. [8] Krajský soud rovněž nezohlednil, že výše odměny, mzdy či platu ve výši alespoň základní sazby měsíční minimální mzdy se vztahuje ke všem smlouvám předkládaným dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to bez ohledu na rozsah práce. V projednávaném případě se sice nejedná o situaci sjednané kratší pracovní doby, nicméně pro obecný výklad daného ustanovení má tato úvaha význam. [9] Dále stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 511/2019-38, který se týkal obdobného případu a ve kterém soud posuzoval situaci, kdy cizinec k žádosti předložil potvrzení o bezdlužnosti, které se s ohledem na délku vedeného řízení stalo neaktuálním. Krajský soud přitom nezpochybnil, že správní orgány rozhodují podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. [10] Stěžovatelka dále citovala § 113 odst. 3, § 307 odst. 1 a § 113 odst. 4 větu druhou zákoníku práce a upozornila na skutečnost, že žalobkyně může vznést námitku neplatnosti výše stanovené mzdy podle § 586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [11] Smyslem a účelem § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců jistě není pouhá deklarace požadavku minimální mzdy, která je zaručena na základě jiných právních předpisů, ale požadavek, aby ke dni vydání zaměstnanecké karty obsah pracovněprávních smluv odpovídal zákonným podmínkám. Slouží tedy k ochraně žalobkyně, aby se uvedeného doplatku podle § 111 zákoníku práce nemusela domáhat po nástupu do práce v případě, že tak zaměstnavatel dobrovolně neučiní. [12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s obsahem napadeného rozsudku. Minimální mzda je jí zaručena nařízením vlády č. 347/2019 Sb. bez ohledu na obsah uzavřené smlouvy. Nav