2 As 126/2020 — Nejvyšší správní soud

2 As 126/2020- 53 - text 2 As 126/2020 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Imex Group, s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupená JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 9. 12. 2016, č. j. 124300/2016-TO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 8 A 40/2017 – 52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ministra zahraničních věcí (dále jen „ministr“) ze dne 9. 12. 2016, č. j. 124300/2016-TO (dále jen „napadené rozhodnutí“), byl (již počtvrté) zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2007, č. j. 100000/20-2007-RVI (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla odmítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění (dále jen „InfZ“), požadující: 1/ seznam všech skupin vojenského materiálu (dále jen „SVM“) konkretizovaných na jednotlivé konkrétní komodity, jejichž dovozu či vývozu do konkrétních zemí brání relevantní denial (SVM, kterou nelze do konkrétní země dovážet či vyvážet), 2/ seznam všech obchodních společností, u nichž uzavření obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial (obchodník, se kterým nelze obchodovat vůbec či s konkrétním SVM), 3/ seznam zemí, u nichž obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial (země, do které nelze dovážet či vyvážet konkrétní SVM). [2] Rozhodnutí ministra zahraničních věcí napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Poukázala na to, že všechna předcházející rozhodnutí ministra zahraničních věcí týkající se předmětné žádosti byla zrušena městským soudem (jeho rozsudky ze dne 26. 5. 2009, č. j. 6 Ca 110/2007 - 60, ze dne 15. 5. 2014, č. j. 5 A 9/2010 - 47, a ze dne 10. 11. 2016, č. j. 11 A 143/2014 - 37); napadené rozhodnutí je přitom ze stále stejných důvodů nepřezkoumatelné, neboť dostatečně neodůvodňuje, proč se jedná o utajované informace, které nelze poskytnout podle InfZ. Namítala, že byla krácena ve svých právech na řádné poučení a současně jí byla upřena možnost účastnit se řízení. Učiněné správní uvážení dle ní zásadně překročilo své meze. Ministr své rozhodnutí opírá o „Kodex chování EU při vývozu zbraní“, přičemž však není zřejmé, jaký dokument má na mysli a jaká je jeho právní závaznost; není-li totiž obecně závazným právním předpisem, musí být proveden jako listinný důkaz, což se nestalo. Zdůraznila, že nežádala o poskytnutí informace o konkrétních denialech (obsah rozhodnutí příslušného orgánu jiného členského státu EU), nýbrž toliko o poskytnutí informací z nich vycházejících, jež jsou následně v konkrétním (licenčním) řízení stejně přístupné pro jeho účastníky. Dále rozporovala naplnění podmínek § 7 InfZ pro odmítnutí požadovaných informací z důvodů jejich utajení; ministr nesprávně naznal, že není oprávněna se s nimi seznamovat, přestože její jednatelé jsou držiteli osvědčení fyzické osoby pro seznamování se s utajovanými informacemi pro stupeň utajení důvěrné. Žalobkyně přitom toto oprávnění využívá vždy, když se v řízeních o vydání licencí ke konkrétním obchodům s vojenským materiálem vedených Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu seznamuje s konkrétními denialy v dané konkrétní věci. Záměr žalobkyně seznámit se s konkrétními denialy před zahájením realizace konkrétního obchodního případu toliko předchází jejímu seznámení se se stejnou „utajovanou informací“ v průběhu správního řízení; žalovaný se tedy před žalobkyní pokouší utajovat informace, které je jí následně povinen v konkrétním řízení stejně sdělit. Žalobkyně nesouhlasila ani se zatříděním denialů do kategorií dle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, v rozhodném znění (dále jen „nařízení vlády č. 522/2005 Sb.“); byť je sice nesporné, že konkrétní denial poskytla cizí moc, tato rozhodnutí dle ní nemohou mít dopad do oblasti bezpečnostní politiky České republiky. Za zásadní omyl považovala přesvědčení ministra, že účelem databáze denialů je poskytovat orgánům členských států EU informace potřebné pro koordinaci jejich rozhodovacích procesů, a nikoliv zajistit subjektům vykonávajícím přeshraniční obchod s vojenským materiálem informace, které by měly sloužit jako vodítko pro rozhodování o jejich obchodní strategii. Rozsáhle odůvodnila, proč o předmětné informace žádá (se znalostí předmětných informací by nezahajovala jednání o obchodech s vojenským materiálem v těch případech, v nichž by bylo zřejmé, že žalovaný dá k danému obchodu nesouhlasné stanovisko). Ministr se pak v napadeném rozhodnutí nevypořádal s její námitkou, že nežádá konkrétní denialy, nýbrž pouze obecné, z nich extrahované informace. Rozsudek městského soudu [3] Městský soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 8 A 40/2017 – 52 (dále jen „napadený rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Předeslal, že rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 11 A 143/2014 - 37, zrušil předcházející rozhodnutí ministra zahraničních věcí pro nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že se nevyjádřil k otázce, zda žalobkyně má, či nemá oprávněný přístup k požadované informaci. Konstatoval rovněž, že ministr nezdůvodnil, proč nelze informaci poskytnout i z důvodů dle § 11 odst. 3 InfZ a § 31 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, v rozhodném znění (dále jen „ZOVM“), ačkoli obě tato ustanovení použil. V nyní projednávané věci však městský soud naznal, že ministrovi doposud vytýkané vady byly konečně odstraněny. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že ministr (s odkazem na dřívější rozsudky městského soudu) dospěl k závěru o nemožnosti aplikace § 11 odst. 3 InfZ, tedy změnil původní závěr prvostupňového správního orgánu, který jako jeden z důvodů pro odmítnutí žádosti o informace uvedl též porušení povinnosti mlčenlivosti (ve smyslu § 11 odst. 3 InfZ, resp. § 31 ZOVM). Tímto důvodem tedy nebylo dle soudu nutno se dále zabývat, neboť napadené rozhodnutí, resp. jím potvrzený závěr o odmítnutí požadovaných informací, stojí právě a pouze na naplnění podmínek § 7 InfZ. Městský soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda došlo ke kumulativnímu splnění obou podmínek pro odmítnutí žádosti o informace podle § 7 InfZ, tedy zda a) požadované informace byly označeny jako utajované, b) žalobkyně k nim neměla oprávněný přístup. [4] Jakkoli soud z obsahu žaloby dovodil, že žalobkyně již akceptovala závěr ministra, že jí požadované informace jsou informacemi utajovanými, považoval za vhodné v prvním kroku skutečnost jejich utajenosti blíže objasnit. Pojem „utajované informace“ vymezuje zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon o utajovaných informacích“), na který je odkazováno v poznámce pod čarou k § 7 InfZ. Zákonná definice utajované informace předpokládá materiální stránku, tedy že se jedná o informaci, jejíž vyzrazení či zneužití by mohlo způsobit zájmu České republiky újmu či by bylo pro zájem České republiky nevýhodné. Současně zákon požaduje také naplnění formální stránky utajované informace, tj. její zaznamenání na jakémkoli nosiči, označení za utajovanou v souladu se zákonem o utajovaných informacích a uvedení v seznamu utajovaných informací v nařízení vlády č. 522/2005 Sb. Ministr se dle soudu naplněním materiálních i formálních znaků tzv. denialů (tj. informací o zamítnutí vývozu vojenského materiálu, které mezi sebou sdílí státy EU v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky) podrobně zabýval v bodech 15 – 21 napadeného rozhodnutí. Poukázal přitom na účel databáze denialů, jímž je poskytovat dotčeným orgánům členských států informace potřebné pro koordinaci jejich rozhodovacích procesů. Městský soud přitom již v předcházejícím rozsudku ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 A 9/2010 – 47, naznal, že povinnost České republiky zacházet s jednotlivými denialy jako s utajovanými informacemi vyplývá ze Společného postoje Rady 2008/944/SZPB ze dne 8. 12. 2008, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu (dále jen „Společný postoj Rady“), a dále z rozhodnutí Evropské komise 2005/94/ES. Tyto právní akty jsou součástí práva EU, a tedy i českého právního řádu, pročež jsou pro Českou republiku (a její orgány veřejné moci) závazné. Zákon o utajovaných informacích přitom počítá i s těmi, které jsou označeny za utajo