2 As 227/2020 — Nejvyšší správní soud

2 As 227/2020- 39 - text 2 As 227/2020 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2018, č. j. MZP/2017/530/176, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 A 21/2020  57, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 A 21/2020 - 57, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2018, č. j. MZP/2017/530/176, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 18 600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Petry Humlíčkové, Ph.D., advokátky. IV. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Správa železnic, státní organizace (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, dále jen „osoba zúčastněná na řízení“) oznámila dne 6. 9. 2017 Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálnímu pracovišti Správy chráněné krajinné oblasti České středohoří (dále jen „orgán ochrany přírody“) záměr odstranit 57 dřevin a 1 760 m2 zapojeného porostu v ochranném pásmu dráhy u železniční trati v úseku V. B. – B. n. L. v blíže specifikovaných katastrálních územích. Orgán ochrany přírody zahájil řízení ve věci pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin rostoucích mimo les podle § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Následně požádal Drážní úřad – územní odbor Praha (dále jen „drážní úřad“) o vydání závazného stanoviska a nařídil ohledání na místě za účelem posouzení stavu dřevin. [2] Drážní úřad v závazném stanovisku s vydáním rozhodnutí o pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin ve vymezeném rozsahu nesouhlasil, neboť všechny dotčené dřeviny rostly v obvodu dráhy v její těsné blízkosti. Z tohoto důvodu považoval vzrostlou zeleň za nebezpečí pro dráhu a provoz na ní a ve smyslu § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, za zjištěný zdroj ohrožení dráhy a zdroj rušení drážního provozu na ní. [3] Vzhledem k závaznému stanovisku drážního úřadu považoval orgán ochrany přírody další dokazování a posuzování věci v souladu se zásadou materiální pravdy za nadbytečné. S ohledem na zásadu procesní ekonomie upustil od zajištění důkazu ohledáním na místě, ale provedl zoologickou obhlídku vybraných dřevin, při níž nezjistil výskyt obecně ani zvláště chráněných druhů živočichů ani hnízdění ptactva. Orgán ochrany přírody proto rozhodl, že se kácení dřevin nepozastavuje, neomezuje ani nezakazuje. K odvolání žalobce požádal žalovaný Ministerstvo dopravy (dále jen „ministerstvo“) o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska drážního úřadu. Ministerstvo uvedlo, že důvody uvedené v závazném stanovisku považuje za relevantní a dostatečné. Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí orgánu ochrany přírody potvrdil. [4] Žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítl, že rozhodnutí orgánu ochrany přírody vychází z nepřezkoumatelného závazného stanoviska drážního úřadu. Orgán ochrany přírody pochybil, neboť nezjistil skutkový stav ani okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu na zachování dřevin nebo na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a nezahájil dohodovací řízení. Žalovaný nevypořádal odvolací námitky a vycházel z nepřezkoumatelného potvrzujícího závazného stanoviska ministerstva. [5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu zamítl a uvedl, že orgán ochrany přírody neměl jinou možnost než vydat rozhodnutí, jímž kácení nepozastavil, neomezil ani nezakázal. V opačném případě by postupoval v rozporu s § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Soud nepřisvědčil ani námitce, že orgán ochrany přírody měl zahájit dohodovací řízení a že nepostupoval v souladu s metodickou instrukcí žalovaného k aplikaci § 8 a § 9 zákona o ochraně přírody a krajiny z roku 2017 (ročník 27, částka 11 věstníku Ministerstva životního prostředí). Podle městského soudu s ohledem na specifika železniční dopravy a nebezpečí vyplývající ze spadlého stromu pro bezpečnost na dráze může i zdravý strom představovat zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 zákona o dráhách. Poukázal také na novelizaci uvedeného ustanovení zákona o dráhách a uzavřel, že v případě dřevin rostoucích v blízkosti dráhy není nutné ve správních rozhodnutích jednotlivě prokazovat, že se jedná o nemocný strom či strom rostoucí např. na nestabilním podloží. I zdravý strom totiž může představovat zdroj ohrožení dráhy (např. v případě vichřice), nachází-li se v její těsné blízkosti. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na výše zmíněnou metodickou instrukci žalovaného, z níž vyplývá, že orgán ochrany přírody je i v oznamovacím režimu povinen vážit veřejný zájem na zachování dřeviny a veřejný zájem na jejím pokácení. V posuzovaném případě drážní úřad nedal orgánu ochrany přírody vůbec možnost posoudit zdravotní stav dřevin, neboť závazné stanovisko vydal 14 dnů před nařízeným ohledáním na místě. Závazné stanovisko nepracuje se zdravotním stavem jednotlivých dřevin a chybí v něm úvaha o pravděpodobnosti jejich pádu. Stěžovatel je proto považuje za věcně nesprávné, nezákonné, nepřezkoumatelné a rozporné se zásadou legality. Ze závazného stanoviska nevyplývá, jakým způsobem ohrožují dřeviny provozuschopnost dráhy nebo plynulou a bezpečnou dopravu na dráze, což je jeho hlavním účelem. Přítomnost dřevin v blízkosti dráhy je nezbytnou podmínkou pro postup v oznamovacím režimu kácení a sama o sobě není důležitým důvodem ke kácení. V řízení pochybil i orgán ochrany přírody, který měl v souladu s metodickou instrukcí zahájit dohodovací řízení. [7] Stěžovatel dále uvedl, že orgán ochrany přírody nejprve nařídil ohledání na místě, avšak po obdržení závazného stanoviska ohledání bez dalšího zrušil a rozhodl ve věci samé. Podle stěžovatele závazné stanovisko neměnilo nic na povinnosti správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, stejně jako na povinnosti zjišťovat okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Jinak řečeno, orgán ochrany přírody pochybil, pokud po obdržení závazného stanoviska neprováděl další dokazování, v důsledku čehož nemohl vyhodnotit, zda je nutné zahájit dohodovací řízení. Zákon o dráhách nesvěřuje drážnímu úřadu pravomoc v oblasti ochrany dřevin. Logickým postupem by podle stěžovatele bylo, že by orgán ochrany přírody zajistil posouzení zdravotního stavu dřevin a s jeho závěry seznámil drážní úřad. Drážní úřad by následně vyhodnotil provozní bezpečnost a vydal závazné stanovisko. Drážní úřad neměl věcnou působnost k posuzování otázek, na jejichž základě vydal závazné stanovisko. [8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zdravé stromy mohou samy o sobě představovat zdroj ohrožení dráhy. Možnost pádu stromu je odbornou otázkou, kterou je nutné v každém konkrétním případě odborně posoudit. Nelze plošně tvrdit, že všechny stromy u tratí představují ohrožení dráhy. Městský soud napadeným rozsudkem vyprazdňuje pravomoc orgánu ochrany přírody, neboť jeho kompetence byla zúžena pouze na posouzení, zda strom roste u dráhy. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na novelizované znění § 10 zákona o dráhách, podle něhož nadále platí, že kácení podléhá ohlašovacímu režimu. Nově však může kácení oznamovat namísto vlastníka pozemku, na němž se stromoví nebo jiné porosty nachází, drážní úřad, doloží-li, že předtím nařídil odstranění dřevin jejich vlastníkovi. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že orgán ochrany přírody postupoval v souladu s právními předpisy a nevyhodnotil stav dotčených dřevin a jejich ekologický význam jako natolik zásadní, aby přistoupil k dohodovacímu řízení. Při místním ohledání (patrně myšlena zoologická obhlídka, srov. bod [3] tohoto rozsudku, pozn. Nejvyššího správního soudu) byl zjištěn skutkový stav, o němž neměl orgán ochrany přírody pochybnost. [10] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že ze zákona o dráhách vyplývá povinnost provozovatele dráhy odstranit dřeviny bez ohledu na jejich zdravotní stav, ohrožují-li bezpečnost a zdraví osob na dráze. Není zákonnou povinností drážního úřadu nejprve ž