2 As 315/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 315/2019- 27 - text  2 As 315/2019 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: obec Dolní Břežany, se sídlem 5. května 78, Dolní Břežany, zastoupená Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: nezl. T. M., zast. zák. zást. L. B., ve věci žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 7. 2019, č. j. 074308/2019/KUSK, č. j. 074308/2019/KUSK/01 a č. j. 074308/2019/KUSK/02, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, č. j. 54 A 58/2019  116, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 3400 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Veroniky Zelenkové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví uvedenými rozhodnutími (dále jen „napadená rozhodnutí“) změnil rozhodnutí ředitelky Základní školy a Mateřské školy Dolní Břežany (dále jen „ředitelka školy“) ze dne 30. 4. 2019, a to rozhodnutí č. j. 205-093/2019 o nepřijetí M. B., k základnímu vzdělávání od 1. 9. 2019 (rozhodnutím č. j. 074308/2019/KUSK), rozhodnutí č. j. 205-139/2019 o nepřijetí E. J., k základnímu vzdělávání od 1. 9. 2019 (rozhodnutím č. j. 074308/2019/KUSK/01) a rozhodnutí č. j. 205-133/2019 o nepřijetí T. M., k základnímu vzdělávání od 1. 9. 2019 (rozhodnutím č. j. 074308/2019/KUSK/02) tak, že se shora jmenovaní (dále jen „nezletilí“) přijímají k základnímu vzdělávání do Základní školy a Mateřské školy Dolní Břežany od školního roku 2019/2020. [2] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 54 A 58/2019 - 116 (dále jen „napadený rozsudek“), zrušil napadená rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, neboť z nich není zřejmé, jakými úvahami se žalovaný řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí, podle jakých ustanovení právních předpisů věc posoudil, z jakého důvodu ani jakými úvahami byl veden při jejich výkladu. II. Kasační stížnost stěžovatele, vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti [3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností podanou v zákonné lhůtě. Důvody kasační stížnosti podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s.ř.s. [4] Dle stěžovatele nebyla žalobkyně aktivně procesně legitimována k podání žaloby. Krajský soud totiž nerozlišil mezi kapacitou třídy stanovenou zákonem, resp. prováděcím předpisem [§ 23 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), resp. § 4 vyhlášky 48/2005 Sb.], a kapacitou třídy stanovenou ředitelem školy v rámci školní samosprávy. Krajský soud taktéž nesprávně vyložil neurčitý právní pojem „pečuje o uspokojování potřeby vzdělání“ [§ 35 odst. 2, poslední věta, zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“)] ve vztahu k právnímu pojmu „škola uskutečňuje vzdělávání podle vzdělávacích programů“ (§ 7 odst. 2 školského zákona). Podle stěžovatele je rozdíl mezi „péčí o potřeby“ a „uskutečňováním vzdělávání“, který stěžovatel spatřuje i v omezení práv a vlivu „pečujícího“ na kvalitu vzdělávání, na rozdíl od „uskutečňujícího vzdělávání“, který má povinnosti a práva ze zákona a je vázán vzdělávacím programem. K přímému dotčení povinnosti obce pečovat o potřebu nemohlo ve správním řízení o přijetí žáků k povinné školní docházce dojít. Ředitel školy je sice jmenován zřizovatelem, ale není jeho zaměstnancem, tak jako ostatní učitelé, poskytování základního vzdělání tak obec jako zřizovatel nemůže, a nesmí nijak ovlivňovat, viz práva zřizovatele upravená v § 178 školského zákona, když tato obecná proklamace hypotézy je konkretizována dispozicí v písmenech a) a b), kde se stanoví, jakou formou mají být tyto cíle zajištěny, a to pouze a jedině zřízením školy nebo zajištěním docházky v jiné škole. Tedy opět zprostředkovaně pomocí jiné právnické osoby - školy. Ustanovení § 164 odst. 1 písmeno b) a c) školského zákona výslovně stanoví, že ředitel školy „odpovídá za to, že škola a školské zařízení poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu s tímto zákonem a vzdělávacími programy uvedenými v § 3, a odpovídá za odbornou a pedagogickou úroveň vzdělávání a školských služeb“. Nikoliv obec jako zřizovatel. [5] Stejně tak se krajský soud vůbec nevypořádal s námitkou stěžovatele ohledně přímého dotčení práv žalobkyně. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 9. 2019, č. j. 48 Af 26/2017  49, a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2019, č. j. 4 As 114/2019 - 37, uvedl: ,,Lze jistě stěžovali také přisvědčit, že v konečném důsledku má správa místních poplatků vliv na jeho rozpočet. […] Stěžovatel v kasační stížnosti správně uvádí, že výsledkem řízení o žalobě týkající se stanovení místního poplatku může být dotčen jeho „majetkový“ zájem. Je nepochybné, že výsledek (správního či soudního) řízení bude mít vliv na výši příjmů plynoucích z místních poplatků do rozpočtu města. Takové dotčení stěžovatelova zájmu na řádné správě a ochraně jeho majetku však přesto nezakládá jeho postavení jako osoby zúčastněné na řízení ve smyslu výše citovaného § 34 odst. 1 s. ř. s. Stále totiž nepůjde o přímé dotčení veřejných subjektivních práv či povinností stěžovatele, nýbrž toliko zprostředkované ovlivnění finančních toků v rámci jeho rozpočtu, s nímž hospodaří jako vykonavatel veřejné správy ve své samostatné působnosti.“ Krajský soud se s touto námitkou vůbec nevypořádal a napadený rozsudek je rozsudkem překvapivým. [6] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou, že omezení kapacity třídy pod zákonem stanovenou kapacitu je diskriminačním opatřením v rozporu s právem na základní vzdělání. [7] Krajský soud taktéž nesprávně vyložil vztah § 23 odst. 4 školského zákona o maximálním počtu žáků ve třídě a „rozhodnutím ředitelky školy o omezení počtu přijímaných žáků prvních tříd“, jako rozhodnutí školské samosprávy, které bylo ředitelkou porušeno přijetím dalších čtyř žáků nad jí stanovenou kapacitou prvních tříd. Povinností školy je přijmout k povinné školní docházce všechny děti splňující očekávané výstupy vzdělávacích oblastí rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání (§ 3a odst. 5 vyhlášky č. 48/2005 Sb.), pouze s upřednostněním žáků s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu (§ 36 odst. 7 školského zákona), a to až do kapacity určené zákonem (resp. prováděcí vyhláškou – § 4 vyhlášky č. 48/2005 Sb.). Zákonodárce omezuje přijímání žáků k povinné základní docházce pouze maximálním počtem žáků ve třídě, resp. upravuje pouze právo zřizovatele školy (žalobkyně) tuto zákonem vymezenou kapacitu zvýšit. Krajský soud upřednostnění žáků s místem bydliště chybně vyložil jako absolutní zánik práva jiných žáků na přijetí na školu, kterou si vybrali. Rozhodování ředitele školy je upraveno školským zákonem a správním řádem. Oprávnění rozhodnout ředitelem školy o omezení kapacity prvních tříd není zákonem upraveno. Při odhlédnutí od chybějících povinných náležitostí takového rozhodnutí podle správního řádu (viz § 183 odst. 1 školského zákona) jde o rozhodnutí v rámci školní samosprávy. Rozhodnutí ředitelky školy o kapacitě prvních tříd v tomto případu bylo podle stěžovatele stejně překročeno přijetím dalších „spádových“ žáků. Rozhodnutí ředitelky školy není nepřekročitelným vymezením maximálního počtu žáků ve třídě. To je pouze zákonem stanoveno. A přestože byla zákonná kapacita žáků v jednotlivých třídách snížena přijetím žáků s podpůrným opatřením, mohla ředitelka školy přeřadit z naplněných dvou tříd 4 žáky, co skončili níže než na 18. místě (viz kritérium pro přijímání č. 2, u těchto dětí nerozhoduje místo bydliště) a jsou přijati a zařazeni v běžné třídě s umístěným žákem s přiznaným podpůrným opatřením, do třídy otevřené podle § 17 školského zákona. Těmto žákům bude naopak dopřáno vzdělání v rozsahu vyšším, pro něž se podrobili ověření matematických a jazykových předpokladů. Na jejich místa lze zařadit žáky/osoby zúčastněné. Ve třídě otevřené podle § 17 školského zákona pak bude 22 žáků. [8] Stěžovatel nesouhlasí, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. O přijetí žáků k povinné školní docházce rozhodoval ve správním řízení, přičemž vycházel z podkladů postoupených ředitelkou školy, nestandardně doplněných e-mailovou zprávou. Z podkladů nesporně vyplývalo: splnění zákonných podmínek pro přijetí žáka, žádost o přijetí, evidenční list dítěte, informovaný souhlas se zpracováním údajů, rozhodnutí o nepřijetí a odvolání; taktéž