3 Afs 182/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 182/2019- 70 - text 3 Afs 182/2019 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Lagermax spedice a logistika s.r.o., se sídlem U Prioru 1059/1, Praha 6, zastoupená JUDr. Evou Koubovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019, č. j. 10 Af 42/2015 – 108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Evy Koubové. Odůvodnění: [1] Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) rozhodnutími ze dne 23. 6. 2014, č. j. 30978-11/2014-510000-11, a ze dne 23. 6. 2014, č. j. 30978-10/2014-510000-11 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“), žalobkyni doměřil clo v celkové výši 133 726 Kč a předepsal jí penále ve výši 26 746 Kč z důvodu nesprávného zařazení dováženého zboží (LED modulů) do podpoložky celního sazebníku. Žalovaný rozhodnutími ze dne 18. 5. 2015, č. j. 22587/2015-900000-304.1, a ze dne 18. 5. 2015, č. j. 22587-2/2015-900000-304.1, změnil prvostupňová rozhodnutí ve výrokové části, pokud jde o odkazy na relevantní ustanovení právních předpisů, dle kterých celní úřad postupoval při vydání prvostupňových rozhodnutí, a za účelem zajištění větší přehlednosti přidal do výroku tabulky s výpočtem dodatečně vyměřeného cla a doměřeného penále (příslušné částky stanovené celním úřadem ovšem nezměnil). Jelikož se dle žalovaného jednalo pouze o formální nedostatky prvostupňových rozhodnutí, ve zbytku tato rozhodnutí potvrdil jako věcně správná. [2] K doměření cla a ke změně údajů v jednotném celním dokladu došlo na základě výsledků kontroly po propuštění zboží zn. NK041/12/1701, provedené celním úřadem u příjemce zboží, společnosti UNICENTRAL, s.r.o. (dále jen „příjemce“). Ze zprávy o kontrole po propuštění zboží ze dne 12. 12. 2013, č. j. 15829-10/2013-510000-51, vyplývá, že žalobkyně v postavení nepřímého zástupce příjemce zboží toto zboží nesprávně sazebně zařadila, neboť v celním dokladu v kolonce 33 (Zbožový kód) uvedla nesprávný kód TARIC 8531202090 (se kterým se pojí sazba cla 0 %), namísto správného kódu TARIC 8548909099 se sazbou cla 2,7 %. [3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 10 Af 42/2015 – 108, rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Podle městského soudu bylo povinností celních orgánu zajistit, aby měla žalobkyně možnost seznámit se s podklady řízení a mohla se k nim vyjádřit, případně je zpochybnit či učinit návrh na doplnění dokazování. Jinak řečeno, celní orgány sice mohly vycházet ze skutečností zjištěných v průběhu následné kontroly provedené u osoby odlišné od žalobkyně (u příjemce zboží), byly však povinny žalobkyni umožnit, aby uplatnila svá procesní práva (tj. seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim). Podle městského soudu celní orgány této povinnosti nedostály. Celní úřad navíc dostatečně nereagoval na návrh žalobkyně na provedení důkazu vzorkem zboží získaným v průběhu následné kontroly u příjemce zboží, neboť jen konstatoval, že doposud shromážděné důkazy postačují k vydání rozhodnutí. Městský soud v této souvislosti doplnil, že návrh žalobkyně na provedení důkazu vzorkem zboží získaným v průběhu následné kontroly nebyl nikterak „excesivní“, obzvláště tehdy, jestliže mezi žalobkyní a celními orgány je sporná právě otázka konkrétních parametrů a vlastností předmětného zboží, jejíž posouzení je klíčové pro sazební zařazení zboží. Jestliže celní orgány - navzdory výslovnému požadavku žalobkyně - nezařadily vzorky zboží mezi podklady pro rozhodnutí, odepřely jí možnost se s nimi řádně seznámit a adekvátně reagovat na skutková zjištění. Pochybení celních orgánů je o to závažnější, že právě zkoumané vzorky a výsledky posouzení jejich vlastností ze strany celní technické laboratoře byly podle obsahu napadených rozhodnutí klíčové pro posouzení věci samé. [5] Nad rámec výše uvedeného městský soud doplnil, že i pokud by se celní orgány nedopustily shora uvedených pochybení, musel by napadená rozhodnutí zrušit i z toho důvodu, že v mezičase došlo ke změně právní úpravy, podle které již celní orgány nejsou oprávněny v případě doměření cla uložit povinnost uhradit penále. Právě s ohledem na změnu právní úpravy ve prospěch žalobkyně a s přihlédnutím k tomu, že na penále je nezbytné nahlížet jako trestní sankci, nemohou s ohledem na závěry rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS, napadená rozhodnutí obstát. [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřazuje § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil obsah spisové dokumentace, neboť ta obsahuje veškeré poklady, jež celní orgány pro svá rozhodnutí využily. Jediná část spisu, kterou žalobkyni nezpřístupnily, se týkala kontrolních zjištění ve vztahu k jiným subjektům. Stěžovatel také uvádí, že kontrola u příjemce zboží proběhla v roce 2013, kdy již příjemce předmětné zboží neměl u sebe. Proto měly celní orgány k dispozici jen pět kusů vzorků zboží, které jim zaslal příjemce v okamžiku dovozu. Právě tyto vzorky zkoumala a prověřila celní technická laboratoř. Ta proto nemohla zpracovat klasický protokol o zkoumání vzorků; pouze prověřila funkčnost předložených vzorků způsobem popsaným v úředním záznamu dne 25. 3. 2013, č. j. 15829-4/2013-510000-51. Závěry městského soudu, že celní orgány neumožnily žalobkyni seznámit se s odebranými vzorky zboží a protokolem o jejich zkoumání v celní technické laboratoři tak vychází ze skutečností, které nikdy nenastaly. Současně stěžovatel dodává, že zkoumání vzorků nepředstavovalo pro sazební zařazení zboží stěžejní důkaz. Závěry znaleckého posudku, který navrhovala provést žalobkyně, pak nepřijal z toho důvodu, že z něj není patrné, jak bylo možné ztotožnit zboží se vzorkem zkoumaným znalcem. Není ani zřejmé, jakým způsobem znalec získal vzorek zboží, neboť k jeho dovozu došlo v roce 2012 a znalecké zkoumání proběhlo až v roce 2014 (v té době již nemohl mít příjemce zboží ve své dispozici). Znalec navíc nezkoumal vzorky ve stavu, v jakém se nacházely v době dovozu. Provedená zkouška ze strany znalce tak nebyla způsobilá ověřit vlastnosti zboží. [8] Následně stěžovatel obšírně polemizuje se závěry městského soudu, podle kterých bylo namístě zrušit napadená rozhodnutí i z toho důvodu, že v mezičase došlo ke změně právní úpravy, která již nepředpokládá uložení penále v případě doměření cla. Podle stěžovatele je předpokladem pro zrušení rozhodnutí v případě změny právní úpravy, aby sám žalobce brojil proti rozhodnutí o trestu. Žalobkyně však v žalobě nebrojila proti povinnosti hradit penále (které je dle judikatury správních soudů trestem). Stěžovatel sice připouští, že žalobkyně v žalobě navrhovala zrušení jeho rozhodnutí jako celku, nicméně takový návrh je pouze „formální“, neboť významný je jen obsah žaloby a žalobní body. Pokud tedy žaloba argumentaci proti povinnosti k zaplacení penále neobsahovala, nemohl se městský soud danou otázkou zabývat ex offo a napadená rozhodnutí zrušit. Současně stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že výrok o vyměření penále je svou povahou akcesorický k výroku o doměření cla, soud by tedy musel shledat důvodnými námitky proti výroku hlavnímu, aby mohl přisvědčit také námitkám vztahujícími se k akcesorickému výroku. Tato podmínka však nebyla v nynějším případě naplněna. Stěžovatel současně městskému soudu vytýká, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, ačkoli důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nebylo pochybení stěžovatele. [9] Nakonec stěžovatel uvádí, že právní závěry městského soudu k povinnosti hradit penále jsou v rozhodovací praxi správních soudů ojedinělé. Nejvyšší správní soud i některé krajské soudy totiž již posuzovaly povinnost hradit penále v období po přijetí předmětné novely zákona, aniž by však dospěly k závěru o nutnosti zrušení rozhodnutí stěžovatele, které své adresáty zavazovaly k úhradě penále na základě dříve účinné právní úpravy (v této souvislosti odkazuje například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 Afs 25/2017 – 47, či ze dne 5. 12. 2018, č. j. 8 Afs 20/2017 – 45). [10] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Namítá, že celní orgány v dané věci postupovaly ryze formalisticky a odmítly její návrhy na provedení dalšího dokazování směřujícího k odstranění existujících rozporů. Teprve v rámci kasační st