3 Afs 443/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 443/2019- 73 - text  3 Afs 443/2019 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: EDECO s. r. o., se sídlem Štítného 388/18, Praha 3, zastoupená JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 6 Af 58/2016 – 74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Ondřejovi Trubačovi, Ph.D., LL.M., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovanému se ukládá nahradit náklady státu v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč na účet Nejvyššího správního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 6 Af 58/2016 – 74, na základě žaloby žalobkyně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2016, č. j. 27693/16/5100-41458-711929, a jemu předcházející zajišťovací příkazy vydané Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 4. 2016, č. j. 3186549/16/2003-00540-110077, č. j. 3187683/16/2003-00540-110077, č. j. 3188312/16/2003-00540-110077, č. j. 3170933/16/2003-00540-110077 a č. j. 3176620/16/2003-00540-110077, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě. [2] Výše uvedenými zajišťovacími příkazy správce daně uložil žalobkyni, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období měsíců srpna až prosince 2015, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty v celkové výši 2 493 310 Kč na depozitní účet správce daně. Žalovaný výše označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a zajišťovací příkazy správce daně potvrdil. [3] Městský soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno opožděně, tedy nikoli ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bylo odvolání podáno (§ 168 odst. 1 daňového řádu), a proto se zajišťovací příkazy staly neúčinnými ve smyslu odkazovaného ustanovení. Nepřisvědčil názoru žalovaného, že uvedená lhůta pro rozhodnutí se stavěla dle § 34 daňového řádu na základě výzvy správce daně ze dne 18. 5. 2016 k odstranění vad odvolání, která byla zmocněnci žalobce doručena dne 19. 5. 2016. Správce daně dle výzvy spatřoval vadu odvolání v tom, že bylo podáno neoprávněnou osobou (zmocněncem žalobkyně, advokátem JUDr. Pavlem Hráškem), protože plná moc udělená tomuto zmocněnci byla zaslána z jeho datové schránky v prosté kopii, a nejednalo se tedy o konvertovaný dokument ve smyslu § 22 a § 23 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“). [4] Městský soud výše uvedenou výzvu posoudil jako nezákonnou; její vydání tak nemělo vliv na běh lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacím příkazům. Zákonná lhůta proto uplynula již dne 13. 6. 2016. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno až dne 20. 6. 2016, tedy opožděně. [5] Městský soud dále konstatoval, že § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech zakládá právní fikci podpisu dokumentu podaného orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky. Citoval též z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“), podle níž úkon učiněný prostřednictvím datové schránky osobou oprávněnou či osobou pověřenou má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. [6] Poté městský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2019, č. j. 4 Afs 353/2018 – 37 (dále jen „rozsudek NSS z února 2019“), podle něhož zákonodárce předpokládá přísnější nároky na plnou moc až v situaci, ve které o vzniku vztahu zastoupení existují pochybnosti, a proto je potřebné následně doložit existenci vztahu zastoupení. Pokud však takové pochybnosti neexistují, nároky plynoucí z § 71 daňového řádu (který upravuje náležitosti podání) se na plnou moc neuplatní. [7] Požadavek správce daně na předložení konvertované plné moci hodnotil městský soud jako nedůvodný, neboť ze správního spisu neplynou žádné pochybnosti o existenci zastoupení žalobkyně. Dále uvedl, že povinnost předložit plnou moc v originále či úředně ověřené kopii není zákonem stanovena. Ke zpochybnění vztahu zastoupení nepostačuje pouhá skutečnost, že plná moc byla předložena v prosté kopii zaslané zmocněncem a nikoli zmocnitelem (tj. žalobkyní). Proto jde požadavek správce daně nad rámec povinností účastníka daňového řízení. V této souvislosti odkázal na několik rozhodnutí NSS, zejména na rozsudek ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 – 26 (dále jen „rozsudek NSS z října 2014“). [8] Závěrem napadeného rozsudku městský soud uvedl, že v této věci rozhodl odlišně, než tomu bylo ve skutkově a právně obdobné věci vedené pod sp. zn. 8 Af 58/2016, ve které jako žalobkyně vystupovala společnost EDEMOST s. r. o. Odůvodnil to tím, že změnil svůj náhled na opodstatněnost výzvy správce daně k předložení konvertované plné moci. Učinil tak na podkladě závěrů rozsudku NSS z února 2019, na nějž žalobkyně poukázala při ústním jednání. [9] Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že proti rozsudku městského soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 8 Af 58/2016 – 81, ve věci žalobkyně EDEMOST s. r. o., podala tato žalobkyně kasační stížnost, o níž ke dni tohoto rozsudku dosud nebylo rozhodnuto, a která je vedena pod sp. zn. 2 Afs 389/2019. [10] Proti rozsudku městského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního („s. ř. s.“). [11] Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh daňového řízení a stěžejní závěry napadeného rozsudku. Poté uvádí, že podstatnou náležitostí plné moci je i podpis zmocnitele (zde žalobkyně). Je tedy nesprávný právní názor městského soudu, že v případě žalobkyně nastala právní fikce podpisu dokumentu, neboť odvolání bylo odesláno z datové schránky zmocněnce a nikoli žalobkyně. Zmocněnec však byl povinen prokázat, že byl k podání odvolání pověřen. Fikce podpisu na podání prostřednictvím datové schránky se totiž týká pouze podpisu, který učinila osoba, z jejíž datové schránky bylo podání učiněno. [12] Podle stěžovatele v projednávané věci nebylo sporné, zda odvolání podepsal zmocněnec, ale to, zda byla plná moc podepsána zmocnitelem, neboť byla správci daně zaslána pouze v prosté kopii, a to nikoli z datové schránky zmocnitele (tj. žalobkyně), ale z datové schránky zmocněnce. Na takovou situaci právní fikce dle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech (jíž se dovolával městský soud) nedopadá. Za takového stavu nelze předpokládat, že podpis zmocnitele na plné moci je skutečně jeho podpisem. [13] Stěžovatel sice připouští, že zákon výslovně neukládá povinnost předložit plnou moc v originále či konvertované podobě, avšak je třeba prověřit, zda podpis zmocnitele na plné moci zaslané z datové schránky zmocněnce je skutečně podpisem zmocnitele. Poté uvádí, že plnou moc je vždy nutno považovat za podání samotného daňového subjektu, kterým dává najevo, že je napříště oprávněn jej zastupovat určený zmocněnec. Pokud tuto plnou moc zasílá správci daně zmocněnec datovou zprávou, tato zpráva musí splňovat náležitosti dle § 71 daňového řádu. Musí být postaveno najisto, že je zmocněnec za daňový subjekt (žalobkyni) oprávněn jednat, což lze učinit jedině předložením plné moci podepsané daňovým subjektem; to se v posuzovaném případě nestalo. To stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že zmocněnec neprovedl konverzi dokumentu – plné moci – dle § 22 odst. 1 písm. a) zákona o elektronických úkonech. Pouze konverzí je osvědčeno, že dokument obsažený v datové zprávě je shodný s dokumentem v listinné podobě a že plná moc opatřená podpisem žalobkyně splňuje náležitosti podání dle § 71 odst. 2 daňového řádu. [14] Stěžovatel má dále za to, že na projednávanou věc nelze vztáhnout rozsudek NSS z října 2014, protože v něm soud posuzoval odlišnou situaci, na niž dopadala právní úprava správního řádu, a proto jej nelze vztáhnout na instituty daňového řádu. I kdyby však tento rozsudek na věc dopadal, správní orgán v judikované věci neměl pochybnosti, že plná moc skutečně byla subjektem udělena. V nynější věci však správce daně tyto pochybnosti měl, neboť dříve s daným advokátem jako zmocněncem žalobkyně nejednal. [15] Stěžovatel podle zákona není povinen ohledně plné moci cokoli presumovat; nemůže se v případě „přeposlané“ plné moci ze strany zmocněnce – advokáta – na ni spoléhat proto, že by zmocněnec byl v případě zapojení do daňového ř