3 Azs 148/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 148/2019- 20 - text 3 Azs 148/2019 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. V. L., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 30 A 120/2017-35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2017, č. j. OAM-17879-51/PP-2015, zamítlo ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) žádost žalobce, jako rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1, ve spojení s § 87d odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl evidován v evidenci nežádoucích osob a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 5. 2017, č. j. MV-51104-4/SO-2017, a rozhodnutí ministerstva potvrdila. [2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud předeslal, že mezi stranami nebylo sporné, že žalobce naplnil první z podmínek pro zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění podle § 87d odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. že byl evidován v evidenci nežádoucích osob na základě rozhodnutí Policie ČR ze dne 13. 3. 2013, č. j. KRPB-41277/ČJ-2013-060022, o správním vyhoštění, a pravomocného rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění z území s platností do 4. 12. 2017 (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2014, č. j. 9 T 88/2014110, potvrzený usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 7 To 450/2014). Žalobce zpochybňoval toliko naplnění druhé z podmínek stanovené v citovaném ustanovení, tj. že u něj trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek. [3] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné v části, v níž se správní orgány zabývaly existencí důvodného nebezpečí pro veřejný pořádek. Uvedl, že ministerstvo i žalovaná spatřovaly toto nebezpečí v naprostém ignorování správních i soudních rozhodnutí, které zakládá důvod domnívat se, že by žalobce porušoval právní předpisy i nadále. To, že správní orgány vyhodnotily zjištěné skutečnosti jinak, než si představoval žalobce, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. [4] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, že u žalobce netrvá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Krajský soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010151, č. 2420/2011 Sb. NSS, a z rozsudku ze dne 30. 1. 2011, č. j. 7 As 75/201195, a konstatoval, že správní orgány dostály povinnosti zkoumat, zda bylo protiprávní jednání žalobce skutečné, osobní, aktuální a zároveň dostatečně závažné ve vztahu k důsledkům plynoucím z případného zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Správní orgány rovněž náležitě posoudily dopad zamítavého rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Žalobci bylo dne 13. 1. 2005 vydáno vízum za účelem podnikání, dne 13. 7. 2005 mu bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, které mu bylo opakovaně prodlužováno až do 12. 7. 2012. Dne 13. 3. 2013 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, které však žalobce nerespektoval. Od 26. 9. 2013 do 27. 1. 2014 žalobce disponoval vízem za účelem strpění z důvodu probíhajícího řízení ve věci mezinárodní ochrany. Ani po tomto datu žalobce z území ČR nevycestoval, za což mu byl v trestním řízení uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let, a trest vyhoštění na dobu tří let. Žalobce ani po nabytí právní moci rozhodnutí soudu v trestním řízení z území nevycestoval a dne 17. 12. 2015 podal žádost o přechodný pobyt, která je předmětem tohoto řízení. Dne 2. 5. 2016 nadto v ČR uzavřel sňatek se státní občankou Vietnamské socialistické republiky paní T. T. T. T. Žalobce tedy ve svém počínání zcela ignoruje veškerá jemu adresovaná rozhodnutí správních orgánů i soudů a odmítá opustit Českou republiku, na jejímž území mu byl pobyt orgány veřejné moci zakázán. [5] Krajský soud uvedl, že reflektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které méně závažné jednání narušující veřejný pořádek (nelegální pobyt na území České republiky) nepředstavuje dostatečně závažné narušení veřejného pořádku, ani hrozbu takového narušení, které by bylo proporcionální k zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podané za účelem společného soužití rodiny. V posuzovaném případě však nelze přehlížet postup žalobce a jeho manželky při účelovém určení otcovství k nezletilému T. M. T., jak vyplývá z obsahu správního spisu a jak jej blíže v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozebrala žalovaná. Žalobce je dle rodného listu nezletilého T. M. T., občana České republiky, zapsán jako jeho matrikový otec ode dne 17. 2. 2017. Původně zapsaným otcem tohoto dítěte byl však pan J. K., rozený N., český státní občan. Podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 T 37/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 3 To 380/2013, byl J. K. uznán vinným, že dne 13. 9. 2010 v Brně na matrice Městské části Brno-střed, učinil vědomě nepravdivé souhlasné prohlášení k určení otcovství k dítěti T. M. T., za což obdržel peněžitou částku nezjištěné výše. Následkem toho dítě získalo státní občanství České republiky a matka dítěte (manželka žalobce) na základě takto učiněného souhlasného prohlášení k určení otcovství podala žádost o pobyt rodinného příslušníka občana EU. Žalobce se jako otec nezletilého nechal do jeho rodného listu zapsat až poté, co nezletilý získal státní občanství ČR. Ke dni rozhodování o žalobcově žádosti o pobytový titul přitom manželka žalobce neměla na území ČR vydáno žádné povolení k pobytu. Její žádost v této věci totiž byla pravomocně zamítnuta rozhodnutím ze dne 4. 8. 2012, č. j. OAM-5177-10/PP-2012, s odůvodněním, že se dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců výše uvedeným způsobem. [6] Krajský soud shledal, že manželka žalobce nechala do rodného listu svého syna účelově zapsat jako otce pana J. K., a to za účelem získání pobytového titulu nejprve pro sebe a následně i pro žalobce. Je zřejmé, že oba rodiče nezletilého jsou občany Vietnamské socialistické republiky, kteří po celou dobu řízení vypovídali tak, že žalobce je pouze manželem paní T. T. T. T., který se chce starat o její dítě, jež má státní občanství České republiky. Nebylo by přitom možno rozumně předpokládat, že by oba v průběhu řízení shodně tvrdili, že právě oni jsou rodiči nezletilého, protože by bylo zcela zjevné, že jejich dítě má z ryze účelového důvodu zapsáno v rodném listu jako otce občana České republiky. Tuto účelovost jednání žalobce a jeho manželky však nelze akceptovat, neboť není v souladu s veřejným zájmem. Výše popsané účelové otcovství plní stejnou funkci jako účelové manželství, a sice legalizovat si tímto způsobem pobyt na území České republiky; je jevem stejného druhu a znamená ve své podstatě obcházení zákona. Uvedené skutečnosti tak mnoho vypovídají o chování žalobce na území a jeho přístupu k rodině. Nelze připustit, aby opakované (byť v jednotlivostech méně závažné) jednání žalobce bylo tolerováno a požívalo právní ochrany. Ostatně správní soudy ve skutkově obdobných případech (na které krajský soud odkázal) dovodily, že u cizince za těchto okolností existuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. [7] U žalobce se v daném případě nejednalo o jednorázové nesplnění čistě formální povinnosti ukládané zákonem o pobytu cizinců (povinnost vycestovat z území), které by dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010151, bylo samo o sobě nepřiměřené hodnotit jako jednání narušující veřejný pořádek. Žalobce se ale jednak účelově snažil dosáhnout legalizace svého pobytu, jednak během svého nelegálního pobytu opakovaně porušoval české právní předpisy. Jeho jednání (nerespektování pravomocného správního i soudního rozhodnutí o vyhoštění, včetně dlouhodobého nelegálního pobytu žalobce na území České republiky) tak ve svém souhrnu mimo jakoukoliv pochybnost dokládá permanentní nerespektování právního řádu státu, na jehož území žalobce žádá přechodně pobývat. Tato jednání