4 Ads 239/2019 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 239/2019- 74 - text  4 Ads 239/2019 - 79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. B., zast. Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, se sídlem Dlouhá 103/17, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2017, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2019, č. j. 32 Ad 18/2017  127, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 8. 2016, č. j. X (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítla žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). [2] Žalovaná na základě námitek žalobce v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění od 27. 9. 2011 zvýšila žalobci starobní důchod na 12.010 Kč měsíčně (výrok I.), navýšila žalobci starobní důchod o valorizaci od splátek důchodu náležejících od ledna 2012 až ledna 2017; od ledna 2017 tak žalobci náleží 13.006 Kč měsíčně (výrok II. až VII.) a rozhodla o tom, že žalobci náleží podle téhož ustanovení zákona o důchodovém pojištění doplatek starobního důchodu od 27. 9. 2011. II. [3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [4] Přisvědčil totiž závěrům žalované při posouzení sporné otázky, zda soudním smírem (schváleným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, č. j. 11 C 27/96  156; dále jen „soudní smír“ a „okresní soud“) žalobci přiznaná částka náhrady mzdy za období od 10. 2. 1995 do 31. 8. 2000 ve výši 800.000 Kč je částkou v „hrubé“ výši (z čehož vycházela ve správním řízení žalovaná), nebo v „čisté“ výši (jak namítá žalobce). Krajský soud uzavřel, že pokud nebylo ve znění soudního smíru výslovně uvedeno, že částka 800.000 Kč, na jejíž úhradě se žalobce s bývalým zaměstnavatelem (společností TECHNIGSTAV, s.r.o., dále také jen „TECHNIGSTAV“) dohodli, je náhradou mzdy v „čisté“ výši, pak žalovaná nepochybila, pokud tuto částku posoudila pro účely důchodových nároků žalobce jako náhradu mzdy hrubou. Své závěry krajský soud podpořil také odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005, a ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013. III. [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu, případně aby zrušil rovněž i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru o tom, že částka náhrady mzdy 800.000 Kč přiznaná mu soudním smírem je částkou v „hrubé“ výši. [7] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že při odmítnutí jeho argumentace zásadami in dubio mitius, in dubio pro libertate či neminem laedere nepřihlédl k tomu, že společnost v letech 1995 až 1997 byla zcela jiná než dnes, řada nových právních institutů (včetně soudního smíru) nebyla ustálená a jejich dopady nebylo možné předpokládat. Samotná formulace soudního smíru je přitom dílem nalézacího okresního soudu. Bylo tedy pouze na něm, aby v něm odstranil prvek neurčitosti, jehož dopad do individuální sféry stěžovatele nikdo neuměl v dané době posoudit, nehledě na to, že tehdy neexistoval žádný ustálený výklad toho, co prosté uvedení určité částky mzdového nároku ve výroku soudního smíru znamená. Stěžovatel zdůrazňuje, že veškerá judikatura, na niž krajský soud v napadeném rozsudku poukazuje, je novějšího data. [8] Stěžovatel také namítá, že soudilli se u okresního soudu výslovně o náhradu mzdy v „čisté“ výši, důvodně předpokládal, že i v soudním smíru uvedené částka je právě takovou náhradou mzdy. Toto východisko je mnohem bližší obecné spravedlnosti i přirozenému vnímání. Stěžovatel má za to, že ač na rozdíl od žalované nepodložil své závěry zákonnými ustanoveními, tak zcela nezmizel prostor, který by umožnil výjimečné řešení v jeho prospěch, tedy posoudit předmětnou částku jako částku v „čisté“ výši. Takové řešení zcela odpovídá tomu, co měl a mohl jako občan od svého státu a institucí legitimně očekávat. [9] Stěžovatel upozorňuje na to, že žalovaná, ač je součástí veřejné správy, a členkou věřitelského výboru jeho bývalého zaměstnavatele, na jehož majetek byl prohlášen konkurs (v roce 2001  poznámka soudu), nezvážila skutečnost, že ze schváleného smíru nikdy žádné prostředky neobdržel, že se již téměř 20 let domáhá svých práv v konkursním řízení a že ač se na žalované domáhá revize evidenčních listů důchodového pojištění a evidenčních listů důchodového zabezpečení (dále souhrnně jen „evidenční listy“) za roky 1994 až 2000, žalovaná zastává stanovisko, že vše upraví podle stěžovatelových požadavků teprve poté, co sám předloží odpovídající evidenční listy. Toho však stěžovatel bez součinnosti s třetími subjekty (zejména se správcem konkursní podstaty bývalého zaměstnavatele) není schopen dosáhnout. IV. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůrazňuje, že podle § 38 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), je primárním důkazním prostředkem sloužícím k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů zejména evidenční list. Pokud by tedy stěžovatel předložil evidenční list důchodového pojištění, na kterém by byla uvedena jím požadovaná částka k zápočtu (1.451.724 Kč jako částka náhrady mzdy), žalovaná by ji s největší pravděpodobností nezpochybnila, neboť by vycházela z přesvědčení, že se jedná o evidenční list vyhotovený v souladu s právními předpisy a výše vyměřovacího základu je vyčíslená v „hrubé“ výši. Namísto toho stěžovatel uvedl, že se svým bývalým zaměstnavatelem vedl spor o neplatnost ukončení pracovního poměru a dvě další řízení o náhradu mzdy, přičemž okresní soud schválil smír mezi stěžovatelem a bývalým zaměstnavatelem o úhradě částky ve výši 800.000 Kč představující náhradu mzdy související s neplatným rozvázáním pracovního poměru. V tomto smíru přitom není zmínka ani o stěžovatelem namítané částce ve výši 1.451.724 Kč představující původně v žalobě požadovanou náhradu mzdy, ani o postupu následného dopočtení „hrubého výdělku“ k uvedené částce. Jelikož okresní soud v citovaném usnesení nekonkretizoval, zda částka ve výši 800.000 Kč představuje „hrubou“ nebo „čistou“ náhradu mzdy, nezbylo žalované, než tuto částku považovat za částku „hrubou“. Sám stěžovatel se přitom svobodně rozhodl pro cestu uzavření soudního smíru, sám si určil i výši náhrady, kterou mu bývalý zaměstnavatel odsouhlasil. [11] Podle žalované je tedy napadený rozsudek zákonný, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [12] Stěžovatel se následně ve věci dále opakovaně vyjadřuje a poukazuje na skutečnost, že ke dni 16. 12. 2019 správce konkurzní podstaty jeho bývalého zaměstnavatele vyhotovil opravené evidenční listy, v nichž napravil dosavadní protiprávní stav údajů za dobu od 2. 2. 1995 do 12. 10. 2000 (zejména vyměřovacích základů za jednotlivé roky) a tyto evidenční listy také soudu předkládá. Dále upozorňuje i na rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2020, č. j. X, kterým ode dne 27. 9. 2011 stěžovateli zvýšila starobní důchod, na podané námitky proti tomuto rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2020, č. j. X, kterým byly námitky zamítnuty a rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2020 potvrzeno. Ve svých podáních také v souvislosti s chronologickým popisem daného případu a s ním souvisejících soudních i správních řízení stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že problémy s uvedením správné výše vyměřovacích základů v evidenčních listech za roky 1995 až 2000 byly prvořadě zapříčiněny vadným dokladem nazvaným „Výpočet mzdyB. F.prosinec 2000, ze dne 24. 1. 2001“, jehož autorem byl externí účetní bývalého zaměstnavatele. Vady tohoto zaúčtování pak převzala i žalovaná do údajů ve zrekonstruovaných evidenčních listech za předmětné období. VI. [13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud pro přehlednost nejprve rekapituluje pro věc podstatné skutečnosti. Stěžovatel vedl s bývalým