4 Ads 286/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 286/2020- 46 - text 4 Ads 286/2020 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: MUDr. A. D., zast. Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem, se sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, proti žalovanému: státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2018, č. j. MZDR 4903/2018-5/PER, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, č. j. 62 Ad 7/2018 - 46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Ludvíka Matouška, advokáta. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil výroky II. a III. rozhodnutí ředitele Krajské hygienické stanice kraje Vysočina (dále jen „ředitel“ případně „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 10. 2017, č. j. KHSV/24415/2017/ZR/OPD/Šul (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a ve zbývající části odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí ředitele potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byl s účinností od 1. 11. 2017 výrokem I. žalobkyni určen platový tarif podle stupnice platových tarifů uvedené v § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců, ve znění účinném od 1. 11. 2017 (dále též „nařízení o platových poměrech“), ve výši 37.890 Kč; výrokem II. tohoto rozhodnutí byl žalobkyni přiznán příplatek za vedení ve výši 9.020 Kč a výrokem III. byl žalobkyni určen měsíční plat v celkové výši 54.910 Kč, který tvoří platový tarif ve výši 37.890 Kč, osobní příplatek ve výši 8.000 Kč a příplatek za vedení ve výši 9.020 Kč. Žalovaný změnil výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí tak, že ve výroku II. změnil výši příplatku za vedení na částku 9.094 Kč a ve výroku III. změnil celkovou výši měsíčního platu žalobkyně na částku 54.984 Kč. [2] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že lékaře v krajských hygienických stanicích je možné odměňovat podle vyšší platové stupnice uvedené v příloze č. 3 nařízení o platových poměrech jen tehdy, bude-li se na jejich služebních místech požadovat výkon správních činností, které mohou být vykonávány pouze osobami s lékařským vzděláním. Protože u účastnice řízení není požadavek na obsazení jejího služebního místa jen lékařem formulován jako kvalifikační předpoklad přímo v právním předpisu, ani pro její služební místo nebyl služebním orgánem vydán služební předpis, který by stanovil, že se pro toto služební místo požaduje výlučně lékařské vzdělání, služební orgán postupoval správně, pokud jí určil platový tarif podle § 2 odst. 1 a přílohy č. 2 nařízení o platových poměrech. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z výroku rozhodnutí neplyne, jaká právní úprava byla použita. Prvostupňové rozhodnutí bylo navíc vydáno dne 31. 10. 2017, ačkoliv v odůvodnění se odkazuje na užití právní úpravy účinné až od 1. 11. 2017. Výrok rozhodnutí pak neobsahuje údaj o stanovení příslušné platové třídy a platového stupně, takže se žalobkyně proti případně nesprávně určené platové třídě a stupni nemohla účinně bránit. Žalobkyně je zaměstnána jako ředitelka protiepidemického odboru Krajské hygienické stanice kraje Vysočina. Správní orgán však nezjišťoval, jaké činnosti byly žalobkyni rozhodnutím o přijetí do státní služby určeny a jakou činnost v rámci služebního místa žalobkyně vykonává, a s námitkami žalobkyně v tomto směru se nevypořádal. Žalobkyně své vzdělání lékařky při výkonu pracovní činnosti využívá, nižší stupeň vzdělání by neodpovídal řádnému výkonu svěřených činností, a žalovaný fakticky s jejím vzděláním a priori počítá. Má-li však být žalobkyně za své služby státu odměněna, dozvídá se, že je její lékařské vzdělání jen „milou a vhodnou náhodou“, která však není okolností odůvodňující náležité platové ohodnocení. [4] Žalovaný se dopustil nesprávného právního posouzení věci, když nesprávně vyložil nařízení o platových poměrech tak, že žalobkyně není ani lékařem orgánu sociálního zabezpečení ani lékařem orgánu veřejného zdraví, a proto jí nepřísluší platový tarif podle stupnice platových tarifů v příloze č. 3, ale pouze podle přílohy č. 2 tohoto nařízení. Správným výkladem předmětného nařízení však měl žalovaný dojít k závěru, že žalobkyně je vzhledem ke všem okolnostem lékařkou orgánu ochrany zdraví, čemuž není na překážku, že systemizované místo může zastávat i osoba s jiným vzděláním, a proto jí náleží platový tarif dle § 2 odst. 3 přílohy č. 3 nařízení. Žalovaný se vůči žalobkyni dopustil diskriminace v oblasti odměňování ve srovnání s ostatními lékaři vykonávajícími správní činnost, neboť porušil zásadu rovného zacházení se všemi státními zaměstnanci. V rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč by odlišné zacházení vůči žalobkyni mělo být dovoleno, a naopak popřel svoji povinnost vytvořit takové podmínky, aby ve veřejném zájmu nerovnosti mezi žalobkyní a ostatními skupinami lékařů překonal. Tyto důvody musí být přezkoumatelně uvedené v rozhodnutí, přičemž se žalobkyně dovolává přímého účinku směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/54/ES, Rady (ES) č. 2000/43/ES, Rady (ES) č. 2000/78/ES, a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 492/2011. [5] Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že služební místo žalobkyně bylo s účinností od 1. 11. 2017 služebním místem lékaře v orgánu ochrany veřejného zdraví ve smyslu § 2 odst. 2 nařízení o platových poměrech, a žalobkyni tak příslušel platový tarif podle stupnice platových tarifů uvedené v příloze č. 3 tohoto nařízení. Pokud žalovaný potvrdil rozhodnutí ředitele o určení platového tarifu a platu žalobkyně podle přílohy č. 2 nařízení o platových poměrech, je jeho rozhodnutí v rozporu s § 144 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve spojení s § 123 odst. 3 zákona č. 262/2006, zákoníku práce. Z pracovní náplně služebního místa žalobkyně je zjevné, že ji reálně a řádně může vykonávat pouze osoba, která má lékařské vzdělání vyžadované podle § 4 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Práce, které má žalobkyně vykonávat nebo řídit, nemohou vykonávat zdravotničtí pracovníci a jiní odborní pracovníci s odbornou způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, jak pro některé činnosti umožňuje § 88a odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a to ani při splnění požadavku vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu, který pro služební místo žalobkyně vyžaduje služební předpis ředitele č. 04/2016. Žádné z povolání uvedených v zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních však nemá souvislost s epidemiologií a s úkoly, které má vykonávat žalobkyně, přičemž je obtížně představitelné, že by např. hodnocení epidemiologické situace nebo zjišťování zdravotního stavu obyvatel v oblasti infekčních onemocnění za použití nejnáročnějších epidemiologických metod mohla provádět např. osoba s odborným vzděláním k výkonu povolání radiologického technika, byť by současně disponovala magisterským titulem z oboru právo a právní věda nebo z oboru klasický řecký jazyk a literatura apod. [6] Krajský soud však nepovažoval rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož je z obou rozhodnutí zřejmé, jak, proč a na základě jaké právní úpravy bylo rozhodnuto. Jako nedůvodnou posoudil krajský soud též námitku žalobkyně, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje údaj o stanovení příslušné platové třídy a platového stupně. Rozhodnutí správních orgánů totiž pouze reagovala na změnu ve výši platových tarifů provedenou nařízením o platových poměrech. Jejich předmětem tedy nebyla změna v zařazení žalobkyně do platové třídy a platového stupně, přičemž zařazení žalobkyně do 13. platové třídy a 12. platového stupně bylo provedeno již rozhodnutím ředitele ze dne 1. 5. 2016, č. j. KHSV/07406/2016/ZR/ÚSČ/Šul, jímž byla žalobkyně též jmenována na služební místo. Na zařazení žalobkyně do platové třídy a platového stupně tedy napadené rozhodnutí ničeho nezměnilo, a proto ani nebylo důvodu, aby ředitel či žalovaný ve výroku rozhodnutí uváděli údaje o stanovení platové třídy a platového stupně. Diskriminační důvody vyplývající z žalobkyní odkazovaných evropských předpisů pak v projednávané věci nebyly žalobkyní tvrzeny ani soudem zjištěny. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které předně